Dívej se dobře

Každý den nás chodí kontrolovat.

Mě, Tebe, Tvoje děti, i tu paní, co si ji včera potkal, jak odpočívá na lavičce ve sněhu.

Někdo jim říká andělé.

Jsou to lidé, přítelé, světla, která se rozsvítí v tu správnou chvíli, když nám dochází dech.

Každý den se trpělivě koukají na to, jak se učíme novým a novým dovednostem a s láskou nás popostrkují o krůček dál.

Andělé, které dobře znáš, nebo taky úplně cizí paní úřednice, která Tě zachrání před finančními problémy, které si málem způsobíš.

Přítel, který zavolá, když zrovna přemýšlíš nad tím, jestli se zítra zase usměješ.

Tichý hlas na druhé straně, který prosí o radu a pomoc, protože cítí sílu a zklidnění, ve Tvé pomyslné náruči.

Cizí žena, která Ti pošle nádherné písně, protože ví, že nemůžeš zase spát a Ty pak v tichu a tmě můžeš na chvíli skrze hudbu pocítit napojení na sebe a své tělo.

Náhody nejsou, vše je jak má být a vše je dobré přesně tak, jak se to právě děje, i když je tomu občas těžké uvěřit.

Každý člověk, který k nám přichází má pro nás poselství.

I ranní článek, který si přečtete pod peřinou ve vás může zanechat krásnou laskavou stopu plnou smíchu, která zůstává napořád.

Každý den k nám přichází, hladí nás skrze slova, písně, či osobně.

Andělé a světla, která svítí.

Dokážeš si vybavit, jakou podobu měl anděl, který k Tobě přišel včera?

Těšíš se na toho, co přijde dnes?

Krásný den nám všem a dobře se kolem sebe koukejme, ať je uvidíme.

Bi

Mozaika

Zdroj Pinterest

Někdy můžeme mít pocit, že se všechno kolem nás, nebo dokonce v nás začíná rozpadat.
Ztrácíme půdu pod nohama, někdy nás začne zrazovat tělo, možná prožíváme bolesti venku i uvnitř.
Situace nabírají na obrátkách a my najednou vidíme vše tak čitě a jasně, že tomu kolikrát nemůžeme ani uvěřit.

Kolika iluzím jsme v našem životě věřili?
Kolik vztahů a situací balili do růžového papíru, který jsme si sami vybrali.
Možná právě prožíváte období, kdy se papír začíná trhat a všechno se rozpadá, jako obraz, který ztratil na významu.
Jako vyobrazení na vodní hladině, které nebylo skutečné, a s každou větší vlnkou zmizí v nenávratnu.
Pokud budeme stát u vody dál a tvrdošíjně čekat, až se hladina uklidní, až vysvitne slunce, až přejdou ty vlny, určitě se můžeme opět dočkat našeho vysněného odrazu.
Obrazu našich falešných představ, které jsme si ve své mysli vytvořili, aby náš život byl přijatelnější a krásnější. Ala jaký to má význam, stále si něco nalhávat a předstírat?

Možná se právě ocitáme ve chvíli, kdy nevidíme smysl v ničem, co se kolem nás děje.
Došli jsme do bodu, kdy držíme v ruce kámen, kterým se chystáme rozbít na kousky všechny své obrazy a iluzorní představy, které jsme si s takovou námahou vymalovali.
Jsou chvíle, kdy je dobré přestat přemýšlet proč se to vlastně děje.
Přijímat vše jak přichází, s očima i srdcem otevřeným, s vědomím toho, že z těch zbylých kousků, které zůstanou ležet na podlaze můžeme začít skládat novou, pravdivou mozaiku našeho života.
Uklidnit svou rozháranou mysl a přestat se ji snažit stále ovládat.

Čas, kdy je dobré poddat se plynutí s důvěrou a vírou v to, že vše je jak má být, vírou toho, že jsme vždy za všech okolností na správném  místě, v ten správný čas.
Možná je ve Tvém životě právě ta chvíle, kdy se máš úplně vzdát a uvěřit , že život, vesmír, Bůh, mají s Tebou jen ty nejlepší úmysly a přestat spílat a bědovat nad svým neštěstím, křivdou, či stavy lítosti, nebo odmítnutí.

Kdykoli se  vychýlíme z rovnováhy, všechny situace se nás opět snaží dostat do našeho středu.
Zpět k podstatě. Zpět k nám samotným . Do klidu, ztišení, abychom s pokorou a přijetím zůstali chvíli nehybní sami se sebou do momentu, než uvidíme další kousek skládačky, kterým pomalu začneme vytvářet novou mozaiku svého života.
Života v pravdě, bez předstírání v absolutní upřímnosti a svobodě.
Sedím tiše v sutinách a čekám, kdy přijde ten moment...
Kdy uvidím další část mé osobní mozaiky...

S láskou Bi

Cinkot hvězd

Každý si v sobě nese sám to své.

Každý si řeší sám,

co jeho srdce zasáhne.

Jak barevné bubliny v bublifuku,

jak vystřelená opuštěná střely z luku,

jak pápěří pampelišek,

jak padající hvězdy štěstí,

jak komety hledající svoji cestu.

Putujeme vesmírem,

každý sám za sebe a vesmírným střetnutím se vyhýbáme...

Abychom nezažili další velký třesk?!

Stačí nám jen občasný záblesk

                                              a cinkot dalších bezpečně vzdálených hvězd?

 Bi

Dušičková rebelie

Zdroj Pinterset

" Toníku přestaň dělat, že se Tě to netýká!" pravila Marie důrazně.
" Děláš to každý rok. Už 20 let, co jsme tady:"
" A Ty to evidentně ani po 20 letech nevzdáš viď?" otáčel se směrem k ní bručící Antonín.
"Copak to pořád nechápeš Majko? Copak jsi vážně, i v tomhle stavu tak naivní?
 Radši se smiř se s tím, že letos možná zase nepříjdou lásko."

Tondův léty ohlodaný obličej koukal smutně na plačící oči jeho nebohé ženy.
Nesnášel tyhle chvilky, kdy nemohl nic udělat, aby byla šťastnější.
Vážně nemohl?
V hlavě se mu pomalu začal rodit bláznivý nápad.

"Podívej Toníku, vedle už jsou. Krásnou kytku Madlence koupili,"pravila uznale Marie.
"No jo sakra, tak se tam furt nekoukej", zahudroval Tonda.
"Toníku pojď se trochu oprášit než přijdou. Moc Tě prosím.Udělej to pro mě,"naléhala smutným plačtivým tónem Majka.
Podíval se na ni vyhaslým pohledem nebožtíka, který prožil v rakvi dlouhých 20 let a pravil :
"Maruško, opravdu si myslíš, že záleží na tom, jestli mám kabát se všema knoflíkama, košili, kravatu a kalhoty s pukama, když nás stejně ani jeden z nich neuvidí?" snažil se o smířlivý směr rozhovoru Antonín.
"Myslíš, že někdo bude počítat kolik nám za ten rok vypadlo vlasů, zubů, a nebo odpadlo kostí, kromě našich spolubydlících?"

 Marie k němu zvedla uplakané oči,a poprvé po dlohé době se jemně, a skoro neznatelně usmála.
"Jsem praštěná viď?Ale proto mě stále miluješ, viď že jo?" dotírala na něj škádlivě.
"To víš, že ano, Ty babo jedna bláznivá!", zaradoval se Tonda.
To už se smáli oba.
"A víš co táto? Už se na ty naše děcka nezlobím, že nás nerozprášili do řeky, jak jsem si vždycky přála.
To bychom se nemohli takhle objímat. Byl by si odfouknutej bůh ví kam " pronesla zamilovaně a pohladila ho po ruce. Nebo spíše po tom, co z ní zbylo.
Byla vlastně šťastná, že umřeli spolu při autonehodě. Jeden bez druhého za života stejně nedali ani ránu.
"No vidíš holka. Tak se mi líbíš! nadšeně z čistajasna vykřikl její choť. "
"A víš co? Přesně tohle uděláme. Odfoukneme se někam na dovču, než tenhle čas, plynule přejde do vánoc," nadšeně pronesl Tonda.
" Ty máš teda nápady," zasmála se Maruška svým bezzubým úsměvem, ale začala nad tím přemýšlet.
" A proč ne? Vždyť se na to podívej, jak je narvané parkoviště. Všichni se tady nakrucujou, jak svatí na korouhvi. Támhle ten jeliman tady nebyl nemíň 10 let. Ani mámě kytku nepřines a tváří se, jakoby mu to bylo bůhví jak líto, že umřela úplně sama a opuštěná, jak toulavý pes," přesvědčoval ji manžel.
"A nebo tahle rodinka. Chudáci děcka, jak vláčí ty mega věnce. Vždyť tu svoji prabábu ani neznali a teď je nutí tvářit důležitě, jako by si koupili nový auto",smál se na celé kolo Tonda,až se listy na smuteční vrbě u jejich hrobu samovolně roztřásly.

"Ale Toníku nebuď takový. Vždyť třeba za paní Kropáčkovou tady chodí pořád někdo, nejen na dušičky. Za Alenkou a Mirkem taky, " vzpomínala nahlas Marie na zážitky posledních týdnů.
"Maruško moje milá, sama víš, že na tom vůbec nezáleží, kolikrát kdo omete hrob. Důležité přece je, kolikrát za rok na Tebe pomyslí, vzpomene si na ten čas s Tebou, na to, jaké to bylo, když jsi ho objala, dala mu pusu, nebo upekla tu nejúžasnější bábovku na světě, jakou umíš jen Ty," pronesl klidně a trochu zasněně Toník.
"Nevadí mi, že naše děcka nechodí víc, než jednou, nebo dvakrát do roka. Promiň, ještě narozeniny jsem zapomněl,"začínal si zase uvědomovat ty nepříjemné skutečnosti, kvůli kterým se každý rok na dušičky spolu s Marií dohadujou.
"Vadí mi, že si na nás ani nevzpomenou. Myslí na nás jenom Kristýnka a Ota.
Minule vzpomínali, jak odvázali Azora. Já lítal za psem, aby nezakous slepice, u toho jsem pěkně sprostě nadával a Ty, Ty jsi se smála a schovávala je pod sukně, pamatuješ?" pravil pobaveně.

"To, víš, že jo Toníčku," smála se Maruška.
"Tak co? Odfoukneme se aspoň na měsíc jinam?" pronesl nahlas Tonda svůj plán.
 "Koukej už to tady pěkně houstne a těch svíček všude. Stejně by si zase v noci nespala," přesvědčoval svou dlouho zesnulou choť.
" S Tebou kamkoliv drahý," pohlédla na něj oddaně Majka.

A tak se stalo.
Když se po měsíci duše Toníka a Marušky vrátily pod svůj mramorový poklop, nad kterým se klenula smuteční vrba, našli tam srdíčka poskládaná z kamínků a dva dopisy, které jim pravidelně nechávala jejich vnoučata Kristýnka s Otou.

" Já jsem tak unavená miláčku. Ale moc šťastná," choulila se zamilovaně Marie, ke svému muži.
."Slyšíš to ticho Toníku?"pravila dojatě.
Tonda se na ni usmál tím nejkrásnějším úsměvěm, jaký jen nebožtík se dvěma zuby může vykouzlit a pravil:
" Konečně můžeme zase aspoň rok odpočívat v tichu a pokoji. Pojď se ke mě přitulit lásko a sladké sny."

Zrcadlová chvilka

Zdroj Pinterest

Kráčela jsem po chodníku, slunce svítilo a krásně lechtalo na nose.

Stálo proti mě, opřené o popelnici a zářilo do dáli.

I přesto, že bylo rozbité, i přesto, že vypadalo velmi uboze, svítilo ve slunečním světle, jako nějaký zázračný vchod do jiného světa.

Stálo u popelnic, vyhozené, zapomenuté, nepotřebné a nehodící se k ničemu.

Koukala jsem na rozbité zrcadlo před sebou a v mé hlavě se rozběhlo hned několik příběhů, které vysvětlovaly jeho zubožený vzhled.

Třeba ho chtěl nějaký muž pověsit, aby udělal radost své milé, která ho už tolikrát prosila, aby jí ho přidělal na zeď.

Třeba jí ho tam stále nechtěl připevnit, protože věděl, že to moc dobře neumí, protože paneláková zeď je prostě na nic, protože se drolí, nebo neměl správnou výbavu, nebo neměl ten správný mužský vzor, který by ho naučil, že musí vyvrtat díru a dát do ní hmoždinku, protože zrcadlo jen tak nějaký hřebíček neudrží.

Třeba byl jen líný a nechtělo se mu.

Třeba ho shodily děti, které měly v koupelně námořnickou bitvu a tak dlouho po sobě házely gumové hračky plné pěny a vody, až prostě jedna rána způsobila jeho pád.

Třeba se před ním milovali dva lidé, kteří si rádi užívali pohledu na sebe samotné v těchto intimních chvílích a v momentě, kdy muž posadil ženu na pračku, zapomněl na to, že zrdcadlo moc dobře nedrží a jejich vášeň způsobila jeho upadnutí a rozbití.

Třeba ho rozbila ve smutku žena, která zjistila, že její muž má mladou a krásnou milenku.

Uviděla ho líbat se s ní v parku na lavičce, když vedla maličkou dcerku domů ze školky, aby uvařila, poklidila, přečetla maličké pohádky, vyžehlila mu košile, které potřeboval každý den čisté a voňavé, protože býval až do večera pryč.

Moc práce říkával.

Když se uplakaná postavila před to krásné zrcadlo najednou se na svou bolest ve svých očích už nemohla dívat a rozbila ho prvním co měla po ruce.

Stmívalo se.Posbírala všechny střepy, odnesla zrcadlo k popelnici.

Když se už za tmy vrátil její manžel domů a vyprávěl jí, jak to měl velmi náročné v práci, držela v ruce pevně jeden střep, který ji pořezal dlaň.

Potřebovala cítit nějakou fyzickou bolest, která přehluší to, co se odehrávalo uvnitř.

Muži řekla, že zrcadlo rozbila malá, když si hrála na princezny a ránu má od neopatrného úklidu.

Celou noc nespala a těšila se na den, až ho popeláři odvezou.

A nebo ho tam prostě jen pohodil někdo, kdo si koupil nové a už se mu nehodilo.

Pak ho u popelnic rozbili kolemjdoucí opilci.

Koukala jsem na jeho rozbitou plochu a vybavila si momenty mého dětství, kdy můj tatínek před zrcadlem při holení pózoval a volal : "Bože, proč jsem tak krásný!?"

Musela jsem se vždycky smát. Vlastně jsem mu záviděla.

Tak dlouho mi trvalo, než jsem dokázala stát před tou hladkou plochou a se zalíbením hledět do svých modrých očí, kdy jsem se naučila mít se aspoň trochu ráda.

Se svými pihami, slovanskými boky, vystouplým břichem a na můj vkus ne moc bujným poprsím.

Máme to tak všichni.

Pořád hledáme chyby, na sobě, na všech a na všem kolem.

Většinou si začneme vážit sami sebe, života a zdraví až ve chvíli, kdy stojíme na hraně a něco se přihodí.

Stála jsem na chodníku a dívala se za popelářským autem.....

Ve Tvých šlépějích

Kdykoliv chci pochopit člověka, vyzouvám boty.

Bořím nohy do měkké hlíny a rozhlížím se, kudy vedou jeho kroky.

Hledám, pomalu a zlehka našlapuji v jeho šlépějích, abych ucítila tu vlahou zem, kterou procházel,

abych nezměnila směr jeho kroku.

Abych uviděla místa, kde upadl a nemohl se zvednout.

Posedím chvíli na těch místech, a pak se zvedám k dalším směrům a cestičkám.

Pod nohama občas cítím kameny, nebo kořeny, či větve.

Někdy to pěkně bolí, štípe, pálí a teče mi krev.

Slzy mi tečou po tvářích a já zpomaluji svůj krok.

Cítím strach z další bolesti, kterou prožíval ten, který zde kráčel přede mnou.

Rozhlížím se kolem sebe, hledám čeho bych se chytla.

Co mi pomůže vstát a zbavit se té námahy.

Nohy se mi noří hlouběji do hlíny, až se pomalu po kotníky nořím do teplého a měkoučkého bahna.

Už  to nebolí.

Příjemně to hřeje.

Nemůžu pokračovat dál. 

Stojím a nořím se stále hlouběji.Cítím smutek, lítost a beznaděj, jako ten, který mě tady svými kroky přivedl. I tím si musel projít.

Jako my všichni. Na každé cestě životem jednoho dne dojdeš k bažině.

Když jsem v bahně až po kolena a nemůžu se hnout, vysvitne slunce a pomalu vysušuje blátivé vězení kolem mě.

Na cestě před sebou uvidím další nesmělé kroky, které pokračují lesem dál a já záhy klopýtám, abych si na kořenech několikrát rozbila kolena a větvemi, které mě šlehají do obličeje rozedrala tváře.

Pláču a krev stéká po mém unaveném těle.

Přicházím ke schodům, které vedou Bůh ví kam a jsou plné kamení.

Kroky směřují vzhůru a já navzdory bolesti, kráčím ve Tvých šlépějích, abych Tě lépe pochopila.

Cesta se chvílemi zdá nekonečná. Mám pocit, že mi dojde dech. 

Hlava je zahlcená myšlenkami a nohy unavené.

Schody stoupají a konec v nedohlednu. Kameny vystřídala chladivá hlína, která hladí.

Pomalu se usmívám a přestávám cítit bolest.

S hlavou sklopenou radostně poskakuji vzhůru, jako ten přede mnou. Ocitám se na louce.

Nohy se noří do měkké a příjemné trávy, kráčím mezi květy, srdce bije o sto šest a já cítím uvnitř to co Ty, když jsi tudy kráčel.

Prostupuje mě síla, klid a smíření.

Na zemi hledám další kroky, kudy si šel. Rozhlížím se, nic nevidím. 

Usedám do trávy, dívám se před sebe, slzy tečou po tvářích, nad hlavou slunce a kolem mě vůně květin a bzučící včely.

Láska.

Kdykoliv chci pochopit člověka, vyzouvám boty.

Cesta každého člověka mě přivede do jiného bodu, kde se zastavil a čeká na paprsek, který ho vyvede na louku plnou slunce.

Kdykoliv chceš pochopit a přiblížit se druhému člověku, vyzuj se a běž.....

S láskou Bi

Karel

Zdroj Pinterest

Pokaždé, když přicházím, sedí ve vstupní hale a kouká do neznáma.
Vyhaslý pohled, který míří do jednoho bodu někde na protilehlé zdi.
Před sebou plastový kelímek s kávou z automatu, u které dost často pospává.

Musím se vždycky pousmát, když si vzpomenu na naše první setkání.
Pochodoval se svou věrnou přítelkyní hůlčičkou po chodbě, a když mě uviděl, zrak se mu rozjasnil a moc si chtěl povídat. Nic divného, v jeho věku a situaci.
Po každé větě, si v puse jazykem vysunul protézu směrem vpřed.
Chtělo se mi tehdy hrozně smát, ale věděla jsem, že nesmím.
Ještě dnes ho vidím, jak mi vyznává lásku a s pusy mu málem vyskočí zuby.

Tentokrát si mě nevšiml.
Spal.
Připravila jsem paní, se kterou chodím na procházku a vyrazily jsme do vestibulu. Procházíme se, kolem zahrady, ptáčků v kleci a vždy musíme projít společenskou halou, ve které se někteří další obyvatelé domova setkávají.
Udělaly jsme dvě kolečka a při tom druhém, když jsme ho míjely, už měl opět ten neuvěřitelně radostný pohled, když mě spatřil a volal : " Kočko co Vám můžu koupit? Kávičku, nebo čokoládu?"
"Jste hodný nic si nedám, musíme s Maruškou pochodovat. Jsem v práci víte?" Zní moje obligátní věty.
Když jsme ho míjely podruhé, už si prozpěvoval a zasněně pronesl :
"To by byla krása, kdyby jste mě taky držela za ruku, jako tu paní."

Moje svěřenkyně Maruška špatně slyší, takže toho moc nepovykládáme, ani neslyšela jeho povzdech.
Ale já ano. A dotkl se hluboko.
Přemýšlela jsem nad tím, kdy ho naposledy někdo z blízkých pohladil, nebo objal, když má takový deficit lidského doteku.
Když jsme k němu  opět přicházely, během vteřiny jsem se rozhodla a povídám:
"Mám dvě ruce, tak jestli chcete, pojďte s námi udělat pár koleček a budu Vás držet za ruku."
Ten blažený výraz v jeho tváři nelze popsat slovy.

Pomalu se postavil, v jedné ruce hůlku a kráčeli jsme společně všichni tři. Ruku v ruce.
Byl to pro mě zvláštní pocit.
Držet dva dospělé staré lidi za ruce, jako malé děti. Jejich dlaně byly studené, měkké a příjemné.
Drželi se mě pevně a vděčně.
Byla jsem uprostřed nich, jako strom, o který se v případě potřeby mohou opřít.
Chráněná jejich těly.
Zase ta blízkost. Opět ta hloubka přiblížení člověka člověku.
Bez zábran.
Znovu jsem si uvědomila, jak se nás jako miminek neustále někdo dotýká a čím jsme starší a naše roztomilost odchází, ztrácí se i potřeba doteku.
Jsem tak vděčná za to, že mé děti jsou kontaktní.
Jak dlouho ještě?
Většina starých lidí si neskutečně užívá opravdu každičký dotek, pohlazení, nebo chycení za ruku.

Kráčel s námi a začal mi zpívat zamilované písničky.
Ruku mi tiskl, jako by to bylo poprvé. Tolik laskavosti a pozornosti z jeho strany.
Jen za to, že jsem mu tu ruku podala.
Pak mi povídá:
" Já jsem tak šťastný! To je tak krásný den. A Vy jste tak pěkná kočka! Tož Vy jste proti mě normálně dorostenka. Ale já Vám něco řeknu.
Vy máte taků jiskru v oku, že určitě nestačíte chlapy odháňať. A jaké máte krásné zuby, když se smějete, ani jeden Vám nechybí!"
To už jsem měla slzy v očích. Chodbou zněl můj smích a po tvářích mi tekly slzy dojetí.
Zazpíval mi píseň s názvem Temně hučí Niagara, a když jsem doprovázela mou klientku na pokoj, ještě vykřikoval, že mi chce určitě něco koupit v automatu na kávu.
S díky jsem odmítla.
Držení za ruku se přece platit nemusí.

Před svým odchodem domů, jsem se za ním ještě zastavila a zeptala se:
" Můžete mi prosím Vás říct, jak se jmenujete?"
Krásně se na mě usmál, tentokráte jeho protéza zůstala na místě a hrdě pronesl: "Karel"
"Tak zase za 14 dní pane Karle, ano?"
Šťastně přikývl.
Procházela jsem halou, srdce v peří a z rádia se ozvalo "LÁSKU NEZABIJEŠ!"