Dnešek byl jedním z těch dní, kdy jsem si opět uvědomila,co mi přináší moje práce.
Měla jsem možnost prožít 12 hodin s devadesátiletou paní. Předem mě všichni upozorňovali, že si už nic moc nepamatuje a opakuje věci dokolečka.
Pracuji se seniory už pár let,takže mě tahle informace nijak nepřekvapila.
Nicméně mě tato milá a veselá paní naprosto dostala svou historkou z před mnoha let, kdy byla v lázních a potkala tam nějakého muže.
Už si nepamatovala ani jeho jméno, ani jestli to byl doktor, terapeut, nebo její spolupacient.
V paměti ji utkvělo to,jak se skupinkou pacientů, které byla v té době součástí rozloučil.
Řekl jim,že si přeje rozloučit se s nimi podle tradice, křížkem na čelo a polibkem na rty, protože neví, jestli se s nimi ještě někdy setká a touží po tom,aby věděli,jak rád s nimi byl a jakou úctu k nim chová.
Paní si pamatovala ty pocity a emoce, které u toho cítila a říkala, že po tomto projevu, onoho pro mě neznámého muže, i chlapům tekly slzy.
Dojalo to i mě.
Milá paní si nepamatuje co je za den, jaký má oběd, nebo které boty jsou její, ale emoce, které cítila před mnoha lety ,nezapomněla a udržuje si je v sobě stále.
Jako pečeť něčeho krásného, nesmazatelného, nezapomenutelného a nadpozemského.
Miluji čas strávený ze seniory a hlavně naše rozhovory. Jsou pro mě vždy opravdovým přínosem.Každý den si odnáším nějaké životní poučení, nadhled, nebo trochu klidu, který v sobě nosí.
To smíření a pokora, se kterou přijímají své stáří, bolesti i ztráty blízkých osob.
Samozřejmě popisuji jen své klienty a lidi se kterými jsem v každodenním kontaktu.
Vím,že někteří staří osamělí lidé velmi trpí a mají to jinak.O tom však dnes psát nechci.
Dnešní den mě opět přesvědčil o tom,že vůbec nezáleží na tom jakou máte pozici ve firmě, kolik peněz vyděláváte, kolikrát jste byli u moře, nebo kolikatery boty máte z poslední kolekce.
Lidé si vás zapamatují podle toho, jaké emoce v nich vyvoláte.
Podle toho, jaké s vámi prožijí chvíle, tak jako vy si pamatujete své osobní emoční momenty a nikdy na ně nezapomenete. Ať ty špatné, ale hlavně pak ty nádherné a nezapomenutelné chvilky.
Můžete přijít v životě o všechny hmotné, materiální věci, ale tyto neuchopitelné vzkazy našeho srdce nám nikdo nikdy nevezme.
Je jen na nás, jaké emoční pečeti zanecháváme v srdcích ostatních.
Potkali jsme se "náhodně" před jednou kavárnou. Znám ho už delší dobu,ale neměli jsme čas, nebo příležitost si více popovídat.Prohodili jsme jen pár vět,o jeho cestování na koloběžce a radosti z toho, když je sám se sebou, s krajinou a svými myšlenkami.
Myslela jsem na jeho věty celý den.Bylo mi moc teskno a smutno. Otevřel ve mě vzpomínky na mé divoké a nespoutané mládí, kdy jsem cestovala, stopovala,usedala k cizím ohňům,tančila u nich a hlavně jsem se seznamovala s lidmi a poslouchala jejich příběhy.
Velice mě to naplňovalo.Spaní pod širákem a východy slunce nad horami, tanec při měsíci a válení sudů na noční louce.
Tyhle krásné vzpomínky ve mě milý,novodobý tulák, svým krátkým vyprávěním.
Vzhledem k tomu,že mám dva úžasné syny a tvoříme rodinu ve třech (promiň milá kočko), ve čtyřech, mám tady práci a jsem proto naprosto uzemněná a stabilizovaná na jednom místě a v jednom krásném městě, nepřichází momentálně žádná výprava do dálných krajin za dobrodružstvím v úvahu.
Už dávno nepatřím k lidem,kteří by se tím hodlali trápit.
Proto jsem si hned druhý den vymyslela řešení.
Podnikla jsem svou "malou, soukromou pouť"za svou skoro 90 letou babičkou.
Rozhodla jsem se jít sama a cestou, kterou jsem ještě nešla.Cestou, která byla nejistá a vlastně jsem ani nevěděla,jestli tam nějaká je.
Bylo to jen pár kilometrů,ale opravdu to stálo za to.
Vstup do lesa jsem dobře znala a náležitě si ho užívala.Nikde nikdo,ticho a já,mé myšlenky byly klidné, protože nohy věděly kam jdou a vedly mě samy. Díky svému klidu jsem si konečně mohla všimnout a obdivovat věci,které mi s dětmi,nebo ve spěchu unikají.Bylo to, jako když máme pocit,že vše v našem životě probíhá, tak jak má a máme věci pod kontrolou.
Cesta krásně plynula a mě bylo snově.
Zajímavé to začalo být ve chvíli, kdy jsem nastoupila na chodník nepoznaný.
Nevěděla jsem kam vede a jestli tímto směrem dojdu k cíli.Začala jsem si pomalu uvědomovat, jakou krásnou souvislost má pouť o samotě s mým vlastním životem.
Mnohokrát máme jasný cíl (v mém případě babičku), ale cestu,jak k němu dojít neznáme.Pokud jsme přítomní a necháme věci plynout,tak jistě k cíli dojdeme.
Šla jsem dál podél řeky a koukala na ten nádherný očistný proud.
Najednou jsem uslyšela hlasy.Byla tam rodinka,která si schovaná před světem, užívala vody a přírody.Ptala jsem se jich na cestu a oni mi řekli, že jsou na návštěvě a nemají tušení,kam to vede.
Na rozloučenou mě pokousal jejich pes.
Opět jsem chtěla mít věci pod kontrolou a ovlivňovat,tak jsem dostala krásné znamení.
Kousanec jsem opláchla v řece a nastoupila na cestičku teňounkou , jak nitka, sotva pro jednoho.Můj dech se zrychloval napětím.Kráčela jsem pomalu cestičkou kolem řeky,občas byla mokrá,občas také blátivá.Nebylo vidět na dno toho bláta a já si uvědomila další krásnou souvislost se svým životem.Kolikrát jsem do toho bláta samovolně padala,aniž jsem viděla dno.Tolikrát se máchala ve vlastních kalužích a neviděla tu očistnou schopnost a ten smysl všech událostí.Šla jsem hlouběji a hlouběji mezi stromy a cítila se silná a spokojená.
Konečně věřím sama sobě, dokážu si být oporou a je mi v mé samotě skvěle.
Trvalo opravdu dlouho,než jsem těchto pocitů docílila.
Tenká cestička mi připomněla, že jsme na svět přišli sami a sami také odejdeme.Kohokoli v životě potkáme a vytvoříme s ním vztah, jakýkoli, stále je potřeba být sám za sebe. Každý jsme jedinečný a sám sebou.Nikdo nemůže doplnit náš celek, protože my už celek jsme.
Na konci lesa,cestička pokračovala dál,vstříc řece a širšímu prostranství.
Najednou se rozdvojovala a jedna užší stezka, kterou jsem chtěla jít, vedla podél vody, ta druhá pak do lesa,kde už jsem to dobře znala. Jednoznačně jsem chtěla jít cestou neprobádanou.
Najednou se však na té cestičce objevil muž. V momentě, kdy jsem ho uviděla,sevřel se mi žaludek strachem a okamžitě jsem odbočila na známou cestu. Po pár krocích jsem si uvědomila, že mě opět ovládl starý program" bojím se mužů,muži jen ubližují".
Na překonání strachu je většinou nejlepší vrhat se záměrně do situací, kterých se bojíme, takzvaně po hlavě.Tím,že tuto situaci zvládneme,pomalu měníme své nastavení strachu v důvěru.
Protože už nejsem oběť,ale tvůrce,který si rád přetváří život k obrazu svému, udělala jsem otočku a vyšla vstříc muži,který stál na úzké uličce jen v plavkách a koukal na mě, jak na "Jiříkovo vidění".
Chvíli jsem svůj strach rozdýchávala a pak se dala s mužem do řeči. Nakonec se z něj vyklubal velice milý pán, který hledal své děti, protože se někde nedaleko koupaly.
Hezky jsme si povykládali a já pelášila dál.
Kámen ze srdce mi spadl, strach se rozpustil a ke své milované "babulce" jsem došla spokojená a zářící.
Na zpáteční cestě jsem si pak zazpívala a kdybych měla křídla,tak snad odletím blahem do nebes.
Jaký div,že jsem si po pár nech otevřela časopis,který mi doma nechala kamarádka a otevřela si článek o ozdravných účincích cestování krajinou.Dokonce je to forma "léčebné terapie", kterou se zabývá muž jménem Jan Látal.
Bylo nás víc. Většina žen a jeden mladý muž. My starší,kolem čtyřiceti, on 25 let.
Povídali jsme si o všem možném od stravování, přes cvičení a životní styl, až jsme se dostali ke vztahům.
Mladík byl příjemný, sdílný a na otázku, jestli si přeje, aby jeho nová partnerka byla vegankou, protože veganství je momentálně jeho cesta, jednoznačně odpověděl, ANO.
Chce žít jako vegan, cvičí jógu a přeje si v tomto duchu vychovávat své děti.
Čisté,prosté, jasné. Přeje si partnerku, jako je on sám.Jasný cíl a jasná vize.
Přál si,aby jeho nastávající partnerka byla vegankou z přesvědčení, aby to prostě žila, protože ji to naplňuje , jako jeho samotného, aby byla sama sebou a žila takový život ještě než se poznají, ne kvůli němu.
Uvědomila jsem si tu sílu mládí.
Nezatíženost negativními zkušenostmi, neustálým přizpůsobováním a manipulací, ve kterých jsme žili s kamarádkami dlouhá léta my.
Jak prosté by to bylo,kdyby si lidé uvědomili, že vlastně hledají sebe samotné?
Své odrazy,které mají podobné hodnoty a zájmy.
Oč by bylo všechno jednodušší dát si jasný záměr.
Toužím po člověku, který je stejný jako já.
Proč vyplňujeme na seznamkách složité formuláře se svými zájmy, hodnotami a prioritami?
Abychom našli někoho s podobnými zájmy a životní filozofií.
Je jasné, že to samozřejmě není zárukou bezkonfliktního vztahu.ale když máme podobné náhledy na svět, zmenšují se nám třecí plochy a můžeme si naše povahy a soužití v partnerském vztahy brousit ,jako drahokamy.
Když si vegetarián najde pojídačku řízků, která miluje kávu a čokoládu, domácí uzené a klobásky, tak se mají proč štěkat docela často.
Nebo zarytá nekuřačka a abstinentka těžko ocení kuřáka doutníků,který si dá denně litránek vína.
Vím,říká se:" protiklady se přitahují",ale myslím si, že tohle rčení "provozují "už jen ženy mé generace a starší, které nemají jasné záměry a "berou co se jim namane", i když jejich životy, než potkaly svého vyvoleného , vypadaly zcela jinak, i když jim vadí co po nich ten druhý neustále chce,i když je nebaví spousta věcí,které ten druhý dělá a vyžaduje ,aby dělaly s ním, stále provozují a přizpůsobují se,aby o svůj objekt nepřišly.
Největším paradoxem pak je, že takové vztahy končí velmi brzy, protože "zadavatel úkolů" se začne velmi často nudit, neboť každý jeho požadavek je již předem splněn a to nikam neposouvá, nemotivuje a dotyčný ztrácí zájem o partnera a nemá touhu o něj jakkoli usilovat.
Cítí jistotu a závislost, což je často dost svazující.
Když se neustále ve vztahu přizpůsobujeme zálibám a potřebám toho druhého, ztrácíme svou sílu,chuť do života a hlavně sami sebe.Jsme na druhém závislí a pak velmi těžce neseme, když nás opustí a přestaneme ho zajímat.Vznikne prázdné místo plné bolesti.Hledáme čím, nebo častěji kým bychom to místo zaplnili a ocitáme se v bludném kruhu.Radost ze života mizí a nastává cesta náhončího (kde koho rychle ulovit),aby to prázdné místo už nebylo. Urputně se o něco snažíme a tak to nefunguje, protože tlačíme na pilu.Přestáváme si věřit, ztrácíme sílu a upadáme do smutku.
Není třeba truchlit a upadat do deprese.Je dobré si uvědomit, že potřebujeme posílit svou sebe hodnotu, začít dělat věci,které nás opravdu naplňují a baví nezávisle na tom, jestli je s Vámi někdo provozuje nebo ne. Jen pro sebe a pro svůj klid, pohodu a štěstí.Když žijeme naplněný život, jsme spokojení sami se sebou a děláme věci, které nás přitahují a baví, pak potkáme člověka,který se k nám připojí,tak snadno a samovolně,až se tomu budeme divit.
To jsou zákony energie.Co vyzařujeme, to k sobě přitahujeme.
Jako dva magnety.
Minulý týden jsem měla dovolenou a svůj čas věnovala aktivitám,které mi přináší radost a uspokojení.Díky svým výletům, zájmům a zálibám jsem poznala spoustu nových lidí, kteří se stali pro mě v nějakém směru motivací a také jsem si ujasnila, jaké společné chvíle bych ráda prožívala s partnerem.
Žádní dva lidé na světě nejsou stejní a tím vzniká dost prostoru pro partnerský růst, při kterém řešíme své povahy, návyky a stará traumata.
Jsem přesvědčená, že pokud potkáme někoho, kdo má "alespoň" podobné zájmy, aktivity a náhledy na svět, pak může proces sbližování proběhnout podstatně snadněji a třecí plochy se zmenšují.
Některé moudré knihy, které píšou o tom,jak si správně přát, radí napsat si do detailu, jakého člověka si přejete potkat.Včetně výše konta,auta a stavební parcely,barvy očí a velikosti bot:-)
Podle mě , je to velmi omezující.
Spousta lidí pak očekává dokonalý balíček, ale ten nepřichází, protože žádná dokonalost neexistuje.
Když vyzařujeme štěstí a pohodu, protože se tak opravdu cítíme, pak nám vesmír pošle člověka,který se k nám v danou chvíli hodí a má pro nás novou "výukovou látku".
Zkusme si to zjednodušit a uvědomme si, že v jednoduchosti je krása a prostý záměr jdoucí ze srdce stačí k tomu, aby se naše přání naplnila.
Děkuji mladému muži za jeho krásné záměry a děkuji svým vrstevnicím za inspiraci, kterou mohu čerpat z jejich příběhů.
Před nedávnem jsem měla zajímavý zážitek. byla u mě přítelkyně,kterou znám již 15 let.Sdílely jsem spolu jednu dobu společnou domácnost.Znám ji velmi dobře. Jsme jako sestry.
Avšak tentokrát jsem uviděla věc,kterou jsem dříve nechtěla, nebo neuměla vidět. Má milá přítelkyně má veliký problém s rozhodováním.
Nejedná se o malé věci, jako třeba jakou zubní pastu si koupit, ale má problém se rozhodnout kam a s kým jet, kde a kdy a dokáže si svou nerozhodností "zavařit" a zkazit doslova půl dne, protože stále vymýšlí tu "nejlepší " variantu a ještě potřebuje názory okolí,v tomto případě mě.
Díky této nerozhodnosti si velmi často komplikuje život,protože se dostává do velkého tlaku,chodí často pozdě, ujíždí jí spoje a propadávají již zaplacené jízdenky, protože často pochybuje o správnosti svého rozhodnutí.Tak dlouho přemýšlí,až spoustu situací prošvihne a pak má opět důvod mít špatnou náladu,protože to vlastně nedopadlo podle očekávání.
Začaly jsme se spolu tomuto tématu intenzivně věnovat a zjistily jsme následující.
Naše nerozhodnost často pramení z mládí, kdy za nás neustále rozhodovali jiní a nemuseli jsme přebírat zodpovědnost za svůj život a svá rozhodnutí.
Rozhodovali rodiče.Někdy je to pěkně štvalo a my převzali model, že rozhodování je nepříjemné a těžké.Vyčerpávající a zdlouhavé.
Pokud jsme plynule a příkladem nepřešli k žití vlastního života (což je nás většina), pak ke svému rozhodování potřebujeme stále názory jiných. V tomto momentě však nabíhá začarovaný kruh, protože čím více názorů vyslechneme, tak se stáváme ještě více nerozhodnými.
Dalším důvodem nerozhodnosti může být touha po dokonalosti, tzv perfekcionismus.
Máme několik možností a žádná nám není dost dobrá.
Když už se konečně rozhodneme, stejně pak pochybujeme, jestli naše volba byla správná a ta nejlepší.
Dnešní doba je plná možností.
Zadáte si do vyhledávače název zboží,vyjede Vám X stránek,kde ho najdete, stovky recenzí a Vy si máte vybrat. Máte se rozhodnout.
Přijdete do bankomatu, zadáte výběr 2000kč a vyjedou Vám 3 možnosti, jaké bankovky můžete dostat.Pokud jste nerozhodní,začnete zmatkovat a tvoří se řada, která za Vámi nespokojeně pomlaskává. Dostáváte se do tlaku, aby byl klid na něco rychle kliknete, zvolíte možnost bez přemýšlení a další dvě hodiny přemýšlíte nad tím, že ta jiná možnost byla lepší, protože tu velkou bankovku Vám nikde nechtějí rozměnit.
Měla jsem to dřív stejně.
Nedokázala jsem nést následky svých činů a rozhodnutí,byla jsem oběť a proto jsem se neustále dostávala do tlaku a byla nespokojená.
Nechávala jsem jiné lidi,aby mi radili, manipulovali mnou a rozhodovali za mě.
Neustále mi přicházely zkoušky tohoto typu, než jsem pochopila,že jediný kdo nejlépe ví co má udělat jak se rozhodnout jsem já sama, protože se přece znám nejlépe.
Přestala jsem se bát následků špatných rozhodnutí, protože pro mě se stala všechna rozhodnutí dost dobrými a věřila jsem,že je to to nejlepší pro mě a mé okolí.
Nejsou špatná rozhodnutí! Každé nás někam dovede a naučí něco ,co v dané chvíli potřebujeme vědět.
Zkuste uvěřit sami sobě a svému úsudku.
Jak se to dělá?
Trénujete!
Když dlouho nechodím na hodiny yogy, pak v žádném případě nejsem schopna udělat ásány s takovou lehkostí jako dřív.Až po několika lekcích se to povede a já konečně cítím pocit uvolnění a klidu.
Tak je to i s rozhodováním.Začínejte na malých,jako je třeba druh chleba, který koupíte k večeři, pokračujte přes náročnější, jestli máte danému člověku napsat, nebo říct své pocity, až dojdete do stadia absolutní důvěry v sama sebe a už jen zavřete oči zeptáte, jak se rozhodnout?
Co Vás první napadne uděláte.
Zdá se Vám to moc jednoduché, na to aby to mohlo fungovat?
V jednoduchosti je krása, jak říká klasik.
To my lidé máme stále tendence si vše komplikovat a moc nad vším přemýšlet a laborovat.
Nehledejte důvody své nerozhodnosti.
Prostě začněte trénovat a pomalu se rozhodovat.Sami za sebe.Bez nikoho.
Když jsem nastoupila cestu alternativy a duchovna, to je už dobrých 20 let, měla jsem stále tendence hledat víru, bod, myšlenku,knihu, nebo spolek či terapeuta, který bude přímo pro mě.
Stále dokola jsem četla stohy knih, ze kterých mi v hlavě ulpělo pár vět, dokola jsem trénovala nejrůznější afirmace a pozitivní myšlení.
Vzývala anděly při každé příležitosti.Naučila se chápat čísla a jejich souvislosti.
Také jsem často hledala výmluvy svého občas pěkně zpackaného života. Mohla za to karma, špatný číselný rok a také to, že jsem v minulých životech dozajista hodně ubližovala.A nejvíc za všechno mé trápení mohli všichni kolem.
Hledala jsem celou dobu víru, která by mi pomohla pochopit,proč vlastně tak hrozný život mám.
Chvíli to byl Budhismus, potom Bůh a také třeba Osho, ke kterým jsem se upínala a lpěla na každé jejich myšlence.
Velice mě iritovaly věty typu: Nechej věci plynout.Užívej si přítomnost.Vše je, jak má být.
Došla jsem do bodu, kdy nejsem schopna číst žádné duchovní knihy a ani návody jak žít.
Pochopila jsem,že všechny věci kolem duchovna jsou skvělým výukovým materiálem, pokud vše bereme, jako proces vzdělávání a sebezdokonalování.
Jako v každé škole přijdou ale závěrečné zkoušky, maturita a nebo doktorát.
V běžném životě následuje v ideálním případě pracovní poměr, který odpovídá našemu dosavadnímu studijnímu zaměření.
Po studijní prací se v tomto případě stává život sám.Obyčejný, každodenní život, ve kterém jsem nyní nucena praktikovat své dovednosti a naučenou látku.
Reparátů jsem dělala spousty a určitě mě ještě mnoho čeká, každopádně berle v podobě moudrých knih plných moudrých rad,terapií a terapeutů zatím leží v koutě.
Jsem neskutečně šťastná,že jsem se po dlouhých dvaceti letech, naučila chodit sama za sebe.
Každý správný učitel, terapeut a léčitel směřuje své žáky a následovníky k tomu, aby složili zkoušky a byli rádci a pomocníky sami sobě.
Bohužel je i v duchovní a alternativní oblasti spousta lidí, kteří zneužívají lidské slabosti a vytváří závislostní vztahy, kdy klient nabývá dojmu,že bez této terapie, nebo určitého duchovního vůdce nezvládne cestu ke šťastnému životu.
Buďte prosím opatrní.
Slyším a vidím tyto příběhy den co den.Stále jsou lidé,kteří jsou ochotni investovat tisíce, aby je někdo jiný "zachránil", protože se bojí vlastní zodpovědnosti za vlastní život.A na druhé straně pak stojí spousta "duchovních vůdců", kteří této zkušenosti rádi využívají.
Vím,že každý máme svůj čas, který potřebujeme k odhození berliček.
Jen si moc přeji,aby jste věděli a uvěřili, že to opravdu jde a funguje.
Pokud se stanete "terapeutem"sami sobě a uvěříte ve své schopnosti,které všichni máme a také v to, že jediný kdo Vás dokáže zachránit ,jste jedině Vy sami, pocítíte obrovskou sílu a svobodu, protože se ocitnete v absolutním klidu a bezpečí, který se rozprostře ve Vašem srdci a nezničí ho žádná bouře,která kolem Vás bude probíhat.
Moc nám všem přeji,aby naše berličky zůstaly stát pěkně v koutě, jako němá vzpomínka na naši výuku, bez toho abychom se museli často opírat.
Poslední hodiny,dny a troufám si napsat,že i týdny opravdu stojí za to.
Ta krása, pohoda a radost, kterou denně prožívám se nedá popsat.
Po dlouhých letech hledání a usilovného "duchovního a alternativního" studia,jsem se konečně dostala do fáze prožívání a absolutního zjednodušení.
Všichni chceme stále prožívat velké věci, psát knihy,řídit velké podniky, létat ke hvězdám a naprosto zapomeneme na malé zázraky,které se nám dějí každý den, každou vteřinu a právě teď.
Právě teď mě olizuje kočka a uraženě odchází,protože se jí nevěnuji:-).
Ráda bych se toto léto a možná ne jen léto, věnovala těm každodenním maličkostem, které nás všechny můžou činit šťastnými.Pokud si myslíte, že radostný život je jen pro vyvolené,tak se hodně pletete.
Netvrdím,že to někdy není fuška uvidět aspoň ty malé pidi radůstky,ale zkuste to.
Radost je cesta a stačí jen vykročit.
A co dělá momentálně radost mě?
Krásně strávená noc vedle mého maličkého synka, který se mi včera propašoval do postele,
Pobíhající kočka Timea, která mi neustále sundává z oken záclony, nové šaty za 50 kč,které jsem včera "ulovila", nebo ranní káva s kamarádkou, která k nám přijela na dovolenou.
Štěstí a radost nejsou výsadou léta a krásných dní.
Je to nastavení mysli a chuť věci prožívat úplně a zcela.Zkuste na to myslet, když vám v hlavě poběží ty staré smutné programy typu "venku prší, to je ale škaredě, to je zase den"
Moc mě zajímá, jak se umíte radovat vy a jaké maličkosti všedního dne těšívás?
Přeji vám všem krásný den a zkuste to dnes nově a jinak.
Změna je život a jakákoli změna je začátkem něčeho nového a úžasného.
Dnes jsem se rozhodla svůj den prožít s radostí a to stejné přeji i vám.
Uprostřed louky, na krásném kopečku, poblíž nádherné kapličky stál strom.Stál tady přes sto let.
Zažil mnohé a na mnohé se stále těšil. Byl překrásný, košatý, pevný a stále zelený.Měl skvělý výhled na kraj a rád poslouchal poutníky,kteří přicházeli ke kapli, aby se pomodlili, nebo vyzpovídali. Někteří jen obdivovali jejich společnou krásu. Kaplička i strom měli velmi rádi lidi.Všechny bez rozdílu. Nesoudili je, nehodnotili, ani jim neudíleli rady, jak už to v našem lidském světě bývá.
Stáli v tichosti na svých místech, jako věční pozorovatelé a jen přijímali a vnímali věci kolem.
Často se stávalo, že lidé přišli jen ke kapličce, položili k ní spoustu květin, vyzpovídali se ze svých trápení a stromu, který stál opodál si vůbec nevšímali.Ke kapličce přicházeli milenci, aby posvětili svou lásku a usedali na lavičku, která byla hned vedle ní. Strom jim sloužil pouze jako slunečník, který je schoval před sluncem.Kapličku lidé opečovávali, zdobili a uctívali. Blízkého stromu si nikdo z lidí moc nevšímal. Brali ho, jako samozřejmost.
I přes to všechno, strom lidi miloval. Necítil smutek, že si ho nevšímají. Nežárlil na kapli, že mu krade jejich přízeň. Byl to moudrý stoletý strom, který zažil války, pohromy, sucha, potopy, velké bouře, ale i krásná období radosti a štěstí.
Za ta dlouhá léta viděl spoustu utrpení a žalu, ale také mnoho odpouštění a lásky.
Viděl čeho jsou lidé schopni. Jak si dokážou ubližovat a navzájem se zraňovat, také byl ale mnohokrát svědkem nádherných příběhů plných lásky a odpuštění. Již dobře věděl, že každá válka jednou skončí, tak jako každý spor. Byl si jist, že po každé bouři opět vyjde slunce. A tak tu stál ve své moudrosti a velikosti již přes sto let. Stále v plné síle a připravený pomáhat každému, kdo o pomoc požádá.
Jednoho krásného slunečného dne přiběhla na louku žena.Utíkala celou cestu, v ruce kytici a poklekla před kapli.Dlouho před ní plakala a modlila se.Prosila o pomoc.Měla mnoho trápení s lidmi. Hledala útěchu v modlitbách, ale to mnohdy nepomáhalo.Chtěla žít šťastný život a nevěděla jak. Cesta se jí zdála příliš složitá.
Vyčerpaná pláčem a horkým sluncem, ulehla do trávy pod strom. Bylo jí tam tak dobře.Ve stínu těch nádherných bohatých větví. Na chvíli usnula v trávě. Byl to jen kratičký spánek. Zdálo se jí, že její paže objímají strom. Ten sen byl tak živý, až leknutím procitla a štípala se do ruky, aby si uvědomila, co je vlastně realita. Na louce nikdo nebyl. Jen ona, kaple a velký strom, který byl připraven pomoci.Vstala a rozhodla se to zkusit.Vyzkoušela už všechno možné, aby byla šťastná a zatím bez úspěchu, tak proč ne tohle. Přistoupila ke stromu a opatrně začala prsty zkoumat jeho kůru.Byla drsná,ale i tak příjemná.Přitiskla pomalu tvář k obrovskému kmenu.Nádherně voněl a chladil její rozpálené tváře a opuchlé oči. Roztáhla své ruce a strom objala,jako v kratičkém snu,který se jí zdál.Kmen byl tak široký,že nedosáhla na jeho konec.Stála u stromu, objímala ho celou svou bytostí, vnímala jeho vůni a velikost. Strom věděl,že teď přišla ta pravá chvíle pomoci.Žena si svým objetím o ni požádala. Vyslal do svých větví a listů prostý vzkaz, který zaševelil:"staň se stromem".Žena otevřela leknutím oči.Uskočila a rozhlédla se kolem.Nikoho tam neviděla.Pomalu se znovu přiblížila ke stromu a objala ho.Zavřela oči a ucítila obrovskou pevnost ve svých nohou a pažích.Cítila obrovskou sílu a zároveň úlevu.Začínala chápat, co se jí strom snažil říct.Dlouho tam stáli a objímali se.Za to nádherné letní odpoledne plné smutku, žena pochopila mnohé.
Když večer odcházela, vyčerpaná a šťastná,věděla, že kdykoli jí bude úzko, uvědomí si své kořeny, ze kterých vzešla a těmi pro ni jsou rodina a přátelé.Svůj krásný a pevný kmen, který zvládne jakoukoli bouři a nepohodu s vědomím toho, že ví odkud vzešel a kam roste, což jsou pro ni její tělo, mysl a Duše. A také si uvědomí své nádherné a košaté větve, své paže, které dokáží chránit a pomáhat, objímat i chlácholit, bez hodnocení a posuzování.
I nadále žena s vděčností chodí ke kapli a často jí můžete vidět objímat stromy.
Kdykoli Vám bude úzko,vzpomeňte na ně a STAŇTE SE STROMEM.
