pondělí 14. září 2020

Intimity mé duše- O DŮVĚŘE



Je pár minut po druhé na zdi stále dál a dál tiká čas. Plyne si svým rytmem, jako můj slabý a tichý dech, který mě opět probudil v tak nevhodnou ranní hodinu. Nebo je to něco jiného? Všechny události dnů minulých ve mě otevřely a stále otevírají nekonečné množství otázek. Na některé z nich si zatím neumím odpovědět. Teď ráno, kdy ještě tma olizuje moje okna z venčí, přemýšlím nad lidmi, jako jsem já. Stále totiž věřím, že v tom nejsem sama. Myslím na všechny, kteří stejně, jako já, jsou uvnitř křehcí, jako váza z nejtenčího skla a kdykoliv do ní ťuknete hrozí nenávratné rozbití některé z jejich částí. Trvalo mi dlouho přiznat si, že jsem citlivý jedinec, který některé životní situace nedokáže zvládat silou a niterné prožívání je hlubší, než bývá zvykem. Po svých velmi bolestných životních prožitcích a zkušenostech jdu nerada do konfliktů, bojů a hádek. Dnešní doba k tomu vybízí. Společnost se dělí. Je mnoho skupin a každá hlásá něco s čím třeba i souhlasím, však pokaždé to ve mě vyvolává tlak někam se zařadit a jasně vyjádřit svůj názor a postoj. Kladu si dál otázky a často je směřuji právě k sobě, protože situace přímo vybízí k sebe poznání. Rozhodla jsem se pro mapování své duše.

Je pro mě velmi zajímavé sledovat, jak se mi mění pohled na zátěžové situace. Dříve jsem často propadala zoufalství, panice a nechávala se dlouhé týdny vláčet životem, jako špinavý hadr na podlahu, který občas odpočine někde v koutě. S počtem zvládnutých, nebo spíše překonaných životních krizí, jsem začala chápat koloběh toho všeho a nezbytnost nepohody a katarzí ve svém životě. Bez občasných bouří a propadů se člověk zřejmě není schopen posunout dál sám v sobě, ve smyslu pochopení svojí vnitřní podstaty a nastavení, se kterým přišel na tento svět. Stále častěji se v těchto chvílích uchyluji do absolutního vnitřního ticha, což není doslovné zavření se před světem, jen ticho niterné, které už nemá potřebu danou situaci s nikým konzultovat a rozebírat. Tedy s nikým, kdo udílí okamžitě rady, jak z toho ven, protože pomoci si můžeme opravdu vždy jen sami. Je pro mě velmi nezbytné, řekla bych nepostradatelné, mít ve svém životě posluchače. Je to člověk, partner, blízký, či snad nejbližší člověk, kterému mohu svěřit absolutně vše ze svého nitra. Ale to nestačí. Tento úžasný a jedinečný posluchač, mě vyslechne, bez soudů, odsudků a rad, které říká většina a pokud o radu, či pomoc nepožádám, dá mi v pár slovech jasně najevo svou důvěru ve mě i v to, že celou situaci zvládnu, překonám a přetvořím.   V některých případech dokonce přidá svoji osobní zkušenost, či prožitek k danému tématu. S otevřeností a bez příkras, či trvalé ondulace, pro hezčí efekt. Jak úlevné a obohacující. S radostí a štěstím v srdci mohu napsat, že pár posluchačů mám. Je to neskutečný dar a velký zázrak. Není to samozřejmostí a je třeba si takových lidí náležitě považovat. Moc se mi líbí slovo důvěrník. Už z toho slovíčka na mě dýchá laskavost a obsahuje ono hladivé a bezpečné slůvko důvěra. Pak tedy posluchače, který je schopen vyslechnout mé niterné pocity s radostí a nadějí nazývám důvěrníkem mé duše, neboť mu důvěřuji a cítím se s ním bezpečně. 

Na své životní pouti jsem byla velmi důvěřivá a často až dětsky naivní, abych mohla prožít protipól a tím je nedůvěra, podvod a lež. Co mě to naučilo? Odpouštět....Odpouštění je však téma na další a další večery. Dnes závěrem jedno osobní přiznání, když už jsem došla k tomu mapování své duše. Pokud mě totiž někdo opakovaně zklame a zpřetrhá mezi námi pouta důvěry a bezpečí, zůstává propast, která většinou už nelze přelézt. Pro mě se tento člověk stává vzdáleným stínem, kterému na ulici s úsměvem a hezkou vzpomínkou, zamávám na pozdrav, ale více přiblížit se již nedokážu.

Tyhle řádky píši pro všechny z vás, kteří jste v blázinci přítomných dní došli do stejného bodu jako já a rozhodli se kultivovat, posilovat, obohacovat a šlechtit svou duši, aby mohla vytvářet krásnější svět nejen vám, ale všem okolo. Třeba se nám to ve společném písemném dialogu bude dařit lépe a můžeme se vzájemně posunovat skrze své názory, podněty a otevřenost, se kterou za vámi přicházím. Mým přáním a troufám si napsat i darem, kterým chci obohatit náš svět, je lidi spojovat a nacházet společné i ve zdánlivě rozdílném a neslučitelném.

Srdcová cesta je totiž o vzájemném sdílení. Pokud chcete, napište mi prosím (můžete i soukromě na email brigita.tothova@seznam.cz) co pro vás znamená v životě slůvko důvěra a jak ji prožíváte. 

Děkuji z celého srdce. Mějte se milovaně a buďte zdraví.

Bi


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a přeji krásný den..