Příliš krátký rozhovor s Bohem?

Zdroj Pinterest

Kráčela jsem vyhřátou ulicí, na rameni tašku s nákupem a po zádech mi tekl potůček potu.
Ponořená ve svých myšlenkách jsem pokračovala směrem k domovu.
Všude kolem mě vůně rozkvetlých stromů, v dálce troubení aut.
Najednou jsem byla na mém oblíbeném místě před kostelem.
Moc se mi líbí jeho velikost i to, jak bývá osvícen sluncem.
Hra světla a stínů mě vždycky zastaví a vybídne k pozorování té nádhery.
Ani dnes tomu nebylo jinak.
Chrámové dveře byly otevřené a před nimi na lavičce, seděl mladík, kterého občas potkávám.
Dnes na něj padla služba hlídače.
Známe své obličeje. Chodívám tady na procházky se svou nemocnou svěřenkyní.
To společné kostelní zastavení nám dělává moc dobře.
Teď ráno ale bez ní.

Míjela jsem mladíka, on se na mě usmál a pozdravili jsme se tichým hlasem.
Taška s nákupem byla těžká. Slunce zrovna dopadalo přesně na krásné otevřené dveře kostela.
Jako by mě vybízel, ať do něj vstoupím. Nešlo odolat. A proč taky. Nikam jsem nespěchala.
Příjemné šero, chlad a ticho.
Vstoupila jsem a šla rovnou na první lavici před oltář.
Mám to tak ráda.
Už jako malá holka jsem chtěla být všude ve předu, abych dobře viděla a slyšela, co se bude povídat.
 "Ty jsi zvědavá, jak opica", říkávala mi maminka s úsměvem.
A proč ne?
Zajímal mě život a všechno kolem něj. Tohle mi zůstalo.
Nebojím se Boha, ani těch velkých soch v kostelech. Ráda se na ně dívám.
Ráda bych těm výjevům pohlédla do očí.
Často přemýšlím, co asi prožíval a na co právě myslel ten který umělec, když je maloval, či sochal.
Na co myslel?
Přemýšlel nad Bohem, nebo zrovna myslel na nějakou krásnou selku, kterou potkal cestou na poli?

Musela jsem se usmát.
Pořád na tu lásku myslím. I v chrámu páně.
"Styď se holka!" "Styď se". slyšela jsem samu sebe.
A vůbec se nestydím. Láska je přece život.  A ta milenecká k tomu rozhodně patří.
"Tedy Ty máš dneska ale pěkně hříšné myšlenky!" spílala jsem si.
Často se mi stává, že v kostele myslím na věci, které moc nesouvisí s tím vším kolem.
Nebo spíš zdánlivě nesouvisí.
Vždycky, když myslím na své děti, myslím také na Marii, matku Ježíše.
Přemýšlím nad tím, co si jako matka podle legendy, pro svého syna vytrpěla. Kolik bolesti musela unést. Hned se mi zdá mé "trápení menší".
Kdykoliv myslím na své rodiče, nemocné lidi , se kterými pracuji, nebo na nenaplněnou lásku muže, vzpomínám na Ježíše a jeho víru, kterou ve slovech předával dál.
Ne jen ve slovech. Údajně i ve skutcích.
A to je to, co mi v tom dnešním světě často chybí.
Mám pocit, že se víc o věcech jen mluví.
Každý ví nejlépe, jak co udělat, ale skutek utek.
"Začni u sebe milá dcero." znělo mi v hlavě.
"Ale jo, vždyť jo".
.
I proto chodím do kostela. Abych si uvědomila v tom klidu, jaké skutky a činy jsem v poslední době vykonala a na čem je potřeba ještě pěkně rychle máknout.
Neumím se modlit podle písma.
V kostele hodně děkuji a taky občas prosím, když ztrácím světlo na cestě.
Náhodou je velmi úlevné, když si v sobě nesete tu víru a pocit, že nejste na věci sami, můžete to probrat s někým, kdo vám hned nenabídne sto padesát zaručených řešení, ale naopak vám dá pocit, že to prostě s naprostou jistotou zvládneme sami.
Taková síla se ve mě probudí pokaždé, když se koukám do tváře panny Marie na obraze.
Jemný, trochu smutný úsměv, pokorně sklopené oči a někde vzadu vzpomínka na její nelehký úděl.
Koukla jsem na Ježíše vedle.
Vypadal, že spí, i když v pěkně nepřirozené poloze.
"Bože holka, Tobě už dneska vážně hrabe" ozvalo se v mojí hlavě.
No dobře. Pro dnešek by to stačilo.
Tak aspoň jeden otčenáš pro lepší pocit.Stejně nevím, jestli říkám všechno správně.
No a co.
On mi určitě rozumí. O tom jsem s naprostou jistotou přesvědčená.
A taky si myslím, že by byl asi hodně překvapený, kolik slov, chlválozpěvů a "omáčky" lidé vymysleli kolem jeho příběhu o jeho svaté rodině.
No co už. To jsme my lidé.
Vždycky jsme toho moc namluvili, a když máme pomoci bližnímu na ulici, tak raději odvracíme pohled a omluvíme si to tím , že byl ožralý.
"Ale no tak!" "Nebuď tak přísná!" "Všichni přeci nejsou takoví" ozvalo se kdesi uvnitř mě.
"Jo,jo, vždyť, já vím" "Chvála Bohu, že nejsou."
Ve jménu otce, i syna i ducha svatého ámen.
Vycházím z kostela přímo do sluneční záře.
Jak jednoduché dosáhnout osvícení, směji se sama sobě.

Před kostelem stojí mladík, a když mě vidí odcházet povídá : "Dnes jen tak krátce?"
" Nám stačí chvilka" odpovím s úsměvem.
Slunce svítí, taška s nákupem je těžká a z dálky slyším hluk jedoucích aut.

S láskou Bi