Ona jde s každým

zdroj Pinterest

                                         Měla jsem za sebou pár takových dnů bez pří chutě.

Prostě plynuly, plnila jsem si své povinnosti, chodila do práce, vařila, nakupovala, rozmlouvala s dětmi, ale jinak uvnitř prázdno.

Žádná radost, ani smutek.

Stav neutrál, nebo je mi všechno jedno, nebo ach jo, to se musí přežít.

Určitě to také občas zažíváte.

Ty tam jsou časy, kdy jsem potřebovala vědět důvody, proč se tak cítím, abych okamžitě všechno zpracovala, potažmo potlačila, nebo přehlížela.

Dnes přijímám vše, co ke mě přichází, včetně těchto neutěšených neradostných chvilek.

Nechám to běžet, však ono to samo ukáže cestu, kudy k radosti.

Nevím jak vám, ale mě se nepomáhá ani vykecat s kámoškou, ani rozveselit nějakým výšlapem či pohledem na malebnou krajinu, nebo se postískat se svými syny.

Prostě to ve mě je, roste to a jednoho dne to "porodím".

Nejinak tomu bylo i tentokrát.

Šla jsem netečně ulicí, ponořená do svého světa a najednou ke mě přiběhla malá holčička a chytila mě za ruku.

Velmi pevně a razantně.

Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem nebesky modré oči, které se na mě usmívaly a já se okamžitě začala smát s nimi.

Po pár dnech "pod dekou" opět smích a radost uvnitř mě. Taková maličkost to spustila.

Holčička se na mě zubila svými dvěma předními zoubky a byla odhodlaná se mnou jít.

"Jdeš se mnou?" ptala jsem se maličké.

Radostně přikývla a vratkými krůčky, držíce se mě pevně za ruku šla a na maminku se ani neohlídla.

" Tohle dělá normálně?" ptala jsem se usmívající se maminky.

" Moji rodiče říkali, že jsem byla stejná", vzpomínám nahlas."

" Ano, ano" odvětila máma. " ONA JDE S KAŽDÝM "

Maminka si ode mě převzala vzpírající se holčičku a já kráčela k domovu s ozvěnou v hlavě.

Když jsem byla malá, byla jsem stejná, jako ta holčička. Šla jsem prý s každým.

Bylo mi jedno jakou má barvu pleti, jestli smrdí alkoholem, nebo má potrhané kalhoty, nebo se na mě mračí.

Byla jsem malá holčička. Nebylo v tom nic sexuálního. Jen absolutní důvěra v život, chuť objevovat, poznávat, seznamovat se, hrát si a radovat se s každým člověkem, který mi vstoupil do cesty.

Chytit ho za ruku, postavit s ním bábovku na písku, vymyslet něco legračního, ať je čemu se smát.

Dokonce jsem se i párkrát v nestřežené chvíli ztratila, protože vedlejší pískoviště s malými cigáňaty bylo zajímavější než to naše.

Tak moc jsem toužila po společnosti, zážitcích a dobrodružství už od malička, jako holčička, která šla s každým.

Stále to ve mě je. Uvnitř. Otisk čistého a nevinného dítěte, které je v absolutním bezpečí a souladu se se vším a s každým.

S přibývajícím věkem se má naivita ale obrušovala, důvěra často pod tíhou dramatických vztahových životních situací uvadala a těžkla.

Po příchodu domů, jsem vytáhla všechny své fotografie s dětství.

Našla jsem na nich všechno, co mě rozveselovalo, co jsem milovala a čemu jsem se smála.

Opět jsem uviděla samu sebe jiným pohledem.

O tom, co jsem uviděla třeba někdy příště.

Každopádně banální chycení za ruku a nevinný úsměv dívenky mě přivedly opět k mé radosti a přinesly více, než by se mohlo zdát.

Třeba to někomu pomůže.

Když prožíváte dny bez barev, počkejte až k vám přijde pastelka, která jasnými barvami vaši černobílou omalovánku vybarví.

Stane se to vždy. Stačí být bdělý a mít srdce otevřené.

Krásné dny.

Bi