čtvrtek 15. srpna 2019

Temný les





Každý jsme před ním někdy stáli.
Všichni jsme koukali na jeho velikost a cítili z něj chlad. 
Temný les, suplující naše strachy, životní etapy, které zatím nedávaly smysl a byly plné neznámého, možná i bolestného, nepřehledného, nebo naopak situace, která byla zcela jasná, ale tak temná, že vyžadovala neskutečné množství osobní odvahy a sebekázně, aby člověk do ní vkročil a tím spustil další vlnu pochybností a léčebných procesů. 
Po rozhovoru s kamarádkou, která v životě momentálně řeší významné osudové situace, se mi opět vynořil jeho dlouho ukrytý obraz. Tentokrát jen ve vzpomínkách.
Představte si ten les před sebou. Nejde obejít. Je před vámi a vy víte, že musíte projít, jinak se dál nedostanete.
Svou rozlohou, temnotou a chladem, který z něj vychází nahání hrůzu.

Proč bych tam tedy šel říkáte si?
Protože jinudy cesta nevede. Určitě začnete hledat jiné cesty, jak tento monumentální, strach nahánějící prostor obejít. A možná se vám to i povede, však jen do chvíle, kdy narazíte ještě na větší hvozd, který vás naprosto pohltí.
Určitě se začnete vymlouvat, že nevidíte žádnou cestu kudy vstoupit. Před tím lesem může být strmý sráz, kolem dokola ostružiní a vám se tam prostě nechce.
Tak zůstáváte na louce. Chvíli vás to baví, protože tam nejsou žádné velké problémy a prostor kolem vás je viditelný a čitelný. Takzvaně bezpečný. 
Některým pobyt na louce vydrží celý život a nikdy je nudit nepřestane.

Jsou ale lidé, kteří chtějí vidět a prožít víc, než jeden pobyt na louce, kde to dobře znají.
Přesně tito lidé naleznou odvahu, proklestí si cestu a vstoupí do temnoty černého lesa, který skrývá spoustu tajemství a nebezpečí, na které nejsou nikterak připraveni, ani vybaveni.

První překážkou, kterou je třeba překonat, je temnota lesa. Tma vzbuzuje strach. Mnohdy zbytečný, vyvolaný jen pocitem, že nevidíme celou situaci, nevíme, co se skrývá za nejbližším stromem, strach z bolesti a ublížení, strach o svůj život, se kterým si zahráváme a hazardujeme den co den, ale jeho cenu si většinou uvědomíme až ve velmi vyhrocených extrémních situacích. 
Ve chvíli, kdy se přestaneme sebe středně zaměřovat jen na sebe a své bezpečí, jsme schopni se více uvolnit a třeba začneme vnímat, že pomyslná tma v lese není tak černá, jak se v první moment zdálo. Začneme tiše našlapovat, abychom uslyšeli tlukot vlastního srdce, které se pomaličku přestává bát, zpomaluje svůj běh a pomáhá dechu, aby se stal hlubokým a prožitým.

Když si odžijeme své všemožné strachy a představy, které jsou většinou spojené s tmou, kterou dokáže vyprodukovat jen naše mysl, začne se v lese pomalu rozednívat.
Najednou můžeme vidět spoustu pěšinek. 
Cesty se rozbíhají do všech možných zákoutí a stran.
My, posíleni svou silou, odvahou a odhodlaností zjišťujeme, že se nemusíme složitě rozhodovat, kterou pěšinou se vydáme, protože všechny cesty nabízí něco nového a pozoruhodného.
Můžeme se dokonce začít smát vlastní pošetilosti, která nám dříve bránila, naháněla hrůzu, nedovolovala být svobodnými a beze strachu a nutila nás dopředu vědět kudy kráčíme a kdy dojdeme.

Ve chvíli, kdy přestáváme lpět na východu z lesa, kdy si užíváme všechny vůně a zvuky nádherného prostředí, které se nám zdálo zprvu tak neutěšené a strašidelné, v tuto chvíli vstoupíme na překrásnou louku uprostřed stromoví, která je poseta kvítím, jako voňavým kobercem.
Uleháme znaveni do trávy a slyšíme zcela zřetelně zpěv ptáků, bzukot včel a ucítíme po sobě lézt všemožné broučky.
V této chvíli si poprvé uvědomíme velmi zásadní fakt, že les už není temný a my jím naprosto bezpečně a dokonce i radostně procházíme, aniž bychom měli louče, které by svítily na cestu.
Přesně v tuto blaženou chvíli přijdeme na to, i když se nám to může zdát neuvěřitelné a neuchopitelné, že my sami jsme tou světelnou loučí, která má schopnost a moc rozsvítit vše kolem nás, rozpustit všechny temné strachy a obavy, které nás zprvu při vstupu do lesa provázely.

Kdykoliv poprvé sami projdeme svým temným a tmavým lesem, pochopíme, že se není čeho bát a v těžkých chvílích začneme přicházet sami na jeho okraj, vyhledáme další temnou pěšinu a vstoupíme do další situace s vírou a odvahou, která rozsvítí naši neprobádanou pěšinku.

Kráčejme pomalu, buďme tiší, protože tak nejlépe uslyšíme sebe a nezapomínejme, že tím světlem našeho života jsme MY SAMI.

S láskou Bi


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a přeji krásný den..