neděle 8. července 2018

Příběh o osamoceném hrnečku, lidském strachu a tisících léčivých polibků


Kousek od místa kde pracuji, je překrásný les.
Uprostřed lesa stojí dřevěná kaple a kousek pod ní jsou kamenné schody, kterými se dostanete k léčivému prameni.
Jezdí si zde pro vodu spousta lidí a všichni věří v jeho léčivé a ozdravné účinky.

Dnes jsem měla štěstí. Nikde nikdo.
Měla jsem žízeň. Nenosím se sebou žádné nádoby a věděla jsem, že u pramene bývá hrneček.
Zbyl už jen jeden.
Krásný, květovaný, keramický a poctivě pálený. S chutí jsem se napila.
Jednou, dvakrát a když jsem ho osvěžená úžasnou ledovou vodičkou pokládala na původní místo, uvědomila jsem si, že jsem měla na rtech perleťový balzám na rty.
Hrneček jsem důkladně opláchla, aby byl čistý pro další příchozí.

Kráčela bosá lesem směrem na louku pod stoletou lípu, kde ráda relaxuji, začala jsem přemýšlet nad tím, proč se my lidé jeden před druhým tak chráníme?
Proč se jeden druhého tak štítíme?
Vzpomněla jsem si na všechny rady o tom, jak si mám vzít vlastní skleničku na pití, když je nás víc, nemůžu pít přímo z láhve, protože tam naplivu, nebo dostanu aft, opar nebo nějaký bacil.Uffff...

Všude úzkostlivě kontrolujeme čistotu sklenic a hrnečků, abychom se nedejbože nenakazili od někoho, kdo pil před námi.
Jako by u nás byla cholery, či mor, nebo nějaké vraždící bakterie, které se přenáší jen pouhým použitím stejného skla na pití.
Když byly mé děti malé, ani jeden z nich to neřešil.
Na výlety jsem brávala jednu láhev vody.
Když začali chodit do školky a do školy, už vyžadovali všechno vlastní.
Už byli oddělováni.
A jim se to líbilo. Bylo to pro ně výjimečné. Dodnes tomu nerozumím.
Místo, abychom se spojovali, setkávali a spolupracovali, tak se stále více oddělujeme.
I taková maličkost, jako použití jednoho hrnečku na pití, mezi neznámými lidmi vyvolá nelibé pocity, nebo problém.

Čeho se tak bojíme?
Přiblížení?
Intimity?
Je to, jako bychom se báli polibku, kdy se dotýkají ústa na ústa.
Všimli jste si někdy, jak málo lidí se navzájem líbá na rty?
A co když je to tak, že ten pramen má léčivou moc pouze tehdy, když si jeho vodu předáváme v jednom hrnečku.
Dotýkáte se svými rty na místě, kde pilo desítky, nebo stovky rtů před vámi.
Možná tisíce. Ten hrneček je tam dlouhou dobu jediný.
Co když není léčivá ta voda, ale ty samotné laskavé nevědomě předávané doteky rtů, které mají sílu a moc, jako polibky z lásky?

Zvedla jsem se ze zelené trávy, kolem mě plno kvítí a vydala jsem se pomalu lesní pěšinkou směrem k civilizaci.
Má zpáteční cesta vedla opět kolem pramene.
Zrovna z něj pily malé děti.
Chvíli jsem se zastavila a koukala na ně.
Pily po sobě z jednoho krásného květovaného hrnečku, který jsem před chvílí svými rty políbila já.
Udělalo mi to velkou radost.
Děti pily, cákaly po sobě a smály se.
Asi jim moje léčivá pusa na hrnečku chutnala.....

S láskou Bi

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a přeji krásný den..