pátek 12. října 2012

Řídím si svůj život...

Krásné ráno vám všem.

A je to tady..
Ve svých 36 letech jsem se stala poprvé v životě majitelkou nádherného,útulného a kulaťoučkého autíčka..
No a co?řeknete si..Každý máme auto..
Pro spoustu lidí běžná,obyčejná, spotřební věc hodící se pro přepravu osob a věcí z místa na místo..
Pro mě malý zázrak..
Má už své jméno,svou vůni a pečlivě vybírám hudbu,co si spolu pouštíme..
Zdá se vám to ujeté?
Vy co ke mě chodíte víte,že miluji symboly,souvislosti a na náhody nevěřím..
Toto úžasné auto mi přišlo do cesty zrovna,když jsem začala žít svůj život,vykročila k osamostatňování a hledání štěstí a lásky uvnitř sebe,nikoliv skrze muže a děti,ale pouze prostřednictvím svých pocitů..
I neživé věci k nám promlouvají..
Umím řídit auto,znamená řídím svůj život ..
Pro mě toto pravidlo platí stoprocentně..
Řidičák jsem měla už dlouho,také občas řídila,ale až můj manžel mě "naučil"řídit a nebát se rozhodovat (pravda někdy skrze otřesy)..
Pořád to ale nebylo ono,protože naše velké osmimístné auto mi nebylo často k dispozici.
Muž pracuje v zahraničí,takže jsem mohla řídit jen občas..

Když si uvědomíte dobu našich maminek,tak málokterá měla řidičák,ba co víc,ani jim to nevadilo a když už ten řidičák i měly stejně to byla výsada mužů řídit,protože pro ženy to bylo pohodlnější nechat se vozit a do jisté míry i ovládat..
"Zavezu tě tam,ale nebudu s Tebou dvě hodiny očumovat blbiny, s tím nepočítej"časté věty mého tatínka,když mamka chtěla vyrazit na nákupy..
Pamatuji si,že mě taťka od řízení velmi zrazoval a jeho věty"nechcu,ať se zabiješ" mě dost brzdily v rozletu..Dnes už chápu,proč to dělal..
Pamatuji,jak se maminka často vymlouvala proč nemůže za kamarádkama,nebo na kosmetiku nebo,nebo,protože taťka by zase "burčel" a tak radši zůstávala doma a začínala utíkat ke svým kytičkám..

Takto žilo a žije spousta žen..Než by"obtěžovaly"své muže s auty a řidičákem,tak se raději s dětmi,nákupy kočárky a bůh ví čím ještě plahočí pěšky,nebo mhd,i když by nemusely..Byla jsem stejná..
Jen se rozhodnout..
Už mě chápete,proč jsem ze "svého"autíčka tak nadšená?
Nemusím se vymlouvat,jako moje maminka,prostě jen nasednu a fičím:-)
Auto je svoboda,volnost,radost a pohoda..
I láska..
Díky němu teď můžu vídat své nevlastní syny i ve dnech, kdy tady manžel není,přivézt si je a odvézt,jak je potřeba..
Dnes jsem se ráno musela zasmát,když mi tchán začal ukazovat,kam mám zaparkovat:-)
Za poslední tři dny co mám moje milé auto,mi ukazovali asi tři muži aniž bych je o to požádala:-)
Pořád se nás snaží směřovat,ovládat,postrkovat:-)
Nezlobím se na ně,určitě to dělali s dobrým úmyslem a já jim za to děkuji,jen jsem si uvědomila,že to vůdcovství a řízení mají v sobě zakodováno..

Milé ženy,nebojte se osamostatnit a začněte si řídit své životy(auto není podmínkou),drazí muži buďte nám prosím spíše oporou než veliteli..

Jak to máte s auty a řízením vy?Ke které skupince patříte?:-)

Mějte se moc hezky a já se jedu s dětmi projet:-)
Bi


8 komentářů:

  1. Já mám řidičák necewlý rok, řídím jen občas, když mě k tomu někdo pustí. Ale jsem docela nejistá. Obzvlášt parkování mi nejde, to jsem vždycky ráda, když to někdo udělá za mě. Jinak gratuluju k pojízdnému krasavci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dullsinko díky za gratulace..
      Jistota v řízení určitě příjde uvidíš..nevzdávej to..stojí to za to..je to krásný pocit,smět si svobodně vyrazit do světa:-)
      Krásné dny milá...
      Bi

      Vymazat
  2. Ó,jak dobře znám ten pocit řídit si své autíčko a nebýt na nikom závislá :) Řidičský průkaz jsem si udělala za dob mých studií, ale jelikož jsme auto v rodině nikdy neměli, tak jsem pak už nikdy neřídila. Po mnoha letech jsem se však nakonec k řízení přece jen dostala,díky mému drahému muži, jeho trpělivosti a klidu...Dokonce mi pořídil autíčko! Nejdříve starého polského Fiata a teď se můžu pyšnit mou milovanou Pandou :)))Ocenila jsem to hlavně v době,kdy byl syn malý...a i teď jsem ráda, že se zavezu do práce :) nebo si obstarám nákupy...Tak užívej si jízdy a hlavně OPATRNĚ!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Januško..
      Moc děkuji za Tvůj komentář a sdělení svých pocitů a zážitků spojených s autem..Jsem moc šťastná za Tebe,že Tvůj manžel pomáhal u Tvého "osamostatňování"se..Není to samozřejmostí..Spíše naopak..muži rádi ovládají:-)
      Pozdravuj Pandíka:-) a třeba na cestě někde někdy naviděnou:-)
      Krásné dny..
      Bi

      Vymazat
  3. Ten pocit z vlastního auta moc dobře znám. Řidičák mám od gymplu, ale trénovat se dalo jen cestou s rodiči na chalupářské víkendy. Když jsem si chtěla auto půjčit, bylo takových řečí, že jsem to časem raději přestala zkoušet. Manželovi jsem ze svých naspořených peněz pořídila ojetinu, ale za volant mě nepustil a auto mi nikdy nepůjčil. Po mém úprku od něj k rodičům jsem se zase vrátila k řízení jejich auta, ale tatínek (maminka neměla řidičák) zase pro samostatné cesty auto nepůjčil. Jen jsem ho vozila na chalupu a zpátky, na nákupy a po výletech, když mu zeslábl zrak a přestal řídit docela.
    Pět let jsem šetřila, odpírala si nové boty a kabáty, až jsem si skoro v padesáti koupila vlastní auto. Ano, i já se od té doby konečně cítím jako nezávislá bytost, takže chápu. Blahopřeju, že jsi této mety dosáhla dřív. Jezdi, jak se u nás říká, pomalu, při kraji a všemi čtyřmi na silnici :-). A užívej si to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Drahá Oli..
      Velmi Ti děkuji za Tvou zkušenost..Myslím,že je to docela častý jev..Bohužel..Ale hlavní je,že jsme došly cíle a fičíme si konečně vlastní cestou,vlastním tempem a bez omezení za svým životem..
      Krásné zážitky s Tvým autíčkem přeji..
      Brigit

      Vymazat
  4. úplne to s tým autom a vodičákom chápem ja si ho robím až teraz mám z toho stresy...vždy som sa bála a hneď som to zavrhla a až teraz v 35 ho konečne budem mať. Stojí ma to ale veľa stresu a chce to veľa odvahy ale hovorím si, že to zvládnem a konečne budem nezávislááááá :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bibuško milá ,určitě vydrž a neboj se..
      Naprosto chápu Tvé pocity..Taky jsem ten strach prožívala a jízda s dětmi byla pro mě černou můrou,ale dá se to zvládnout..Trpělivě,pomalu a hlavně s vírou,že já,mé děti,mé auto a všichni kolem jsou v absolutním bezpečí..
      Krásné zážitky s autíčkem přeji..
      Bi

      Vymazat

Děkuji Vám za návštěvu a přeji krásný den..