neděle 25. června 2017

Plastelínové srdce

Zdroj Pinterest

Včera se mi stala zvláštní věc, která ve mě probudila další ozdravný proces a spoustu prostoru pro přemýšlení. Když jsem jela ráno do práce, tak jsem najednou na silnici před sebou uviděla auto mého bývalého muže.
Stáli jsme za sebou na semaforu, slunce svítilo a on zřejmě telefonoval, protože divoce gestikuloval, jak on to umí:-), takže neměl čas koukat do zpětného zrcátka na mé pozdravení.
A proč by vlastně měl? Proč by měl koukat zpátky?
Stála jsem v autě za ním, tak jako naše strastiplné a divoké manželství, které skončilo tak rychle, jak začalo.
Všechny ty roky, kdy jsme od sebe, jsme si oba nesli v sobě bolesti a křivdy, které jsme si navzájem způsobili.
Když jsem za ním včera stála, tak jsem si uvědomila, že už je to pryč.
Zůstalo ve mě jen to hezké a člověk, jedoucí v autě přede mnou se najednou pro mě stal "obyčejným"řidičem, který čeká na zelenou a já ho vnímám naprosto neutrálně a s úsměvem, jako dobrého známého.
Teď nás spojuje naše dítě, vzpomínky a společná touha být šťastní, každý ve svém životě. Myslím , že se nám to daří na výbornou.
Když jsem se pak rozjela na zelenou a naše cesty se rozdělily, přišlo mi to velmi úlevné a symbolické.Najednou jsem pocítila velikou hloubku výroku o tom, že některé lidi potkáme na své cestě jen na chvíli, aby nás obohatili a něco naučili a ti, kteří mají zůstat, tak těch se nezbavíte, i kdyby jste dělali nevím co, protože s vámi přestojí i ty nejdivočejší bouře ve vašem životě. Naštěstí jich mám spousty a hýčkám si je.

Prošla jsem si dvěma zásadními vztahy, ze kterých vzešly moje milované děti.
Když jsme se s prvním tatínkem dohodli na jeho odchodu, myslela jsem, že mi skončil život a lásku už nikdy nezahlédnu ani z rychlíku.Myslela jsem si, že ta bolest v srdci a zranění způsobené ztrátou milovaného člověka nikdy nepřestane bolet.
Stal se pravý opak.
Ani ve snu mě nenapadlo, že se stále budeme stýkat v lásce a sounáležitosti i s jeho novou rodinou.
Letos společně jedeme na dovolenou a moc se těšíme.
Jsem za to neskutečně šťastná, že to tak máme a můžeme našim dětem ukázat, že vztahy mohou fungovat i jinak.

Vím, podle reakcí některých lidí kolem mě, že některé moje vnitřní procesy a vztahy jsou pro okolí rozumem neuchopitelné.
Tam, kde by ostatní už dávno zlomili hůl, já stále věřím a hledám pochopení, stále vidím světla ve tmě a záblesky hvězd.
Nedávno jsem nad tímto svým syndromem opět přemýšlela, když mi  jeden přítel povídal: "Když budu mít hodně velký průšvih, tak si Tě vezmu za obhájce. Omluvíš i neomluvitelné".

Někdy to není moc dobré vidět v lidech jen to nejlepší, protože se přestáváte chránit.
Přemýšlela jsem odkud to vzešlo.
Zřejmě to tam bylo vždy, jako součást mé povahy. V lidském světě se tomu říká naivita. To slovo jsem slýchávala a slýchávám často.
Nemyslím si, že po všech životních lekcích a prožitcích jsem naivní. Spíš jsem si začala více vážit života a každé chvíle, která je krásná a naplněná. Všechna trápení, zlosti, nenávist mezi lidmi, mlčení, nevyřčená slova a nevyjasněné situace, nás okrádají o naši sílu a ukrajují z našeho života.

Už 4 roky pracuji se seniory. Už mi několik milých lidí v práci umřelo. Někteří náhle a nečekaně a nemohla jsem se s nimi ani rozloučit. Na základě těchto zkušeností a prožitků mám zřejmě pracovní deformaci, která mi způsobuje přesvědčení, že není čas čekat na hezké chvíle, není čas nic odkládat. Žijeme teď a šťastní můžeme být také právě teď, protože nikdo nevíme, kolik času nám na tomto světě ještě zbývá.

V posledních týdnech jsem často slýchávala, že mezi lidmi, kteří se mají rádi, nebo jim na sobě záleží neexistuje prostor ani čas. Něco pravdy na tom bude. Zní to tak vznešeně a duchovně, pravdou ale zůstává, že je to také velmi alibistické tvrzení, neboť jím stále něco odsouváme a zakrýváme závojem tajemna a vyššího záměru. Kdykoli se vzdáváme možnosti tvořit si svůj život v realitě a také o něm rozhodovat, pak se ztrácí ohraničení naší skutečnosti a začneme se ztrácet v krásných, svůdných, avšak zcela nereálných vizualizacích.

Kdykoli prožije mé srdce něco bolestného a tíživého, něco s čím se musí vypořádat, vymýšlím pro něj úlevové a ozdravné metody, ať je mu lépe co nejdříve.

V těchto situacích si představuji svoje srdce, jako rozteklou hrudku plastelíny tmavé barvy. Představuji si, že jakmile začnu sebe ozdravný proces, tak si vezmu do rukou novou, krásně barevnou a svěží hromádku měkoučké a tvárné plastelíny, začnu si s ní hrát a tvarovat ji tak dlouho (stejně tak, jako si pohrávám a modeluji své myšlenky a svá přesvědčení), až si vytvořím zcela nové, krásné barevné srdce bez šrámů a škrábanců, bez zatížení a minulosti, které je připravené přijímat novou lásku, nové příběhy a žít nový život.



Jak to máte Vy?
Jak "opravujete" své srdce?
Žijete naplno a bezodkladně?

Mějte se milovaně
Bi

6 komentářů:

  1. Brigit, děkuji, přesně tak to mám i já. Dávám lidem a sobě šancí kolik je třeba.. Čas ukáže, zda máme i nadále sdílet společnou cestu..
    Z.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Jodie, děkuji za komentář. Když se to napíše, zní to velmi jednoduše. Momentálně mám za sebou jedno nepěkné a bolestné prozření, kde šance na vymizela. I takové dny jsou:-) měj se moc hezky a brzy na přečtenou:-)
      Bi

      Vymazat
  2. Placu....tento pribeh a pocity jsou o me....Vzdy verim ,doufam a hledam v lidech to lepsi.Hezke dny.JP

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jiřinko moc děkuji za komentář.
      Život nám jasně ukáže kdo naši lásku a vstřícnost dokáže ohodnotit a kdo odejde z našeho života.Nesmíme však zapomínat na naše hranice. Já je teď na chvíli ztratila a bolelo to dost.další poučení pro mě.Krásné dny. Bi

      Vymazat
  3. V posledních pár dnech zažívám dost velký otřes, kdy vlastní matka vystěhovala desetiletého klučinu k otci s tím, že ona se starala o něj deset let a tak ať se nyní stará on. Dítě se sesypalo a na jeho otázku PROČ není odpověď. A mé srdce se chvěje, pláče, myšlenky těkají a mám stejný strach jako on. Ani já na otázky neznám odpovědi. Držíme se s mužem za ruce a podpíráme jeden druhého. Nemůžeme žít životy druhých, ani když jsou to naše děti, naše vnoučata. Srdce je jak v ohni, rozum neví kudy kam...
    Ála

    OdpovědětVymazat
  4. Drahá Álo. Velmi silný příběh. Děkuji za důvěru. Odpovědi na některá proč se nikdy nedozvíme, nebo až za dlouhá léta. Zrovna tuto situaci jsem řešila včera v práci s jednou mojí milou klientkou.Je jí 90 let a také její proč dcera nezodpověděla. Zachovala se naprosto stejně a její dítě vychovávala ona.Je těžké v takových chvílích nesoudit a nevytvářet si domněnky. Pravda je však ta, že se svými pocity se musíme vypořádat my sami.Každý si neseme zodpovědnost za svá rozhodnutí a také si pak od žíváme následky. Je skvělé, že máte podporu v manželovi a můžete sdílet. Pravdou také je, že svět se stále točí a některé věci se neustále proměňují.Držím vám všem všechny pěsti co kde mám a s láskou alespoň na dálku objímám,ať to tak nebolí.
    Bi

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za návštěvu a přeji krásný den..