Sleduj a sdílej

Seděla sem v autě, venku krásným mínus patnáct a to byla ta chvíle, kdy to všechno začalo.

Moji Růžu už jsem toho dne nenastartovala a tak obtěžkána nákupními taškami a všemi množnými nezbytnostmi, které jsem v té chvíli z jejího kufru nutně potřebovala, kráčela jsem směrem k našemu nádhernému kostelu. 

Když jsem míjela v záři slunce kostelní dveře, tak jsem si konečně uvědomila význam mého nepovedeného rána.

Souvislosti do sebe opět krásně zapadly jako skládačka z lega, se kterou si tak rád hraje můj milovaný syn.

Auto jsme koupili ještě s mým mužem , pár měsíců, před naším rozchodem. Je to už 5 let. Minulý rok se Růža začala hodně kazit a já neustále investovala nemalé peníze na udržení něčeho, co už ztrácelo dávno na významu a prošlo procesem velkých proměn k lepšímu.

Toho mrazivého rána jsem dětem, když jsem je rozvážela do školy, povídala o mých plánech prodat auto. Chtěla jsem, ať vědí, že uspořené peníze hodlám využít na naše výlety, dovolené a podobné prožitkové věci. Rostou mi opravdu rychle, až je to k neuvěření.

Tak často nám život utká mezi prsty a my si to ani kolikrát nestihneme všimnout.

Poté, co jsem je rozvezla do škol, jela jsem nakoupit do nedalekého obchodu a tam už mé autíčko s květy zůstalo, než ho odtáhli pánové ze servisu a neopravili. 

Když se člověk opravdu rozhodne, jde vše samovolně, plynule a jak je vidno v tomto případě, i dostatečně rychle.

Auto se prodalo za pár dní po opravě. Stihla jsem se s ním i rozloučit.

Tímto krokem vpřed, jsem vyšla novou pěšinou své nezávislosti, samostatnosti a zbavená břemene minulosti, které mě občas obíralo o mou energii a peníze.

Prodejem auta, to vše začalo.

Můj rytmus se zpomalil. Začala jsem chodit ulicemi, napříč přírodou a více vnímala samu sebe.

Myšlenky se ve mě proměňovaly a nastávaly další malé, velké změny.

Za tu dobu, co kráčím po svých nohách životem, jsem přečetla dvě úžasné knihy (což v mém hektickém tempu posledních let, bylo docela nemyslitelné, protože jsem odpadávala večer u čtení pohádky). 

Když máte auto, dá se toho stíhat za den opravdu mnoho. Najednou zjistíte, že si přidáváte a přidáváte. A všichni kolem si zvykají na vaši rychlost a výkonnost.

Další podstatnou změnou byl pro mě odchod ze sociální sítě, které mi také zabírala spoustu času a já přestala tvořit s radostí a láskou. Cítila jsem už velký tlak, který jsem si na sebe sama vytvořila.

Začala jsem ztrácet samu sebe, rozpouštěla jsem se ve virtuálních vztazích a mizela mi opravdová a živá skutečnost, které se mohu dotknout a prožívat ji.

Začala jsem vědomě vypínat datové připojení, schovávat telefon do tašky, či šuplíku, ať na něj nevidím a nasávám bděle většinu okamžiků, svého dne. 

Když jsem byla na síti, mezi má oblíbená slova patřilo, sleduj a sdílej.

Sledovala jsem spoustu článků a sdílela si mnoho nepostradatelných odkazů.

Zahlcený telefon, ba co víc, zahlcený mozek, duše, srdce a přišla i psychosomatické zdravotní potíže. Poruchy spánku a bolesti hlavy. Velké a dlouho trvající.

Také se mi změnil zrak. Stále jsme s paní doktorkou nemohly přijít na to, jak to udělat, abych dobře viděla a mohla číst.

Při poslední návštěvě jsem rozesmátá odcházela s úžasnou informací. Mé oči se nezhoršily, ale zlepšily. A to o celou jednu dioptrii. Chtějí vidět ostře a jasně přítomnost.

Obrovská radost ve mě.

Když jsem před pár dny jela do práce autobusem, uviděla jsem na skle reklamu dopravního podniku, který vybízel k tomu, aby cestující sledovali a sdíleli jejich stránky.

Musela jsem se usmát.

V tu chvíli ve mě dozrálo rozhodnutí, že si přeji sdílet.

Sdílet život. 

Skutečné prožitky, které mám v živých a skutečných situacích, s lidmi, které znám. 

K jednomu mému živému prožitku posledních dní patří telefonický a velmi osobní rozhovor s Věrkou Fina, která mi k našim společným narozeninám (ano máme narozeniny stejně:-) věnovala svou knihu s duší, která se jmenuje Velká máma.

Potom jsem dostala další její knihu s názvem Moje knížka. Přišla ke mě vánoční poštou od přítele z Čech, jako dárek a protože se mě i mým klientům moc líbily, objednávala jsem si další.

Telefonicky a živě.

Toužila jsem slyšet tu statečnou ženu, která svou nemoc dokázala přetvořit v lásku a poslat jí do světa.

Vřele vám doporučuji její knihy. Můžete se o nich dočíst na jejím blogu http://carolinamia.blogspot.cz/.

Jednoho rána jsem si otevřela email od mé letité kamarádky s Brna, se kterou jsme pár let spolu bydlely. 

Posílala mi odkaz na blog svého, teď už dospělého syna Adama, kterého si pamatuji, jako malého kloučka, se kterým jsem chodívala občas na procházky do parku.

Když se naše životní cesty rozdělily, vždy jsme si dělaly legraci, že Adam má mámy dvě.

Tedy "náš " Adam nám dospěl a já si v autobuse přečetla jeho článek o brzkém otcovství.

Kdyby jste to náhodou nevěděli, tak i v autobuse, můžete plakat.

Slzela jsem dojetím, jako želva, protože jsem opět pocítila to blaho u srdce. 

Svět se nezbláznil. To já jen na chvíli přestala vidět tu skutečnou realitu, kterou jsem schovala pod závoj představ a iluzí.

Sdílím vám skutečný příběh skutečného mladého muže, kterého mám moc ráda a těším se nejen na jeho potomka, ale i jeho vnitřní prožitky sdělené a sdílené dál. 

Adamův článek a blog můžete číst zde:https://vydech.cz/clanek/otcem.

Mám k vám dnes velkou prosbu.

Moc vás prosím, sdílejte se mnou, s ostatními, se světem své skutečné zážitky, prožitky, život sám.

Klidně mi pošlete odkazy na příběhy všedních dní, napište, můžeme si i zavolat.

Těším se na vás.

Bi