Dovol mu to

Zdroj Pinterest

Kráčeli jsme polňačkou, povídali si, byl parný den a já nesla na rameni plátěnou tašku, ve které byla malá, skoro vypitá láhev na vodu, můj telefon, triko a šátek, které jsme postupně ze sebe v tom parnu sundávala a jeho foťák.

Většina věcí byla má a tak jsem tu tašku prostě nesla já. Přišlo mi to správné, spravedlivé, normální a vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, až do chvíle, než se milovaný Michal otočil a povídá:

"Lásko dej mi tu tašku, já to vezmu, ať to netaháš, když je tak horko."

Slyšela jsem samu sebe, jak bez přemýšlení odpovídám :

"To je dobré Miško. Není to těžké."

V tu chvíli zasáhl můj mladší, devítiletý syn Adámek a povídá:

"Tak mu to dovol mamko. Vždyť je přece silák gentleman!"

Společně jsme se zasmáli jeho úžasné vyřídilce a taška putovala k Miškovi.

Banalita řeknete si. Pro mnohé ženy samozřejmost, ne však pro všechny. Stále se to učím. Dovolovat muži být mužem a projevit mi tímto laskavým způsobem pomoci svou sílu a mužnost. 

Vlastně přirozenost.

Před pár dny jsem publikovala pár řádků o tom, proč ke svému milovanému vzhlížím.

V komentářích mě zaujal jeden, který hlásal přímo toto:

"Takoví muži nejsou. A víte proč? Transformovali se pod zdatným vedením matek úřednic. Dámy, teď je to na nás. Až my budeme ženami, oni budou mít prostor a stanou se muži s rytířskými ctnostmi.Takže DÁMY POJĎME SE STÁT ŽENAMI. (Little Pípalka)

Je to tak. Začala jsem si uvědomovat všechny ty situace, kdy jsem prostě jela jako parní stroj, protože jsem myslela, že musím všechno umět, aby mě muž nemohl ponižovat, že něco nezvládnu, že musím všechno unést, abych nikoho nedej Bože nepotřebovala, nebo neobtěžovala a pak padala únavou a vyčerpáním, protože jsem se neustále cpala tam, kde má pevně a aktivně stát muž.

Začal se to proměňovat, až když jsem si plně uvědomila své ženství, svou kvalitu, hodnotu, emoční rovinu, své cykly, které ovlivňují výkonnost. Tím vším jsem nabývala na sebe vědomí, jako matka, partnerka, dcera, kamarádka a hlavně ŽENA.

Tahle na první pohled malá, bezvýznamná příhoda mi opět připomněla moje "místo". Znova se učím v partnerství "dovolovat" muži dělat jeho "práci" a já se stavím " k plotně" a emoční podpoře. Tentokrát je to ale jiné. Necítím žádné ponížení, ani znevážení mě samotné. Je tam klid. Dělám co je mi vlastní, přirozené a já jsem spokojenější. Muž je evidentně šťastnější, protože se cítí užitečný a uznávaný. S radostí ocení nachystanou snídani, nebo uvařenou kávu.

Ubylo mi starostí. Jsme na to dva.

Téma dovolování se mi nyní prolíná do výchovy staršího syna, který právě prochází pubertou, mužských vzorů moc nemá a já občas dost tápu, jak ho přirozeně navést na cestu muže. Zřejmě to nelze, tak , jako on nemůže pochopit tu mou. ŽENA Z CHLAPCE MUŽE ZŘEJMĚ NEUDĚLÁ. 

Je to, jako bych chtěla, aby on chápal a prožívat třeba porod či menstruaci. Každý máme své a sami si tam dojdeme. Svým způsobem a ve správný čas. To je jediné vědomí, které mě trochu uklidní, když zrovna proběhne mezi mnou a "mým puberťákem" ostřejší výměna.

Všichni se stále učíme. Nikdy to nekončí.

Možná jde opravdu jen o to DOVOLIT SI TO A DOVOLIT TO DRUHÝM.

Krásný den

Bi