Osud

Zdroj Pinterest

To ráno bylo, jako každé jiné. Ranní káva, trochu ve spěchu.

Maličký se nechtěl vykutálet z postele (asi mě chtěl zpomalit už ráno a připravit na to co mě čeká.)

Když jsem konečně dorazila do práce, absolvovala všechny kolony a strkanice na cestě, uvařili jsme si s "mým "pánem kávu a vypadalo to na další pohodový a poklidný den. 

Odpoledne jsem zavolala své kamarádce ze školních let, abych ji pozvala na návštěvu a v tu chvíli začal den nabírat na obrátkách. 

Situace, které jsem pochopila až večer se začaly roztáčet.

Celá nadšená jsem kamarádce odvyprávěla do telefonu svůj plán a během vteřiny se moje radost proměnila ve velkou tíseň, když mi má přítelkyně řekla, že její maminka má velmi špatnou diagnózu a prognózu a neví co bude dál.

Mnohokrát zopakovala slovíčka z ničeho nic, nečekané, neuvěřitelné.

Nemusím vám popisovat, co se ve mě odehrávalo, jak pečlivě jsem volila slova, aby alespoň na chvilku ulevily v situaci, kterou člověk, neprožívající něco podobného, může malinko, opravdu jen velmi málo na cítit,ale ne pochopit.

Když jsme spolu domluvily, seděla jsem s pusou otevřenou a pěkně dlouhou chvíli jsem nemohla nic dělat.

Slýchám tyhle příběhy často a už jsem se myslím naučila netrápit se pro věci jiných, které nemůžu změnit, i když přemýšlím, jak mohu pomoci.

Tahle situace mi přišla o to víc absurdnější, že před mnoha lety, když jsme spolu s touhle dívkou chodily do školy, tak jsme se vzájemně fakt moc "nemusely" a ve své podstatě jsme se sblížily až nedávno. A zrovna dnes jsem měla touhu jí zavolat, abych ji pozvala k sobě, když prožívá takovou obrovskou zátěžovou zkoušku.

NÁHODA?

Toho dne jsem měla v plánu, že pojedu po práci rovnou domů a ještě budu trochu psát a pracovat, než se mi vrátí děti.

Už v autě jsem si uvědomila, že je potřeba nakoupit věci na víkend.

Upustila jsem tedy od svého původního plánu a zdržela se v obchodě.

Když jsem přijížděla k "naší" křižovatce a chtěla odbočit, uviděla jsem policistu, který odklání dopravu jinam a když jsem projížděla, můj pohled ulpěl na ležícím těle, které bylo na vozovce.Všude plno záchranářů, moře policistů a už na první pohled bylo jasné, že situace je vážná.

Ve chvíli, kdy jsem dojela domů, tak jsem nebyla schopná moc se soustředit.

Myslela jsem na všechny KDYBY, které se mohly stát.

Přechod, na kterém se stala tragická nehoda, je jedním z největších ve městě, často tam chodíváme, každý den tam jezdívám, můj starší syn se tam pohybuje denně...

KDYBY....

Toho dne umřela na přechodu mladinká slečna ve věku 26 let.

Srazil ji v plné rychlosti řidič, který nezastavil.

Plná života, zamilovaná, určitě měla plno plánů a taky plno "holčičích"starostí.

Ráno si dala pusu se svým klukem a těšila se na společný večer. 

Už se ho nedočkala, tak jako se její kluk nedočkal jejího návratu.

Kdybych se nezdržela v obchodě, mohla jsem být přímou účastnicí nehody.

NÁHODA?

OSUD.

Nebudu polemizovat na toto téma, protože z toho by byly další nekonečné stati.

Tento den mě opět dostal do reality. Opětovně jsem si uvědomila, jak moc je pro mě důležité, aby "můj svět" byl v pořádku, ať mám hezké a naplněné rodinné a přátelské vztahy, ať zpomalím a uvědomím si své hodnoty a kam vlastně směřuji, nebo co je pro mě důležité, protože nikdo nikdy nevíme, jakým překážkám budeme muset v budoucnu čelit.

A ROZHODNĚ NEHODLÁM ČEKAT V NAPLŇOVÁNÍ SVÝCH PŘEDSEVZETÍ, KRÁSNÝCH DNŮ A PROŽITKŮ, AŽ SE NĚCO PŘIHODÍ.

DNES...TEĎ...

NIKDY NENÍ POZDĚ NA OBJETÍ, KRÁSNÁ SLOVA OD SRDCE, HRANÍ SI S DĚTMI POSEZENÍ S PŘÁTELI, TELEFON NEBO NÁVŠTĚVU U RODIČŮ.

NĚKDY JE OPRAVDU DOBRÉ SI UVĚDOMIT, ŽE ŽÁDNÉ ZÍTRA UŽ TŘEBA NEBUDE.

S láskou všem, kteří zrovna prochází zkouškou nejvyšší.

Bi