Sedím v autě na parkovišti, piji kávu z automatu a snažím se, uklidnit své myšlenky.
Dlouho jsem tady nebyla a nenapsala žádný řádek.
Jako by mi došla slova. Jako by už vše ze mě bylo vyřčeno.
Prožívám období, kdy na místo slov nastupují skutky, kdy nabytá teorie opět žádá viditelné důkazy pochopení a používání v praxi.
Prožívám nejrůznější emoce a na povrch vyplývají staré zapomenuté nánosy z minulosti,aby připomněly svou potřebu být uklizeny.
Vystoupila jsem ze své virtuální bubliny před živé bytosti, se kterými navzájem hledáme cestu ven z nepohody, smutku a našich vnitřních strachů.
Jsou to krásná setkání. Inspirující,někdy trochu provokující a občas bolavá.
Ale kdybychom nepocítili bolest, pak nevíme, kde nás to bolí a rána nemůže být zhojena.
Nejsem schopna nic číst a televizi nesleduji už několik měsíců.
Jediné co mé tělo a Duše přijímají je klidná jógová a meditační hudba.
Čím více lidí mi do života přibývá, tím se má potřeba samoty a ticha zvyšuje.
Nebývale intenzivně teď vnímám lidská objetí, pohlazení, nebo neuvěřitelnou přítulnost své kočičí přítelkyně.
Zajímá mě vše, co se dá uchopit.
Mění se mi názory a pohledy na muže. Začínám je opět vidět takové jací jsou bez příkras,ale také bez pokřivení a ublíženosti z předešlých nevydařených vztahů. Opět muže začínám vnímat jako originály a ne jako ohrožení a bolest.
Učím se beze strachu vyjadřovat své potřeby, city a to co se ve mě odehrává. Po malých krůčcích, opatrně našlapuji, protože tohle je pro mě stále tenký led.
Letošní devítkový čistící rok má pro mě opravdu obrovský význam.
Stal se ze mě poustevník uprostřed lidí, který pozoruje dění okolo a vnímá, jak na něj reaguje jeho vnitřní svět.
My lidé jsme citlivé bytosti a můžeme vnímat emoce.Tím se lišíme od všech bytostí na celé planetě.Takový obrovský dar jsme dostali a tak často na něj zapomínáme.
Myslím, že letošní rok, který se blíží nezadržitelně ke konci, je právě tím rokem, kdy je skvělá doba na to, abychom se ponořili do ticha a navázali rozhovor se svým vlastním já, na které tak často zapomínáme.
Zkuste to. Jistě budete překvapeni, co všechno se dozvíte.
Pociťujete také nějaké změny na sobě, nebo přímo v sobě?
Vynášela jsem z domu tašky s přebytečnými věcmi,vyhazovala, rozdávala a obdarovávala.
Velké obrátky to nabralo v létě, kdy mi přijížděly návštěvy a odjížděly s dalšími taškami ode mě. Občas jsem si říkala, kde jsem nabrala tolik oblečení, hrnečků a knih?
Kde? Dostala jsem je.
Spoustu dárků od kamarádek, oblečení, "které je prostě přesně pro mě".
Začala jsem likvidovat a třídit milióny malých lahviček v koupelně s různými vzorečky, až mi zůstala jediná police věcí, které denně používám.
Tento víkend jsem opět "řádila" a když jsem dávala poslední batoh s hračkami, ze kterých moji kluci už vyrostli, dětem do Klokánku,uvědomila jsem si ty úžasné souvislosti, které mě provázejí celý rok a najednou do sebe zapadly, jako kostičky stavebnice.
Když sečtete datum letopočtu 2016,tak nám součet udělá číslo 9.
Devítka je mimochodem číslem uzavírání a pročišťování a to v jakékoli podobě.
Věci, které jsem už nepotřebovala ztratily na významu a poslala jsem je dál, aby dělaly radost někomu jinému. materiálními věcmi to však jen začalo.
Za pár dní na to jsem si přečetla článek o minimalismu.
Pod pojmem minimalismus jsem si vždy vybavila strohé studené pokoje s jednou vázou a postelí, chlad, který na mě vždy z fotek dýchal, nebo minimalistickou módu, která mě zaujala trochu více,ale chyběly mi barvy, radost a hravost třeba v podobě puntíků a proužků.
Prostě nic pro mou tvořivou bohémskou Duši.
Co mě ale zaujalo byl pojem "minimalismus, jako životní filozofie".
Opět jsem to pojala po svém.
MINI znamená málo,malinký,může to být i JEDNODUCHÝ.
Uvědomila jsem si, že tím vším tříděním , rozdáváním a vyhazováním věcí , jsem si sice udělala místo pro věci nové, jak se píše v každé esoterické stati, ale zároveň jsem si velmi zjednodušila život.
ČÍM MÉNĚ OBLEČENÍ, TÍM MÉNĚ PRÁCE S VYMÝŠLENÍM KOMBINACÍ, S PRANÍM, ŽEHLENÍM A DUMÁNÍM NAD TÍM, KAM TO VŠECHNO POVĚSÍM A ULOŽÍM.
Oblečením to začalo.
Jednoho dne jsem otevřela počítač a pustila se do nevyžádaných emailů a reklamních zpráv.
Mazala jsem a mazala a činilo mi to normálně potěšení.Počítač zrychlil a mě se ulevilo, protože jsem se už nemusela probírat reklamou a trávit svůj drahocenný čas činností, která není tvořivá.
Když jsem začala rozdávat knihy a stará čísla časopisů, tak jsem si uvědomila,kolik jsem toho přečetla a jak málo zásadních myšlenek ve mě ulpělo.
Tolik popsaného papíru a já si pamatovala jen věci, které jsem začala žít a používat je den co den.
Najednou pro mě není důležité, že neznám všechna jména andělů, nebo co způsobuje zablokování té které čakry a co způsobí špatně umístěné zrcadlo podle východní filozofie.
Došla jsem k závěru, že věci, které neumím uchopit, nebo ve svém životě začlenit do běhu všedních dní, nejsou pro můj život prioritou a můžu je s láskou posunout tam,kde pomohou a semínka moudrosti padnou na úrodnou půdu. Je naprosto zbytečné zahlcovat se informacemi, které v životě nevyužijeme.
Uvolněním fyzického i mentálního prostoru vzniká další místo pro kreativitu a další, nové,pro mě využitelné informace.
Kdysi jsem kupovala pravidelně tři časopisy.
Dnes jsem na jednom,který mi momentálně jako jediný přináší to, po čem má DUŠE prahne.
Letos jsem na vlastní kůži pocítila, jaké to je, zbavit se lpění na majetku,věcech a také lidech.
Pár mi jich v minulém roce do života přibylo a někteří letos odešli.
To co nefunguje, nemá cenu udržovat ze všech sil a zbytečně se vyčerpávat.
Jak prosté.
Lidé, kteří mají zůstat po mém boku stejně zůstanou a přečkají se mnou i ty nejtemnější bouře,tak jako já s nimi.
JEDNODUCHÉ A LASKAVÉ MEZILIDSKÉ VZTAHY, UPŘÍMNÉ A PEVNÉ, POSKYTUJÍ NAŠEMU ŽIVOTU POMYSLNOU JISTOTU.
MOHOU BÝT PRO NÁS PEVNÝMI KOŘENY, NEBO KOTVAMI, KTERÉ NÁS UZEMŇUJÍ. VŽDY STOJÍ ZA TO O NĚ PEČOVAT, POKUD JE SNAHA OBOUSTRANNÁ.
Před časem se moje milá kamarádka, která je lektorkou jógy vrátila z Bali, kde cvičila své lekce a dělala průvodkyni. Vrátila se zářící a usměvavá a řekla mi "Brigi,lidé na Bali mají pár triček a kraťasů, žijí často ve velké chudobě a jsou tak šťastní! Pořád se usmívají".
Jak je to možné?
Protože mají málo, jsou skromní, nezahlcují se zbytečnostmi. Mají jen to co potřebují k životu.
Jejich myšlenky jsou laskavé, protože nemají co ostatním závidět, jak to bývá tak často u nás.
Starají se o to, aby měli co jíst, jak strávit příjemně čas s přáteli a se svou rodinou.
Nehoní se za kariérou a žijí přítomností.
Určitě si teď říkáte, že kdyby jste žili na Bali, tak jste taky vysmátí. Ale tak to není.Není důležité kde žijeme, ale co nosíme v sobě a co ze sebe vyzařujeme. Jaké poselství svým životem jiným předáváme, jak se nám daří naplňovat své sny a tužby.A jestli umíme pomáhat i druhým při naplňování jejich životního úkolu.
Začalo to pár igelitkami, pokračovalo návratem k dívčímu příjmení,změnou konta v bance,postupnou obměnou zařízení naší domácnosti, velkými procesy v pracovní a soukromé oblasti.
Minimalistická filozofie jednoduchosti vpustila do mého života nový svěží vánek a chuť na velké změny. Těším se co nového mi ještě přinese.
Můžu vám to všem vřele doporučit.Zkuste to.Pokaždé když zaváháte.
Stačí se jen zastavit a položit si otázku
"JAK SI MŮŽU ZJEDNODUŠIT SVŮJ ŽIVOT?"
"OPRAVDU POTŘEBUJI TOHOTO ČLOVĚKA VE SVÉM ŽIVOTĚ?
"URČITĚ MUSÍM MÍT TOLIK OBLEČENÍ?"
Dá se to aplikovat na všechny oblasti vašeho života.
Když se zbavujeme tíhy lpění a podaří se nám to, pak si konečně můžeme opět připadat lehoučcí, jako peříčka a vzlétnout, protože nic není nemožné.
Plakala.Moc plakala, i přesto, že jsem ji objímala a chlácholila.Mezi vzlyky říkala má přítelkyně pořád do kolečka"Brigi, proč se mi to pořád děje? Copak jsem tak hrozná, nebo ošklivá? vždyť já chci jen normální vztah"! Kolikrát jsem tuhle větu opakovala já sama v slzách ,u láhve vína, po každém svém rozchodu, který hodně bolel. Normální vztah. Chceme ho každý. Normální pro většinu znamená rodina, děti, partner v jedné domácnosti a hlavně nic neřešit, jezdit na výlety a jinak mít každý svou volnost.Prostě pohoda. Vyrůstala jsem v úplné rodině a měla jsem opravdu krásné dětství.Naši jsou spolu stále a žijí pod jednou střechou s mým bráchou a jeho rodinou.Pro někoho nepředstavitelné, pro mě naprosto normální. Také je pro mě naprosto normální, když jedu spolu s dětmi na svatbu svému bývalému partnerovi, se kterým mám syna. Přijde mi naprosto normální stýkat se s jeho novou ženou a celou rodinou, která nás krásně přijala a navzájem si pomáháme. Jsem šťastná, že to tak máme, protože vím ,že tohle je v dnešní době malý zázrak. Hodně jsem v posledním roce, kdy jsem si dala partnerské prázdniny, přemýšlela, jak si vlastně představuji svůj život, jakého partnera a jak by měl vypadat můj další vztah. Za ten rok jsem potkala pár mužů a žen , se kterými jsem mohla debatovat na toto téma. Většinou to končilo obligátním "normální vztah". Spousta přátel v mém věku je rozvedených a přesto stále hledají někoho na společný život, s kým si pořizují další děti, další domácnosti a další a další problémy, protože ve čtyřiceti už člověk nějaké děti má a skloubit děti z prvního, druhého,nebo třetího vztahu s výchovnými metodami, návyky a povahami všech zúčastněných je často nad lidské síly. My se však stále urputně snažíme udržet model "normálního vztahu" (také jsem to po rozvodu zkusila a skončilo to naprostým fiaskem) a ve chvíli, kdy ten další pokus nevyjde, tak se začneme obviňovat, nebo ještě lépe toho druhého a upadáme do smutku a obrovské nedůvěry v lásku, vztahy a vše krásné.A proč vlastně? protože jsme opět neobstáli a nedokázali jsme naplnit představu úplné rodiny a "normálního vztahu". V každé druhé knize a každém prvním citátu se dočtete, že každý jsme originál.Když si jdete udělat dietní plán k výživovému poradci,tak Vám,řekne, že každé tělo je specifické a potřebuje něco jiného.Tak jako každý člověk. Každá osobnost vnímá věci jinak.Odlišně prožíváme city a to co pro někoho není problém, pro druhého je strašným utrpením. Všichni to všechno dobře víme, ale stále se snažíme o nemožné a uznáváme jako normální jen takové vztahy, které jsou běžné, jako soužití, manželství, klasická rodina. Většina vztahů v mém okolí se rozpadla, ženy nadávají na muže, muži se bojí ženy oslovit a jít opět do vztahu. Naštěstí mám kolem sebe i páry, které si uvědomily, že klasické partnerství jim nevyhovuje, přiznali si svou nepohodu navzájem a vstoupili do alternativních vztahů a takto spolu žijí dále v souladu, úctě a lásce. Myslím, že právě nastala doba, kdy bychom si měli uvědomit, že je potřeba přehodnotit představu o partnerském soužití a přestat poslouchat masírku společnosti, okolí, rodiny o tom co je a není "normální" v oblasti vztahů. Když Vám někdo řekne, že se nechce ženit nebo vdávat, nechce společné bydlení, nebo děti , tak je najednou divný. Prostě vadný kus. Také jsem to dříve tak vnímala, když jsem chtěla klasickou rodinu. Dnes už vím, že tito jedinci, kteří si uměli udržet svůj názor a životní postoj, cítili, že na to nemají a nechtěli ubližovat ostatním, projevili velkou míru ne sobectví a také sebe hodnoty, protože pochopili co je pro ně dobré a v čem jsou šťastní. Nepodlehli tlaku a žijí spokojený život. Další věcí, kterou jsem sama za sebe dosti přehodnotila jsou lidské představy. Každý si něco přejeme a nějak si tu lásku představujeme.Pak vstoupíme do vztahu, který se začne vymykat tomu, co jsme si přáli a eihle. Manželství a mateřství není taková procházka růžovým sadem, ten chlap u počítače mě taky pěkně irituje a ty řvoucí a neustále se mlátící děcka většinou všemu nasadí pomyslnou korunu.Já si to přece vysnila jinak a tak to není. Jenže dokud člověk nezažije,nepochopí a neví co je mu příjemné a co už ne. Co s tím? Je velmi těžké, často to ani nefunguje, uklidňovat se čtením knih, chodit na od bloky a terapie,aby mi někdo nebo něco pomohlo změnit můj stav a naplnilo moje představy. Možná si někdo řeknete, že to co tady píšu je trochu přitažené za vlasy. Já Vám říkám že není.Spousta lidí kolem mě to tak má.Speciálně ženy.Kdykoli se něco nedaří, utíkají ke kartářkám a terapeutům, od kterých chtějí slyšet, kdy se ta hrozná situace změní a kdy ten jejich chlap pochopí a kdy už budou mít konečně ten "normální" vztah. A jsme opět u toho. Pokaždé , když jsem se chovala jako oběť a spoléhala na to, že to za mě všichni vyřeší, tak se v mém životě nepohnulo nic. Mé představy a tužby se začaly ve všech oblastech naplňovat až ve chvíli, kdy jsem o nich začala upřímně mluvit a udělala kroky k jejich naplnění. Jsem přesvědčená o tom, že toto je pro mě jediná možná cesta, jak vztahy proměňovat a žít, nikoli jen neustále bezmocně přihlížet, jak se mi rozpadají a já jsem stále více frustrovaná, protože si připadám opravdu divná a vadná. Říkat věci na rovinu hned na začátku vztahu.Tohle se mi líbí a to už ne. A pokud se mi to nelíbí,tak hned neutíkat. SNAŽIT SE NAJÍT JINÉ MOŽNOSTI, JAK SPOLU BÝT,AŤ JE NÁM OBĚMA DOBŘE. I za cenu oddělených domácností, i za cenu toho, že se vidíme jen pár chvil v obědové pauze, protože jinak nám to nevychází.Prostě hledat možnosti a alternativy, jak spolu být a ne hned všechno házet do hnoje a hledat opět někoho jiného, kdo bude lépe vyhovovat našim představám o "normálním " vztahu. Samozřejmě je to možné jen v případě, že takto smýšlí oba partneři. Věřím,že pokud je mezi dvěma láska a úcta,pak to určitě jde, jen to vyzkoušet a zbavit se strachu, že o toho druhého přijdu. Patřím už do skupinky čtyřicátníku, kteří si většinou své "zásadní"vztahy s rodinami a dětmi odžili. Dnes mám svou alternativní rodinu se svými dětmi a kočkou a těším se na partnera, který si přeje podobné věci jako já. Každé setkání s milým a laskavým člověkem vnímám, jako velký dar. Každé objetí, nebo pohlazení, které přichází z venčí si dnes pamatuji a jsem za ně vděčná. Stále se kolem mě mluví o tom, jak nefungují vztahy, jak je všechno na nic.Vím,patřím do generace rozvedených, ustrašených a bojácných, kteří už pomalu vzdávají snahu o to potkávat lásku. Naštěstí mám kolem sebe i spoustu mladých lidí a také manželství, kde se rozhodli vztah proměňovat a hledat jiná řešení. Ne hned utíkat.Světýlka, která září na cestu tedy vidím a jsou. Sama za sebe jsem se rozhodla, že hledání a podpora alternativních partnerských vztahů je nyní má cesta. Je to velmi velký prostor, neprobádaný, svobodný , který nabízí nevídané možnosti a řešení. Prostor, kde nic není nemožné, pokud to oběma zúčastněným partnerům vyhovuje. Prostor, který je limitován jen našimi pocity, potřebami a představami, které se sami odvážíme říct a začít uskutečňovat. Vstupenkou do alternativního prostoru je ochota otevřeně mluvit o svých pocitech a také víra, že partnerská láska má stále smysl.
Přeji Vám všem krásnou neděli a budu vděčná za jakýkoli názor , nebo zkušenost k danému tématu. S láskou Bi
Včera byl opět jeden z těch dní,kdy jsem kroutila nevěřícně hlavou a zírala očima otevřenýma dokořán, co všechno je možné .
Ráno jsme měli s jedním mým klientem naplánovaný výlet na akci sociálních služeb.
Abychom měli pohodlí a byli tam včas, zavolali jsme taxi, jako mnohokrát před tím.
Nastoupili jsme do voňavého a čistého auta a pan taxikář začal povídat.
Měl kultivovanou mluvu a během dvou minut mi sdělil, jak hodně cestoval, kde žili s exmanželkou(to měla být asi výzva pro mě, abych mu vrazila do ruky telefon:-)).
Usoudila jsem podle jeho pohledů do zpětného zrcátka:-)
Pak tak taky povídal, jak nesleduje zprávy a uzavřel to kauzou, nad kterou se rozhořčovat.
Měl nastavení, jak jsou Češi hrozní, kradou a neumí se chovat.
To už mé ucho zbystřilo.
Pokud někdo posuzuje a kritizuje ostatní, většinou mluví o sobě.
Opravdu to tak dopadlo.
Pán chtěl po nás zaplatit o 30 kč více, než bylo běžné!
Můj klient je v seniorském věku, nechtěl se dohadovat a zaplatil.
Domluvili jsme se, že zpět pojedeme autobusem a projdeme se.Byla docela zima, i když svítilo slunce a na zastávce jsme byli první.Čekali jsme 10 minut a mezi tím se tam začali srocovat lidé.
Najednou se v dáli objevil autobus a lidé se začali sbíhat na jedno místo, slepice, když jim nasypete zrní.
Vůbec jim nevadilo, že my tam byli první, předbíhali a požduchávali, jen aby urvali to nejlepší sedadlo na sezení.
Vrcholem všeho byl mladší muž, který přišel poslední a rovnou se postavil před nás.
Opět se ve mě probudila má "keltská bojovnice za lidská práva" a slušně, leč důrazně jsem se ho zeptala proč předbíhá když přišel poslední?
Samozřejmě neodpověděl a už byl v autobuse.
Můj milý klient mě uklidňoval, že o nic nejde.
Já jsem ale dosti hlasitě, aby to slyšela alespoň půlka autobusu,sdělila svůj názor.
Většina lidí klopila stydlivě hlavy, někteří si samozřejmě o mě mysleli své,ale na tom mi nezáleží.
Byla jsem slušná a dovolila si říct svůj názor.
Učíme to naše děti, jak se chovat a pak jim předvádíme absolutní opak.
Uvědomila jsem si opět jednu velmi zásadní a podstatnou věc.
Pokud chceme někoho, nebo něco změnit, pak jednoznačně musíme začít u sebe.
Pokud neříkáme nahlas co si myslíme, pak se nemůžeme divit, že potkáváme lidi, kteří nám lžou a provokují.Budou nám tak dlouho zrcadlit,až se rozhodneme k činu a najedenou se vše kolem nás začne proměňovat.
Ne kvůli tomu, že ONI pochopili,ale díky tomu, že my jsme něco změnili v sobě a zkusili jinou cestu.
Další výhodou upřímného a jasného jednání je to,že lidé kolem Vás si nemusí vytvářet nějaké nesmyslné domněnky a ví co od Vás očekávat, tudíž nemají žádné strachy a obavy z Vašich reakcí a chovají se přirozeně.
Po výstupu z autobusu byl ve mě naprostý klid a mír, protože jsem v danou chvíli udělala vše pro svou spokojenost a pohodu. S pánem jsme si užili nádhernou procházku a celý den až do večera mi mé děti sdělovaly své vlastní názory na různé věci kolem nás..
Moc se mi ulevilo, že nejsou ustrašení a nebojí se říct co si myslí, jako většina mých vrstevníků.
Další dovedností,ve které se ráda zdokonaluji je říkat co si myslím a neubližovat.Chce to trénink,ale dá se to zvládnout.Vhodně volit slova a vzít v potaz životní podmínky a třeba momentální emoce protistrany a klidná konfrontace bez zranění je možná.
Nejvíce nám totiž v životě dokáží ublížit slova.
Slovo a myšlenka jsou nejsilnější zbraně lidstva, proto přemýšlejme, jak s nimi nakládáme.
Já také občas odcházím poražena,protože má slova nebyla laskavá.
Minulý týden,když jsem jela ráno do práce, uviděla jsem opět obrázek, který mě přiměl přemýšlet nad tím naším, dokolečka omílaným ženským sebevědomím a sebe hodnotou.
Bylo skoro osm hodin ráno, takže špička, ulice i cesty přeplněné a po jednom chodníku kráčela kráska. Bylo jí asi něco kolem 30, nemůžu určit přesně,jela jsem autem kolem.
Stála jsem v koloně, takže jsem měla času dost.
Kráčela po ulici,dlouhý černý cop vlál za ní, postavička jak cumel.
Koukalo se na ni hezky.
I mé ženské oko na ní spočinulo.
Co už pro mě tak hezké nebylo, byl pohled na její nahé hýždě, které do půlky koukaly z jejích miniaturních kraťasek, které by se hodily spíše na erotické hrátky s partnerem. Tedy podle mého:-)
Rozumějte nejsem žádná puritánka, umím ocenit krásné,vypracované tělo, ať už ženské, nebo mužské, ale najedenou jsem pochopila, že ona slavná průpověď :"to co vyzařuješ a jak na lidi působíš, se promítá ve Tvé realitě",má něco do sebe a v hlavě se mi rozjela fantazie mnoha žen, které se takto oblékají.
Cvičí v posilovnách, skoro nejí, jsou krásné až se z nich tají dech, vždy perfektní makeup, pedikůra i manikůra.
Potkávám je v nákupních centrech obtěžkána nákupními taškami v závěsu se štěbetajícími dětmi.
Ony krásky nikdy žádnou igelitku,ani tašku nemají.Vystačí si s kabelkou:-)
A přesně tyto ženy mi pak celé rozechvělé a smutné volají a píší, že se s nimi další muž vyspal a už se jim neozval, chtějí po mě výklad karet, nebo spočítat, kdo z nich měl "špatné čísla"a ptají se, proč právě ony mají takovou smůlu na muže...
Pak po nocích, kdy nemůžou spát sjíždí ženské weby a čtou si o sebevědomí.
Pokud se jim nevyvede více vztahů, sedí na dívčích stránkách častěji a začnou na muže v diskusích nadávat.
Smutný příběh..Známe ho všechny.Všechny jsme si prošly tímto stádiem.
Proč se neustále ponižujeme? Nepotřebujeme na to nikoho jiného, vystačíme si samy děvčata.
Vystavujeme svá krásná těla světu, každá reklama na motorovou pilu nebo auto se neobejde bez nějaké prsaté slečny, která přitahuje muže svým pohledem, aby si pak konečně všimli, až si dostatečně prohlédnou její výstřih,co to vlastně drží v ruce, nebo na čem sedí.
Od svých přátel mužů vím, že kdykoli potkají takto vyzývavě oblečenou ženu, okamžitě si jí hodí do škatulky "postel" a "snadná kořist".
Hned večer toho dne, kdy jsem si tohle téma celý den převalovala v hlavě, jsem měla možnost prožít skutečnost, že i mé myšlenky přitáhnou někoho, kdo mi ukáže, jak ve skutečnosti vypadá to, na co právě myslím.
Kráčela jsem v přilnavém oblečení, nenalíčená, s drdolem a jógovou podložkou na večerní cvičení.
Procházela jsem kolem zahrádky, jedné hospůdky.
Seděl tam mladý, pohledný muž, pěkně oblečený a upravený. Když jsem procházela, začal se na mě culit rozvalený na židličce s cigaretkou v koutku a spustil na mě svou zřejmě již nacvičenou historku, že se určitě známe a ať si prý přisednu a dáme dvojku.
Možná by některá z vás byla štěstím bez sebe a já dříve asi taky, ale tentokrát mě to naprosto dostalo.
Celý den si takhle přemýšlím nad naší ženskou sebe hodnotou a hned večer šup, najednou potkám týpka, který ač o deset let mladší, pohledný a voňavý tak, že jsem to cítila na dva metry,okamžitě mi začal tykat, při rozhovoru a svém pozvání se ani nenamáhal vstát (asi byl zvyklý, že mu holky padají přímo k nohám), cigaretku v koutku, jako správný barový povaleč a jeho posed ala Bůh sexu, který mě naprosto konsternoval.
Slušně(možná to byla chyba:-):-)) jsem mladíka odmítla a spěchala na svou lekci jógy.
Když jsem si celý den ten večer promítala v hlavě, uvědomila jsem si, že takové muže,vztahy a situace jsem si přitahovala skoro do svých 30 let.
Přijímala jsem první co se namanulo, hlavně, že měl pěknou tvář, sexy tělíčko a líbila jsem se mu.
Také jsem si myslela, že muže si udržím sexem a vyzývavým oblečením, abych se mu líbila.
Udělala jsem všechno co chtěli a přehlížela to co se mi nelíbilo, protože jsem se bála, že už mě třeba nikdo jiný, lepší nebude chtít...Díky těmto přesvědčením, které jsem nosila v hlavě, jsem procházela závislostními vztahy plnými manipulace a podvádění. Prožívala jsem velmi bolestné zážitky.
Mé sebevědomí kolísalo, podle toho, jaký jsem zrovna měla románek. Často bylo dost na nule.
Před pár lety jsem se vědomě rozhodla pro změnu, teď trénuju a zkouším, kam až mě to pustí a co už nejsem ochotna akceptovat a opakovat.
Velké poděkování tam nahoru, za mladíka u hospody, který mě "prověřil" a ukázal mi, jak to aktuálně vnímám.
Nemám recept,ani doporučení na to, jak budovat své sebevědomí a sebe hodnotu.
To co funguje mě, nemusí fungovat jiným.Je to podle mě velmi individuální záležitost.
Každopádně dnes už vím CO NEDĚLAT.
Celý život se učíme a přesně to je smysl a cíl života.Zkoušet nové a nepoznané prožitky.
Co kdyby jste drahé ženy zkusily přestat ponižovat a kritizovat samy sebe, obviňovat se z rozpadů vztahů a zaměřily se na něco tvůrčího, jako je třeba vaše štěstí a sebeláska?
Nebuďme na sebe tak přísné.
Všichni lidé na světě jsou hříšní a chybující ,ale jen někteří si své chyby uvědomí, dokážou se omluvit, jiným nebo i sami sobě (to bývá často pěkná fuška) a začnou věci dělat jinak.
Dnešek byl jedním z těch dní, kdy jsem si opět uvědomila,co mi přináší moje práce.
Měla jsem možnost prožít 12 hodin s devadesátiletou paní. Předem mě všichni upozorňovali, že si už nic moc nepamatuje a opakuje věci dokolečka.
Pracuji se seniory už pár let,takže mě tahle informace nijak nepřekvapila.
Nicméně mě tato milá a veselá paní naprosto dostala svou historkou z před mnoha let, kdy byla v lázních a potkala tam nějakého muže.
Už si nepamatovala ani jeho jméno, ani jestli to byl doktor, terapeut, nebo její spolupacient.
V paměti ji utkvělo to,jak se skupinkou pacientů, které byla v té době součástí rozloučil.
Řekl jim,že si přeje rozloučit se s nimi podle tradice, křížkem na čelo a polibkem na rty, protože neví, jestli se s nimi ještě někdy setká a touží po tom,aby věděli,jak rád s nimi byl a jakou úctu k nim chová.
Paní si pamatovala ty pocity a emoce, které u toho cítila a říkala, že po tomto projevu, onoho pro mě neznámého muže, i chlapům tekly slzy.
Dojalo to i mě.
Milá paní si nepamatuje co je za den, jaký má oběd, nebo které boty jsou její, ale emoce, které cítila před mnoha lety ,nezapomněla a udržuje si je v sobě stále.
Jako pečeť něčeho krásného, nesmazatelného, nezapomenutelného a nadpozemského.
Miluji čas strávený ze seniory a hlavně naše rozhovory. Jsou pro mě vždy opravdovým přínosem.Každý den si odnáším nějaké životní poučení, nadhled, nebo trochu klidu, který v sobě nosí.
To smíření a pokora, se kterou přijímají své stáří, bolesti i ztráty blízkých osob.
Samozřejmě popisuji jen své klienty a lidi se kterými jsem v každodenním kontaktu.
Vím,že někteří staří osamělí lidé velmi trpí a mají to jinak.O tom však dnes psát nechci.
Dnešní den mě opět přesvědčil o tom,že vůbec nezáleží na tom jakou máte pozici ve firmě, kolik peněz vyděláváte, kolikrát jste byli u moře, nebo kolikatery boty máte z poslední kolekce.
Lidé si vás zapamatují podle toho, jaké emoce v nich vyvoláte.
Podle toho, jaké s vámi prožijí chvíle, tak jako vy si pamatujete své osobní emoční momenty a nikdy na ně nezapomenete. Ať ty špatné, ale hlavně pak ty nádherné a nezapomenutelné chvilky.
Můžete přijít v životě o všechny hmotné, materiální věci, ale tyto neuchopitelné vzkazy našeho srdce nám nikdo nikdy nevezme.
Je jen na nás, jaké emoční pečeti zanecháváme v srdcích ostatních.
Potkali jsme se "náhodně" před jednou kavárnou. Znám ho už delší dobu,ale neměli jsme čas, nebo příležitost si více popovídat.Prohodili jsme jen pár vět,o jeho cestování na koloběžce a radosti z toho, když je sám se sebou, s krajinou a svými myšlenkami.
Myslela jsem na jeho věty celý den.Bylo mi moc teskno a smutno. Otevřel ve mě vzpomínky na mé divoké a nespoutané mládí, kdy jsem cestovala, stopovala,usedala k cizím ohňům,tančila u nich a hlavně jsem se seznamovala s lidmi a poslouchala jejich příběhy.
Velice mě to naplňovalo.Spaní pod širákem a východy slunce nad horami, tanec při měsíci a válení sudů na noční louce.
Tyhle krásné vzpomínky ve mě milý,novodobý tulák, svým krátkým vyprávěním.
Vzhledem k tomu,že mám dva úžasné syny a tvoříme rodinu ve třech (promiň milá kočko), ve čtyřech, mám tady práci a jsem proto naprosto uzemněná a stabilizovaná na jednom místě a v jednom krásném městě, nepřichází momentálně žádná výprava do dálných krajin za dobrodružstvím v úvahu.
Už dávno nepatřím k lidem,kteří by se tím hodlali trápit.
Proto jsem si hned druhý den vymyslela řešení.
Podnikla jsem svou "malou, soukromou pouť"za svou skoro 90 letou babičkou.
Rozhodla jsem se jít sama a cestou, kterou jsem ještě nešla.Cestou, která byla nejistá a vlastně jsem ani nevěděla,jestli tam nějaká je.
Bylo to jen pár kilometrů,ale opravdu to stálo za to.
Vstup do lesa jsem dobře znala a náležitě si ho užívala.Nikde nikdo,ticho a já,mé myšlenky byly klidné, protože nohy věděly kam jdou a vedly mě samy. Díky svému klidu jsem si konečně mohla všimnout a obdivovat věci,které mi s dětmi,nebo ve spěchu unikají.Bylo to, jako když máme pocit,že vše v našem životě probíhá, tak jak má a máme věci pod kontrolou.
Cesta krásně plynula a mě bylo snově.
Zajímavé to začalo být ve chvíli, kdy jsem nastoupila na chodník nepoznaný.
Nevěděla jsem kam vede a jestli tímto směrem dojdu k cíli.Začala jsem si pomalu uvědomovat, jakou krásnou souvislost má pouť o samotě s mým vlastním životem.
Mnohokrát máme jasný cíl (v mém případě babičku), ale cestu,jak k němu dojít neznáme.Pokud jsme přítomní a necháme věci plynout,tak jistě k cíli dojdeme.
Šla jsem dál podél řeky a koukala na ten nádherný očistný proud.
Najednou jsem uslyšela hlasy.Byla tam rodinka,která si schovaná před světem, užívala vody a přírody.Ptala jsem se jich na cestu a oni mi řekli, že jsou na návštěvě a nemají tušení,kam to vede.
Na rozloučenou mě pokousal jejich pes.
Opět jsem chtěla mít věci pod kontrolou a ovlivňovat,tak jsem dostala krásné znamení.
Kousanec jsem opláchla v řece a nastoupila na cestičku teňounkou , jak nitka, sotva pro jednoho.Můj dech se zrychloval napětím.Kráčela jsem pomalu cestičkou kolem řeky,občas byla mokrá,občas také blátivá.Nebylo vidět na dno toho bláta a já si uvědomila další krásnou souvislost se svým životem.Kolikrát jsem do toho bláta samovolně padala,aniž jsem viděla dno.Tolikrát se máchala ve vlastních kalužích a neviděla tu očistnou schopnost a ten smysl všech událostí.Šla jsem hlouběji a hlouběji mezi stromy a cítila se silná a spokojená.
Konečně věřím sama sobě, dokážu si být oporou a je mi v mé samotě skvěle.
Trvalo opravdu dlouho,než jsem těchto pocitů docílila.
Tenká cestička mi připomněla, že jsme na svět přišli sami a sami také odejdeme.Kohokoli v životě potkáme a vytvoříme s ním vztah, jakýkoli, stále je potřeba být sám za sebe. Každý jsme jedinečný a sám sebou.Nikdo nemůže doplnit náš celek, protože my už celek jsme.
Na konci lesa,cestička pokračovala dál,vstříc řece a širšímu prostranství.
Najednou se rozdvojovala a jedna užší stezka, kterou jsem chtěla jít, vedla podél vody, ta druhá pak do lesa,kde už jsem to dobře znala. Jednoznačně jsem chtěla jít cestou neprobádanou.
Najednou se však na té cestičce objevil muž. V momentě, kdy jsem ho uviděla,sevřel se mi žaludek strachem a okamžitě jsem odbočila na známou cestu. Po pár krocích jsem si uvědomila, že mě opět ovládl starý program" bojím se mužů,muži jen ubližují".
Na překonání strachu je většinou nejlepší vrhat se záměrně do situací, kterých se bojíme, takzvaně po hlavě.Tím,že tuto situaci zvládneme,pomalu měníme své nastavení strachu v důvěru.
Protože už nejsem oběť,ale tvůrce,který si rád přetváří život k obrazu svému, udělala jsem otočku a vyšla vstříc muži,který stál na úzké uličce jen v plavkách a koukal na mě, jak na "Jiříkovo vidění".
Chvíli jsem svůj strach rozdýchávala a pak se dala s mužem do řeči. Nakonec se z něj vyklubal velice milý pán, který hledal své děti, protože se někde nedaleko koupaly.
Hezky jsme si povykládali a já pelášila dál.
Kámen ze srdce mi spadl, strach se rozpustil a ke své milované "babulce" jsem došla spokojená a zářící.
Na zpáteční cestě jsem si pak zazpívala a kdybych měla křídla,tak snad odletím blahem do nebes.
Jaký div,že jsem si po pár nech otevřela časopis,který mi doma nechala kamarádka a otevřela si článek o ozdravných účincích cestování krajinou.Dokonce je to forma "léčebné terapie", kterou se zabývá muž jménem Jan Látal.
