úterý 14. července 2020

Opravdu to chceme?






Je další, krásný slunečný den a já myslím na všechny seniory a nemocné, kteří si nemůžou na procházku, kdy chtějí. Pro ty z vás, co nevědí, pracuji, jako asistentka právě pro ně.
Náplní mé práce, je aktivovat člověka mě svěřeného, aby se mu na světě líbilo a měl chuť si ještě užívat života. Nelehká situace povím vám, když je člověk upoután na lůžko, či několik let z nejrůznějších důvodů nevychází ven.
Den za dnem je pro takového člověka stejný, či podobající se, jako vejce vejci. Už ho nic nebaví, ani v televizi nedávají nic kloudného. Samé hrůzy. Přepínat si ji často ani nedokáže, protože technika je už mimo jeho chápání, takže často jen pospává a vnímá zvuky, k němu doléhající.
Má návštěva má být pro něj rozptýlením. Jenže často si nepamatuje ani moje jméno, natož to, co jsem mu povídala před 10 minutami. Ztrácí zájem o cokoliv.
Zprvu ho baví s vámi vzpomínat na staré dobré časy, ale čím je jeho pobyt doma delší, jeho nálada klesá a stav se zhoršuje. A vy jen zjišťujete, co už nefunguje a hledáte nové cesty, jak ho aspoň na chvíli vtáhnout do života.
S občasným smutkem a nadhledem profesionála, vykonávajícího tuto práci několik let, často vidíte, jak dotyčný ztrácí schopnosti a dovednosti, které mu ještě minulý týden docela šly a ve svých pohybech a konání se navrací téměř k batolecí neohrabanosti. Jste ráda za každý samostatně udělaný malý úkol, jako je třeba utření nádobí, nebo navlečení ponožek. Ano. Těmito malými pokroky se posouváme vpřed. U dětí však víme, že se vše bude zlepšovat. U seniorů to je obráceně.
I tak se radujete z každé maličkosti, která jde, z každé udržené věty, či myšlenky, kterou milý člověk opakuje dokola. Jsou dny, kdy s vámi nechce mluvit, nechce už dokonce ani jíst a v tu chvíli sedím a přemýšlím nad tématem, které si v sobě dlouhou dobu nesu.
Ano. Jako společnost se holedbáme naší medicínou a prodlouženou hranicí života.
Často uměle, pod léky, medikamenty, s pomocí spousty užitečných zdravotnických pomůcek, udržujeme životy lidí, kteří o to třeba už ani nestojí. Jen dělají, co se jim řekne, protože jim to nařídil doktor, rodina, či my, k nim povolaní zdravotníci a asistenti.
Dívám se často do prázdných lidských očí, či na záda, která mi občas ve svém smutku nastavují a ptám se. 
Opravdu je to nutné? Opravdu tohle chceme? Pro koho a proč to vlastně děláme? 
Pro lepší čísla ve statistikách? Kde se ztrácí svobodná vůle člověka? 
Všichni se jednou ocitneme v podobné situaci. Jak si to přejete vy? Dokážete nad tím vůbec přemýšlet, nebo je to pro vás nedozírná budoucnost, kterou nehodláte řešit?
Rozumějte, miluji svou práci a všechny své klienty do jednoho. Nikoho nechci kritizovat, ani hodnotit. Prostě jen občas přemýšlím, jak rozveselit a na motivovat člověka, kterého už nebaví život.
S pokorou a úctou vzhlížím ke všem svým kolegyním a rodinným příslušníkům, kteří chtějí pro své blízké, jen to nelepší. Proto se ptám. 
Je nejlepší nutit člověka do života?
Kde jsou však hranice našeho snažení? Existují vůbec nějaké?
Káva je dopitá a mě za chvíli čeká další pracovní den. Další malé úspěchy a pokroky, ale také mnoho otázek a hledání jak dál...
Přeji nám všem krásný den v naplnění a v plné bdělosti prožitý.
Bi


6 komentářů:

  1. Milá Bi. O Tvém povolání jsem nevěděla, ale je pravdou, že mi k Tobě přesně sedne. Klobou dolů před všemi v této profesi.
    I malé vnesení radosti do života je pro klienty, s kterými přicházíš do styku, velkou oporou. Pro ně i pro jejich blízké.
    Že je to pro senzitivní jedince mnohdy velmi náročné, věřím. Hranice jsou takové, jaké dnes jsou, rozumím Ti ale.
    A právě z výše napsaného - nabíjej se, těš se, raduj se, směj se, aby si to samé mohla předávat dál... I malý krůček je darem.
    S láskou
    Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Katuško děkuji..Budu se snažit naplňovat to, co mi doporučuješ..Máš pravdu. Po malých krůčcích.Krásné dny Tobě
      Bi

      Vymazat
  2. Milá BI,
    krásně jsi to napsala,jsi opravdu obdivuhodná, kolik jsi toho dokázala v této práci s lidmi. Takových "andělů" je potřeba, přeji Ti hodně síly, zdraví, aby jsi nadále dělala toto "vedení a poslání" s láskou, protože to není dáno každému. Kája H.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kaji děkuji za krásná slova. Myslím, že to v sobě máme všichni, jen někteří z nejrůznějších důvodů potlačí, zapomenou, či neumí dát druhým, rodičům, starším, nemocným kus sebe..Kéž by to tak šlo překonat. Moc nám to přeji. Měj se moc pěkně a děkuji za návštěvu.
      Bi

      Vymazat
  3. Milá BI,
    krásně jsi to napsala,jsi opravdu obdivuhodná, kolik jsi toho dokázala v této práci s lidmi. Takových "andělů" je potřeba, přeji Ti hodně síly, zdraví, aby jsi nadále dělala toto "vedení a poslání" s láskou, protože to není dáno každému. Kája H.

    OdpovědětVymazat
  4. Milá Bi,

    kladeš si správné otázky a ty by si měl každý den, klást každý z nás! Jaká práce má smysl a co vlastně je smyslem lidského bytí.

    Je celkem jasné, že každy na tyto otázky odpoví asi trošičku jinak. Lidé by si měli pomáhat, ale... Každý člověk přichází na svět sám a taky sám z něj odejde, což je základní axiom, který by si lidé měli uvědomit. Vlastně celý život strávíme sami uzavřeni ve svém těle se svými myšlenkami. Někdo je má jen pro sebe a někdo se o ně rád poděli se svým okolím.
    Ale i ten "nejukecanější" člověk na světě s nejvíce posluchači zůstává pořád sám, může rozdávat lásku, radost, prožitky, ale pořád bude nejblíže jen sám sobě a většinu času stráví právě se svým já. Mnoho lidí si toho nevšimne ani za celý svůj život a pak náhle v minutě poslední dochází k poznání věčné pravdy o samotě duše. Duše je nezměrná, má však jedno podstatné omezení, vnímá vše jen prostřednictvím hmotného těla. Většina lidí tím získá pocit, že právě ono hmotné tělo je tím, co z něj dělá lidskou bytost. Je to však tragický omyl. Tělo je vždy jen prostředníkem mezi duší a zbytkem těla. Smutnou pravdou pak je, že poznat pravé příčiny bytí a propojení těla a mysli zůstane většině lidí naší moderní společnosti utajeno.
    Jen pár jedincům je dopřána nekonečná jízda do hlubin bytí a jeho podstaty. Naše postmoderní společnost směřuje každého jedince od počátku k poznání a vědění o svém životním prostoru a zcela opomíjí vést své potomky k poznání toho objektu v němž stráví celé své pozemské bytí.

    Právě nepochopení a nepoznání svého propojení s vlastním tělem a myslí je zdrojem veškerého utrpení živých tvorů. A toto utrpení nezmírní sebelepší starost nejbližšího okolí. Z tohoto utrpení se lidé mohou vyléčit pouze sami, protože tam uvnitř v hlubině našeho těla není nikdo druhý. Jsme tam sami navždy "pohřbeni".

    Jediná pomoc, která má jakýsi životní smysl je pomoci druhým, aby objevili sami sebe, jen tím se zbaví svého utrpení a najdou klidu. Dnes je již známo, že lidský život většinou ukončí vlastní mysl (pokud nejde o cizí zavinění). V určitém okamžiku se prostě mysl od těla osvobodí a vnoří se zpět do nekonečného bytí. Tělo nám celý život zprostředkovává naší cestu pozemským životem, a na jeho konci bychom měli být připraveni se sním rozloučit. Toto nás bohužel postmoderní společnost nenaučí. A tak bojujeme sami se sebou jak kdo to dokáže. Někdo lépe, někdo hůře.

    Když si pokládáš otázku Pro koho A PROČ TO DĚLÁME, vlastně si na ní zároveň sama odpovídáš. Cítíš se sama, opuštěna "uprostřed davu" přežívajících duší, které již po většinou ztratily směr své cesty a hledají své odpovědi, které jim po většinu života unikaly. Ty duše již povětšinou vědí, že jsou samy a žádná další pomoc zvenku je již nespasí, a ty máš tu jedinečnou možnost shledat to co každého čeká na konci jeho dní. Poznání nevyhnutelného konce a rozpuštění v nekonečnu. Máš životní šanci pochopit svou cestu a najít svůj smysl bytí. Právě si došla na konec jedné cesty a máš před sebou už jen krůček k nastoupení nové životní cesty, které Ti může dát radost svobodného bytí. J.

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za návštěvu a přeji krásný den..