Když Tě ranní slunečná náruč vítá, můžeš se třeba i s důvěrou ponořit do něžné mlhoviny, která Tě omotá, jako měkoučká kašmírová šála a zahřeje Tvou prokřehlou duši. Můžeš uvidět paprsky slunce, hladící větve stromů a lístky květin, které se ještě neprobudily ze svých včerejších snů o laskavých lidech. Můžeš mezi motory aut uslyšet radostné volání ptáků, kteří vše vidí z výšky a často se smějí našemu pachtění a spěchu. Můžeš uvidět u popelnic ležet střevíčky, které tam možná nechala ležet nějaká dívka, jako vzpomínku na letní lásku, která ji opustila...
Anebo můžeš jít prostě jen hlučnou ulicí, myslet na to, co Tě čeká v práci a být úplně ponořený do svých, často chmurných a neradostných myšlenek. Můžeš cokoliv chceš...
Však pokud objevíš poetiku všedních dní na každém kousíčku chodníku, Tvé dny se stanou bohatšími, barevnějšími, ba dokonce plnějšími. Obohacenými o esence pouhým okem neviditelné. Je třeba přijít blíž. Dovolit si uvidět příběh a zážitek, v každé zdánlivě neživé věci na chodníku, či v trávě. Vše začne dýchat teprve s příběhem, který si k němu přimyslíme.
Každičké jablko pod stromem, dostane nový význam ve Tvém vlastním světě, když k němu přičichneš, nebo se nakloníš blíž, aby si ho odhodil dál do trávy pro mravence, kteří se díky Tobě po dlouhé době najedí. Najednou můžeš uvidět ve zmateně pobíhajícím holubovi tvora, který ztratil v životě směr a neví, kde je jeho místo. Tak často lidmi prožívaný příběh.
Zcela jistě si povšimneš jinakých tvarů stromů a jejich větvoví. Některé otevírají své větve do šířky a zvou Tě s důvěrou k sobě. Jiným nedůvěřivě padají větve až k zemi a drží je cudně u kmenů, aby se k nim nikdo moc blízko nedostal. Děláš to taky? Stavíš si bariéry a zdi, ať je Tvé srdce v bezpečí?
Co uděláš, když potkáš bezdomovce, který se prohrabuje smetím? Zhnuseně poodstoupíš, nebo se snažíš uvidět jeho oči, které by mohly prozradit aspoň náznakem, kým v hloubi duše je? Všimneš si tašky s přebytkem jídla, kterou někdo úhledně pověsil na bok popelnice, nebo položil na lavičku s nápisem, jídlo zdarma? Kdo to tam asi nechal, jaký člověk to vlastně byl a co ho k tomu vedlo? Přidáš se příště, anebo zase všechno navíc hodíš do koše?
Když si dovolíme opravdu uvidět srdcem, pak náš život dostane naprosto jiný směr. A pár dní, možná jen pár obyčejných minut, dokážeš uvidět krásu i v letmém úsměvu dítěte, které se za Tebou otočí, když se svou maminkou prochází kolem. Když dokážeš vidět srdcem, pak na ty krásné dětské oči a úsměv anděla, nedokážeš zapomenout.... Pojď...Dívej se......
Letící papír na chodníku, zoufale hledal ruku, která by ho zvedla. Aspoň na chvíli polaskala svým dotykem, než bude vyhozen, kam patří. Do odpadu. Zoufalí lidé proudí ulicemi a hledají oči, které jim alespoň na chvíli ukážou lásku a soucit.........
TAK JE TO DEN, CO DEN A SVĚT SE S NÁMI TOČÍ. ZVEDAJÍC PAPÍRY ZE ZEMĚ, POTKÁVÁM SMĚJÍCÍ SE OČI.
Děkuji Ti milá přítelkyně
OdpovědětVymazat