SoCHa

Dnes přemýšlím o STRNULOSTI. Možná by se dalo přímo říct o ZKAMENĚNÍ. Jistě si všichni pamatujete hru z dětství, ve které se v určité chvíli muselo zůstat stát na místě a nehýbat se. Na sochy se to tuším jmenovalo. Dnes ráno u kávy jsem si uvědomila, jak často sedím, nebo stojím, jako ta socha a jen přemýšlím, co bych měla, mohla, musela udělat a pak? Mysl mi začne naprosto nekompromisně nabízet výmluvy, omluvy odbočky a zdržovací taktiku, proč s tou kterou činností raději počkat, anebo ji rovnou nechat na jindy.

Připadala jsem si dneska, jako bych poprvé v životě přišla na jógu a chtěla se po mě jen rozcvička a já nedokázala hnout ani krkem. Sama sobě jsem se musela zasmát, proč se takto dobrovolně zdržuju, zadržuju, omezuju a vlastně stagnuju? Když jsem se na to koukla trochu do hloubky, našla jsem klubko lenosti, strachu z nepovedené práce, taky obavy z přehlcení činnostmi, rádoby nesmyslnost mého konání a v tom všem se válelo velmi zaprášené PROČ?

Proč donekonečna zdržuji a zrazuji sama sebe, od činností které miluji, naplňují mě a přímo baví? Chybí mi následná pochvala, či ohodnocení mojí vykonané práce, které si nikdo ani nevšimne?  Může to být jedna z možností. Když jsem byla malá holka, ráda, jsem byla chválena. Byl to dopamin, na který se zvyká pěkně rychle a je návykový. Když pochvala nepřicházela, cítila jsem se špatně a myslela jsem, že nejsem dost dobrá. Možná to tam někde hluboko uvnitř ještě sedí na písku a vztekle mlátí bábovkami kolem, když nedostanu adekvátní odezvu. To ale platí u věcí a činností, které dělám pro druhé.

A co ty situace, kdy dělám něco sama pro sebe? Třeba si slibuji, že si nechám opravit sandálky, aby byly přímo na nohu a stále mi jen leží v botníku, bez povšimnutí. Nebo mé psaní knih. Mám rozepsané dvě, které trpělivě čekají, až se do nich pustím a já se pořád sama před sebou vymlouvám, že to prostě nejde. 

Vyjevil se mi k tomu obraz, jak stojím na ulici, uprostřed davu. Všichni proudí kolem mě, každý si hledí svého, většinou všichni spěchají, nebo se dívají do mobilu. A já stojím jako socha. Občas do mě někdo žduchne, ale většinou mě všichni obchází a nikdo si mě ani nevšimne. Jsem strnulá a neviditelná a světe div se, je mi v tom dobře. Mám svůj vlastní pozorovací svět a nic mě neohrožuje. Pak ale přijde pes a chce mi počůrat nohu. Najedenou musím udělat rychlý krok stranou. Vykročit ze svého světa. Jsem vytržená ze svého přemýšlení a úvah. A v tom se to stane. Nechtě šťouchnu do kolemjdoucího pána, ten se usměje, pes si běží hledat jiný patník a celý obraz se dá do pohybu. Kráčím městem, dívám se lidem do očí. Opětují mi pohledy a někteří i pozvednou koutky úst. Najednou jsem moc ráda, že jsem udělala první krok a vstoupila do obrazu. Jsem uvnitř života. Součástí všeho dění. Nepřemýšlím nad ničím. Jen jdu a hýbu se. Procházím svým životem se všemi ostatními. Už nejsem strnulá, ani sošná.

Dopíjím kávu, naplním pračku, otevírám okno, kterým ke mě doléhá zpěv ptáků a těším se na vykročení do nového dne....Možná je pro mě důležité přestat občas myslet. Vypnout myšlenky a analýzy, které mě zdržují. Možná jen stačí vstát a udělat první krok a nechat se vést pohybem obrazu.

Krásnou neděli přátelé

Bi