pátek 11. září 2020

Uvidět srdcem




Když Tě ranní slunečná náruč vítá, můžeš se třeba i s důvěrou ponořit do něžné mlhoviny, která Tě omotá, jako měkoučká kašmírová šála a zahřeje Tvou prokřehlou duši. Můžeš uvidět paprsky slunce, hladící větve stromů a lístky květin, které se ještě neprobudily ze svých včerejších snů o laskavých lidech. Můžeš mezi motory aut uslyšet radostné volání ptáků, kteří vše vidí z výšky a často se smějí našemu pachtění a spěchu. Můžeš uvidět u popelnic ležet střevíčky, které tam možná nechala ležet nějaká dívka, jako vzpomínku na letní lásku, která ji opustila...

Anebo můžeš jít prostě jen hlučnou ulicí, myslet na to, co Tě čeká v práci a být úplně ponořený do svých, často chmurných a neradostných myšlenek. Můžeš cokoliv chceš... 

Však pokud objevíš poetiku všedních dní na každém kousíčku chodníku, Tvé dny se stanou bohatšími, barevnějšími, ba dokonce plnějšími. Obohacenými o esence pouhým okem neviditelné. Je třeba přijít blíž. Dovolit si uvidět příběh a zážitek, v každé zdánlivě neživé věci na chodníku, či v trávě. Vše začne dýchat teprve s příběhem, který si k němu přimyslíme. 

Každičké jablko pod stromem, dostane nový význam ve Tvém vlastním světě, když k němu přičichneš, nebo se nakloníš blíž, aby si ho odhodil dál do trávy pro mravence, kteří se díky Tobě po dlouhé době najedí. Najednou můžeš uvidět ve zmateně pobíhajícím holubovi tvora, který ztratil v životě směr a neví, kde je jeho místo. Tak často lidmi prožívaný příběh. 

Zcela jistě si povšimneš jinakých tvarů stromů a jejich větvoví. Některé otevírají své větve do šířky a zvou Tě s důvěrou k sobě. Jiným nedůvěřivě padají větve až k zemi a drží je cudně u kmenů, aby se k nim nikdo moc blízko nedostal. Děláš to taky? Stavíš si bariéry a zdi, ať je Tvé srdce v bezpečí? 

Co uděláš, když potkáš bezdomovce, který se prohrabuje smetím? Zhnuseně poodstoupíš, nebo se snažíš uvidět jeho oči, které by mohly prozradit aspoň náznakem, kým v hloubi duše je? Všimneš si tašky s přebytkem jídla, kterou někdo úhledně pověsil na bok popelnice, nebo položil na lavičku s nápisem, jídlo zdarma? Kdo to tam asi nechal, jaký člověk to vlastně byl a co ho k tomu vedlo? Přidáš se příště, anebo zase všechno navíc hodíš do koše? 

Když si dovolíme opravdu uvidět srdcem, pak náš život dostane naprosto jiný směr. A pár dní, možná jen pár obyčejných minut, dokážeš uvidět krásu i v letmém úsměvu dítěte, které se za Tebou otočí, když se svou maminkou prochází kolem. Když dokážeš vidět srdcem, pak na ty krásné dětské oči a úsměv anděla, nedokážeš zapomenout.... Pojď...Dívej se......

Letící papír na chodníku, zoufale hledal ruku, která by ho zvedla. Aspoň na chvíli polaskala svým dotykem, než bude vyhozen, kam patří. Do odpadu. Zoufalí lidé proudí ulicemi a hledají oči, které jim alespoň na chvíli ukážou lásku a soucit.........

TAK JE TO DEN, CO DEN A SVĚT SE S NÁMI TOČÍ. ZVEDAJÍC PAPÍRY ZE ZEMĚ, POTKÁVÁM SMĚJÍCÍ SE OČI.

S láskou a nadějí Bi


čtvrtek 10. září 2020

Motýl

Možná mám uvnitř sebe motýla, 

co poletuje sem, či tam

a oči při tom slastně zavírá. 

Jsou dny, kdy šťastně sedí na jediné kytce, 

co radost přináší, 

když jemně, skoro neznatelně, 

se společně s mým dechem,  

kvítek neznatelný, 

trošku do strany laškovně kymácí.

A motýl nemá touhu uletět. 

Jen chvíli pobýt a v klidu uvidět, 

můj tichý vnitřní svět, 

kterého stal se součástí.

Bi💗


úterý 14. července 2020

Opravdu to chceme?






Je další, krásný slunečný den a já myslím na všechny seniory a nemocné, kteří si nemůžou na procházku, kdy chtějí. Pro ty z vás, co nevědí, pracuji, jako asistentka právě pro ně.
Náplní mé práce, je aktivovat člověka mě svěřeného, aby se mu na světě líbilo a měl chuť si ještě užívat života. Nelehká situace povím vám, když je člověk upoután na lůžko, či několik let z nejrůznějších důvodů nevychází ven.
Den za dnem je pro takového člověka stejný, či podobající se, jako vejce vejci. Už ho nic nebaví, ani v televizi nedávají nic kloudného. Samé hrůzy. Přepínat si ji často ani nedokáže, protože technika je už mimo jeho chápání, takže často jen pospává a vnímá zvuky, k němu doléhající.
Má návštěva má být pro něj rozptýlením. Jenže často si nepamatuje ani moje jméno, natož to, co jsem mu povídala před 10 minutami. Ztrácí zájem o cokoliv.
Zprvu ho baví s vámi vzpomínat na staré dobré časy, ale čím je jeho pobyt doma delší, jeho nálada klesá a stav se zhoršuje. A vy jen zjišťujete, co už nefunguje a hledáte nové cesty, jak ho aspoň na chvíli vtáhnout do života.
S občasným smutkem a nadhledem profesionála, vykonávajícího tuto práci několik let, často vidíte, jak dotyčný ztrácí schopnosti a dovednosti, které mu ještě minulý týden docela šly a ve svých pohybech a konání se navrací téměř k batolecí neohrabanosti. Jste ráda za každý samostatně udělaný malý úkol, jako je třeba utření nádobí, nebo navlečení ponožek. Ano. Těmito malými pokroky se posouváme vpřed. U dětí však víme, že se vše bude zlepšovat. U seniorů to je obráceně.
I tak se radujete z každé maličkosti, která jde, z každé udržené věty, či myšlenky, kterou milý člověk opakuje dokola. Jsou dny, kdy s vámi nechce mluvit, nechce už dokonce ani jíst a v tu chvíli sedím a přemýšlím nad tématem, které si v sobě dlouhou dobu nesu.
Ano. Jako společnost se holedbáme naší medicínou a prodlouženou hranicí života.
Často uměle, pod léky, medikamenty, s pomocí spousty užitečných zdravotnických pomůcek, udržujeme životy lidí, kteří o to třeba už ani nestojí. Jen dělají, co se jim řekne, protože jim to nařídil doktor, rodina, či my, k nim povolaní zdravotníci a asistenti.
Dívám se často do prázdných lidských očí, či na záda, která mi občas ve svém smutku nastavují a ptám se. 
Opravdu je to nutné? Opravdu tohle chceme? Pro koho a proč to vlastně děláme? 
Pro lepší čísla ve statistikách? Kde se ztrácí svobodná vůle člověka? 
Všichni se jednou ocitneme v podobné situaci. Jak si to přejete vy? Dokážete nad tím vůbec přemýšlet, nebo je to pro vás nedozírná budoucnost, kterou nehodláte řešit?
Rozumějte, miluji svou práci a všechny své klienty do jednoho. Nikoho nechci kritizovat, ani hodnotit. Prostě jen občas přemýšlím, jak rozveselit a na motivovat člověka, kterého už nebaví život.
S pokorou a úctou vzhlížím ke všem svým kolegyním a rodinným příslušníkům, kteří chtějí pro své blízké, jen to nelepší. Proto se ptám. 
Je nejlepší nutit člověka do života?
Kde jsou však hranice našeho snažení? Existují vůbec nějaké?
Káva je dopitá a mě za chvíli čeká další pracovní den. Další malé úspěchy a pokroky, ale také mnoho otázek a hledání jak dál...
Přeji nám všem krásný den v naplnění a v plné bdělosti prožitý.
Bi


neděle 12. července 2020

Marmeláda






Byl nádherný letní den. Slunce se teprve klubalo a pomalu, téměř neznatelně prosvítalo mezi stromy v blízkém lese. Přesně stejným nesmělým způsobem ve mně rostl nápad, který provázela moje dlouholetá touha, nasbírat si pár misek rybízu a vyrobit vlastnoručně svoji první marmeládu v životě.
Jako panelákové dítě, jsem zasvěcováním žen z mé nejbližší rodiny, v této oblasti moc neprošla.
Jistě návodů na internetu plno, pektin v kabelce, není se čeho bát. Ale když já ty návody a pravidla tak nerada. A taky nerada dělám chyby. Jak dětinské. Chybami se člověk učí Ty bláhová, podporoval mě vnitřní hlas. Nu což, člověk se musí podvolit. Kdybych jen tušila hned, jakou krásu mi to vaření přinese, hned bych se vzpírala mnohem méně.
Milovaný vstal nečekaně brzy, jako já. Šestá hodina o víkendu je pro něj opravdu vražedný čas. 
Když jsem mu oznámila své plány, pokyvoval souhlasně hlavou, trošku se usmíval a usrkával horkou kávu na ještě chladné terase. Za chvíli jsme to zamluvili. Rozebírali jsme všemožná témata a moje odhodlání pomalu mizelo. 
To by Ti šlo, pomyslela jsem si, koukající do prázdného hrnečku.
Když myšlenka a touha nejsou posvěceny činem, pak nemají valného významu, vzpomněla jsem na jednu ze svých podpůrných vět, kterými jsem se jako notorický odkládač častovala.
Napětí z mého těla začalo mizet až v záhonku u rybízu. Sbírala jsem bílý. Byl kyselkavě sladký  a vypadal, jako bílé perly, zdobené zelenkavými tečkami. Slunce mě lechtalo do prstů a myšlenky mě v tichu a samotě odvedly až k člověku, který keříky zasadil. Nikdy jsem jej osobně nepoznala. 
Odešel o mnoho let dříve, než jsem potkala svého milého. Znám ho jen z vyprávění. Jeho tatínek. 
Každou zimu plánoval pečlivě záhonky, tvořil hlavou i rukama, aby zúrodnil a zkrásněl půdu, 
kterou podědil po předcích. A  já teď sbírám rybíz, z keříků, které před mnoha lety vlastníma rukama zasadil a hýčkal, aby vyrostly do té velikosti a sladkosti, jako jsou dnes. 
Uvědomila jsem si to neskutečně silné pouto, které nám matka Země, ve své laskavosti nabízí, 
pokud si chceme uvědomit. Propojení mezi rody, mezi všemi lidmi, které kolem máme. 
Skrze rostliny a plody můžeme šířit dál jejich práci a péči, můžeme i vlastní zasadit a poskytnout stejnou možnost našim dětem, aby jednou sbírali z našich rostlin, které jsme vlastníma rukama do země vložili a s láskou o ně pečovali, jako to teď můžu dělat já.Jaká nádhera. 
Jaký asi byl tatínek, manžel, kamarád, muž? Co o něm vlastně vím?
Miloval svou ženu a své syny? Co ho trápilo a dělalo mu radost?
Miska byla plná po okraj, jako mé srdce, naplněné laskavými úvahami o člověku, kterého jsem nikdy nepoznala. Poděkovala jsem za jeho námahu a práci, i za to, že dnes mohu pro jeho syna a naše děti vyrobit svou první marmeládu v životě, která má pro mně nebývalý význam vědomí propojení.
Krásných pocitů uvnitř mě bylo mnoho. Asi proto marmeláda krásně zhoustla a ztuhla.
Ovoce jsme měli dost. Rozhodla jsem se uvařit další hrnec. Ve chvíli, kdy se ke mně přidal i milovaný se svým sběrem a nápady, jak ji ozvláštnit a ochutit, marmeláda dostala novou, další voňavou esenci, lásky, spolupráce a pokračování...
Právě popíjím čaj z meduňky a levandule, které mi darovala moje maminka, také máta milovaného nesmí chybět a koukám se, jak rošťácky milý ochutnává sladkou hustou hmotu přímo z hrnce. 
Chvíle uvědomění, klidu a sounáležitosti. Velká vděčnost. DĚKUJI

S láskou Bi


čtvrtek 11. června 2020

MOC, nebo NEmoc?




Art Veronique Paquereau


Všichni to dobře víme a tak často si toho ani nevšímáme. Možná ani nemůžeme. Kdykoliv se v nějakém směru vychýlíme z životní rovnováhy, přichází nemoc. Podle diagnózy můžeme pozorovat, kde naše nerovnováha proběhla. V jaké oblasti života potřebujeme pozornost. Přichází uvědomění, že NE MOC, tedy ztráta MOCI, nás ještě více přivádí do hloubky. K sobě. Když onemocníme začne v nás, pokud to dovolíme a otevřeme se tomu, velice hluboký a silný proces, při kterém začínáme rozkrývat další a další závoje svých nenaplněných tužeb, smutků, trápení, zklamání, tlaků sami na sebe, či na okolí.
Nemoc, jak ji chápu já, je ve své podstatě velmi intimní a osobní věc, kterou si člověk ve svém nitru prožívá plně a otevřeně nejlépe bez pomoci a komentářů z venčí. Když člověk onemocní, okamžitě se zpřítomní a nic jiného ho v tu chvíli nezajímá. Hledá způsoby, jak z toho ven.
Jak opět získat svou MOC.
Okamžitý a nezbytný návrat k sobě, svým pocitům a stínům, které nám mohou mnohé prozradit. Absolutní upřímnost a pravdivost k sobě je podmínkou pro uzdravení. Pokud tedy nechceme slepě užívat jen doporučenou medikaci a spoléhat na úsudek lékařů, kteří vás vidí poprvé a kolikrát i naposledy v životě a dávají vám diagnózy, či rady, podle vykázaných grafických výsledků testů,
které jste absolvovali.
Chvála Bohu za lékaře, testy i moderní přístroje. Mohou nás navést. Ukázat možnosti. Sdělit informace, které nevíme a potřebujeme je k uzdravení. A možná to i bez těch léků nepůjde.
Ale, co ztratíme tím, když zaktivujeme svou intuici, necháme se vést a projdeme si nejdříve cestu bez chemické léčby? Cesta je stejně daná. Nic není špatně.

Pokud se však vydáme na cestu samo léčby, můžeme objevit svou skrytou sílu, posílit svou víru v sebe samotné a svůj úsudek. Všechny nemoci si přece způsobujeme sami sobě si.
Když máme takovou sílu a schopnost uvrhnout se do nemoci, pak přece musí být i druhý protipól. Cesta z nemoci ven.
Dnes myslím na všechny lidi s nemocí, přeji odvahu a sílu na cestě k sobě samým, k postupnému uvolnění a trvalému uzdravení, prostřednictvím nalezení opětovné rovnováhy ve svých prožitcích.
Všichni máme tu obrovskou moc uzdravit sami sebe a stát se opět MOCNÝMI.

S láskou a důvěrou Bi

Proměnlivost



Foto Pinterest

Sedím u svého velkého okna a koukám ven na silnou průtrž mračen. Před chvílí svítilo slunce a z minuty na minuty tohle. Stále sama sebe občas  překvapím tím naivním údivem, jak je to vlastně možné? Jak dlouho mi trvalo, než jsem pochopila a do života přijala tu proměnlivost, která se děje den co den? Přestala hodnotit a posuzovat věci na dobré a špatné? 
Prostě se to děje. Ráno máme skvělou náladu, protože se nám zdál báječný sen a postupem dne, pokud nejsme dostatečně bdělí a přítomní, můžeme zas a znova prožívat drobná, nekonečná osobní dramata a tragédie, v podobě nepříjemných zpráv, či situací, které se nám dvakrát nezamlouvají a reakcí okolí, které nás dokáží pěkně rozhodit a napružit. 
Během chvíle dokážeme z absolutního štěstí, spadnout do propasti smutku a deprese. Pokud stále posuzujeme, jestliže chceme prožívat jen slunečné dny a ostatní deštivé přívaly jsou pro nás nepřijatelné, bude nám pršet tak dlouho a tak silně, dokud si uvědomíme pointu celého příběhu. Prostě se to děje. Tak jako myšlenky plynou a nejsou vždy příjemné, jako řeka plyne rychle, pak pomalu a divoce, a tak, jako z čistajasna může déšť smést všechny naše dnešní představy o krásném dni. Pokud to dovolíme. Nemusíme. 
Můžeme si svůj den prožít jinak, než jsme chtěli a stejně příjemně. Prostě splynout ze situací,
jako kapky vody, dopadající do hlíny splývající s nekonečnou náručí naší laskavé matky země. Proměnlivost, tok, život, pohyb, změna, moudrost, přijetí, pochopení, splynutí, bdělost, přítomnost, radost...To je to, o co tu běží.
Pojďme si to dovolit.........

Hloubavá Bi

pondělí 8. června 2020

Věříme....



zdroj Pinterest art by Giclee

Věříme předpovědi počasí, kterou si přečteme ráno na displejích svých moudrých telefonů.
Věříme tisícům motivačních citátů, které napsali cizí lidé a prohlašují je za pravdy.
Věříme slovům vůdců, o kterých nic nevíme.
Neznáme jejich život, ani to, jak se chovají, když jsou sami.
Věříme předpovědím kartářek, astrologů a na každém rohu vidíme andělská znamení v podobě čísel,
kterým s naprostou samozřejmostí věříme, protože jsme si to přečetli v knize a je toho plný internet.
Věříme kněžím v kostele, kteří nám vypráví o Ježíši a radí nám, jak se máme chovat.
Věříme dokonce i všemu, co si přečteme v novinách, na sociálních sítích, nebo uvidíme v televizi.
Často věříme lékařům, kteří vidí naše tělo poprvé v životě .
Jsme schopni a ochotni uvěřit každé nové dietě, nebo zázračnému nápoji, nebo nějakému jedinečnému preparátu, který zastaví stárnutí.
Věříme tomu, že naše peníze v bankách jsou dostatečně zabezpečeny.
Denně věříme řidičům autobusů, kteří nás vozí.
Uvědomujete si, jak moc jsme důvěřiví?

Všemu, čemu uvěříme, dáváme obrovskou sílu a moc působit v našem životě.
Všichni lidé, kterým uvěříme nás dále formují a ovlivňují naše životy.
Mohou s námi dokonce i manipulovat.
A to tak, že si toho vůbec nevšimneme. Protože bezmezně věříme tomu, co říkají a dělají.


Můžete mi prosím Vás někdo vysvětlit, když jsme tak neskutečně důvěřiví,

proč je tak těžké a pro mnohé nepředstavitelné uvěřit SÁM SOBĚ?

Bi