Příběh o lásce

Zdroj Pinterest

V jedné daleké zemi, uprostřed nádherného, hlubokého a divokého lesa, byl ukryt malý chrám, o kterém se tradovalo, že skrývá důkazy pravé lásky.
Lidé, kteří na ni přestávali věřit a potřebovali hmatatelný důkaz její existence, vydávali se na pouť k  ukrytému kostelíčku, aby opět uvěřili.

V jiné daleké zemi žila mladá žena.
Byla zdravá, krásná, veselá, milovala život a vše s ním spojené.
Měla děti, spoustu přátel a vlastně by se zdálo, že se neměla proč trápit.
Své trápení nosila hluboko v srdci.
Hledala celý život čistou a nezkaženou, opravdovou lásku muže.
Takovou, která přečká všechna trápení, podrží v dobách zlých a povznese do nebeských výšin ve chvílích štěstí.
Přestávala věřit.
Pokaždé, když byla sama se sebou, cítila velký smutek ve svém srdci a to nezaplněné místo.
Velký smutek, strach, samotu a žal.

Jednoho dne uslyšela přítele, který se vrátil z cest, vyprávět o tajemném chrámu v lese.
Rozhodla se, že se tam jednou, až děti povyrostou, určitě vypraví, aby konečně na vlastní oči uviděla důkaz té pravé lásky.
Trvalo to pár let a pak, až ucítila opět bolest ze ztráty milované osoby a opětovně pocítila to známé prázdno,vydala se na pouť do daleké země.
Není důležité, jak dlouho putovala, ani jak daleko. Celou cestu byla jen ona a její myšlenky.
Laskavé myšlenky, pochybnosti, strach, zvědavost a také očekávání, která se snažila vypudit z hlavy.
Když dorazila, ke dveřím chrámu, byl již večer a byly zavřené.
Byla tam úplně sama. Unavená a smutná, že nestihla žádného mnicha, aby jí dveře otevřel.
Rozhodla se počkat do rána.
Při východu slunce jí probudily něčí ruce, které ji pohladily po tváři.
Otevřela oči a uviděla velice milého muže. Mnicha, který se na ni usmíval a vysvětloval jí, že dveře chrámu se neotevřou, protože klíč se ztratil a nemohou jej nikde nalézt.
Radil jí, aby se vydala zpátky domů.
Nemohla tomu uvěřit, taková dlouhá pouť a zbytečná. Tou marností se rozplakala.
Mnich ji objal a pak odešel.
Celý den plakala před dveřmi a prosila nebesa, aby ten klíč seslala dolů.
Moc si přála vidět důkaz lásky na vlastní oči a opět uvěřit.
Rozhodla se zůstat, než se klíč znovu objeví.
Každé ráno za ní chodil mnich a znovu jí zopakoval, že dveře se neotevřou.

Po pár dlouhých protrápených dnech uviděla nádherné květiny, které kolem chrámu rostly a byly suché. Uviděla překrásné ornamenty, vyryté na dveřích kostela a v noci poslouchala nepoznané zvuky lesa a potoka, který tekl opodál.
Už neplakala. Začala si zpívat a jednoho rána, když opět mnich přišel,  požádala ho o nádobu na vodu, aby mohla z potoka nabrat dostatek vláhy pro květiny. Ukazovala mu kování a kliku na dveřích kostela a s nadšením mu popisovala, co jí připomínají ty nádherné ornamenty na dveřích.
Mnich ji celou dobu mlčky pozoroval, pak ji políbil na čelo a dal jí do ruky klíč.

Dívala se na něj a čekala vysvětlení.

"Nemohl jsem Ti chrám otevřít, protože jsi nevěděla proč jsi přišla", řekl mnich.
"Žádný hmatatelný, ani vysvětlitelný důkaz lásky jsi nemohla uvidět, dokud si nepochopila, že lásku můžeme najít všude.
Je kolem nás každý den, každou minutu našeho života. Pokud ji opravdu žijeme a nosíme si lásku v sobě, pak už nám nebude chybět a nikdy nezapochybujeme o její existenci."
Pak nepotřebujeme od jiných slyšet ujišťování o citu, kterému se říká láska, protože pak jí máme plné srdce a jsme jí prostoupeni.
Láska nejde uchopit, vysvětlit ani naučit.
Láska buď je a nebo není."

Žena v úžasu otevřela dveře.
Chrám byl celý bílý, prozářený krásným slunečním světlem.
Jedinou jeho výzdobou bylo obrovské zrcadlo na zdi, ve kterém se příchozí uviděl hned, jakmile vstoupil do chrámu.

Pod zrcadlem byl nápis:

 "Zde vidíš osobu, která Tě miluje nejvíce na světě a nikdy Tě neopustí..
Společně dokážete láskou prozářit celý svět."

Žena pochopila.
Našla svůj důkaz lásky.
Od té chvíle se přestala bát a naplnila své veliké srdce až po okraj.

S láskou vaše Bi