Když se ztrácí člověk

Zdroj Pinterest

Před pár  dny jsem pocítila už dlouho nepoznaný strach. Moje devadesátiletá babička je v nemocnici a její dny minulé nebyly moc příjemné. Dostala horečku a byla velmi slabá. Chtělo se jí stále spát a neměla chuť komunikovat.Byl jsem s ní před nástupem tohoto zhoršení.Usmála se na mě a nikdy nezapomněla mé jméno.

Když jsem přišla za další dva dny, už mě neviděla. Její pohled se díval na mě a zároveň se ztrácel v neznámu. Nechtěla reagovat, mluvit, být bdělá.

Chvíli jsem ji hladila a pak se slzami v čích odešla.

Všechny rozumové důvody celé situace jsem odmítla poslouchat.

Strach z toho, že už pro ni vlastně nejsem, i když já ji vidím a cítím mě naprosto ovládl.

Ulevilo se mi až ve chvíli, kdy jsem začala vzpomínat na mé kouzelné prázdniny na venkově, které jsem u ní s radostí prožívala.

Vždycky pro mě měla připravenou některou ze svých bavlněných nočních košilek, protože věděla, že je miluji, tak jako její v peci pečené koláče, tak jako její bramborové placky a makové záviny, ze kterých maková náplň vypadávala, jak byly poctivé.

Věděla, jak moc mám ráda čerstvé, ještě teplé rohlíky s máslem, pro které brzy ráno jezdívala na kole, aby byly na stole, když se vzbudím.

Věděla, jak moc ráda s ní trávím čas na procházkách, když ještě mohla chodit a poslouchám její rady do života, které jsem od ní přijímala s pokorou, protože měla těžký život a zažila.

Nemá to načtené s žádných knih. Žila věci celým svým velkým srdcem.

Uvědomila jsem si, jak moc byla vtipná a ráda se smála.

Vzpomínala jsem, jak jsme spolu jezdívaly na výlety za tetou na Slovensko (jednou nám ujel autobus a šly jsme na stopa).

Začaly se mi vybavovat nejrůznější situace, vůně kuřinců na zahradě, staré, černobílé fotky z dětství, stůl pod velkým stromem, kde jsem psala dopisy svým sestřenicím a láskám.

Při těchto úvahách se mi zklidnil dech a pláč ustal.

Co na tom, že mě už nevnímá? Co na tom, že se mnou nechce mluvit?

Mám ji ráda pořád stejně, tak jako ona mě a naše společné chvíle a zážitky nám nikdo nikdy nevezme.

Kolik rozchodů a odchodů lidí z mého života mám za sebou a pravdou je, že po každém, pro mě důležitému člověku, zůstala ve mě velmi významná a nesmazatelná stopa, otisk, barevný nákres, který nikdy nezmizí.

Takové otisky nechává každý z nás.

Můj strach ze ztráty mizí a vynořuje se nové přání hodné naplnění.

Přeji si, až se jednou ztratím ze života jiných lidí, ať mají ve svém srdci na mě jen ty nekrásnější, nejbarevnější a nejveselejší otisky.

U všech se to zřejmě nepovede, každopádně můžu se o to alespoň pokusit.

Bi