 |
| Zdroj Pinterest |
Včera se mi stala zvláštní věc, která ve mě probudila další ozdravný proces a spoustu prostoru pro přemýšlení. Když jsem jela ráno do práce, tak jsem najednou na silnici před sebou uviděla auto mého bývalého muže.
Stáli jsme za sebou na semaforu, slunce svítilo a on zřejmě telefonoval, protože divoce gestikuloval, jak on to umí:-), takže neměl čas koukat do zpětného zrcátka na mé pozdravení.
A proč by vlastně měl? Proč by měl koukat zpátky?
Stála jsem v autě za ním, tak jako naše strastiplné a divoké manželství, které skončilo tak rychle, jak začalo.
Všechny ty roky, kdy jsme od sebe, jsme si oba nesli v sobě bolesti a křivdy, které jsme si navzájem způsobili.
Když jsem za ním včera stála, tak jsem si uvědomila, že už je to pryč.
Zůstalo ve mě jen to hezké a člověk, jedoucí v autě přede mnou se najednou pro mě stal "obyčejným"řidičem, který čeká na zelenou a já ho vnímám naprosto neutrálně a s úsměvem, jako dobrého známého.
Teď nás spojuje naše dítě, vzpomínky a společná touha být šťastní, každý ve svém životě. Myslím , že se nám to daří na výbornou.
Když jsem se pak rozjela na zelenou a naše cesty se rozdělily, přišlo mi to velmi úlevné a symbolické.Najednou jsem pocítila velikou hloubku výroku o tom, že některé lidi potkáme na své cestě jen na chvíli, aby nás obohatili a něco naučili a ti, kteří mají zůstat, tak těch se nezbavíte, i kdyby jste dělali nevím co, protože s vámi přestojí i ty nejdivočejší bouře ve vašem životě. Naštěstí jich mám spousty a hýčkám si je.
Prošla jsem si dvěma zásadními vztahy, ze kterých vzešly moje milované děti.
Když jsme se s prvním tatínkem dohodli na jeho odchodu, myslela jsem, že mi skončil život a lásku už nikdy nezahlédnu ani z rychlíku.Myslela jsem si, že ta bolest v srdci a zranění způsobené ztrátou milovaného člověka nikdy nepřestane bolet.
Stal se pravý opak.
Ani ve snu mě nenapadlo, že se stále budeme stýkat v lásce a sounáležitosti i s jeho novou rodinou.
Letos společně jedeme na dovolenou a moc se těšíme.
Jsem za to neskutečně šťastná, že to tak máme a můžeme našim dětem ukázat, že vztahy mohou fungovat i jinak.
Vím, podle reakcí některých lidí kolem mě, že některé moje vnitřní procesy a vztahy jsou pro okolí rozumem neuchopitelné.
Tam, kde by ostatní už dávno zlomili hůl, já stále věřím a hledám pochopení, stále vidím světla ve tmě a záblesky hvězd.
Nedávno jsem nad tímto svým syndromem opět přemýšlela, když mi jeden přítel povídal: "Když budu mít hodně velký průšvih, tak si Tě vezmu za obhájce. Omluvíš i neomluvitelné".
Někdy to není moc dobré vidět v lidech jen to nejlepší, protože se přestáváte chránit.
Přemýšlela jsem odkud to vzešlo.
Zřejmě to tam bylo vždy, jako součást mé povahy. V lidském světě se tomu říká naivita. To slovo jsem slýchávala a slýchávám často.
Nemyslím si, že po všech životních lekcích a prožitcích jsem naivní. Spíš jsem si začala více vážit života a každé chvíle, která je krásná a naplněná. Všechna trápení, zlosti, nenávist mezi lidmi, mlčení, nevyřčená slova a nevyjasněné situace, nás okrádají o naši sílu a ukrajují z našeho života.
Už 4 roky pracuji se seniory. Už mi několik milých lidí v práci umřelo. Někteří náhle a nečekaně a nemohla jsem se s nimi ani rozloučit. Na základě těchto zkušeností a prožitků mám zřejmě pracovní deformaci, která mi způsobuje přesvědčení, že není čas čekat na hezké chvíle, není čas nic odkládat. Žijeme teď a šťastní můžeme být také právě teď, protože nikdo nevíme, kolik času nám na tomto světě ještě zbývá.
V posledních týdnech jsem často slýchávala, že mezi lidmi, kteří se mají rádi, nebo jim na sobě záleží neexistuje prostor ani čas. Něco pravdy na tom bude. Zní to tak vznešeně a duchovně, pravdou ale zůstává, že je to také velmi alibistické tvrzení, neboť jím stále něco odsouváme a zakrýváme závojem tajemna a vyššího záměru. Kdykoli se vzdáváme možnosti tvořit si svůj život v realitě a také o něm rozhodovat, pak se ztrácí ohraničení naší skutečnosti a začneme se ztrácet v krásných, svůdných, avšak zcela nereálných vizualizacích.
Kdykoli prožije mé srdce něco bolestného a tíživého, něco s čím se musí vypořádat, vymýšlím pro něj úlevové a ozdravné metody, ať je mu lépe co nejdříve.
V těchto situacích si představuji svoje srdce, jako rozteklou hrudku plastelíny tmavé barvy. Představuji si, že jakmile začnu sebe ozdravný proces, tak si vezmu do rukou novou, krásně barevnou a svěží hromádku měkoučké a tvárné plastelíny, začnu si s ní hrát a tvarovat ji tak dlouho (stejně tak, jako si pohrávám a modeluji své myšlenky a svá přesvědčení), až si vytvořím zcela nové, krásné barevné srdce bez šrámů a škrábanců, bez zatížení a minulosti, které je připravené přijímat novou lásku, nové příběhy a žít nový život.
Jak to máte Vy?
Jak "opravujete" své srdce?
Žijete naplno a bezodkladně?
Mějte se milovaně
Bi
