Potopa aneb nezapomenutelná historka

Zdroj Pinterest

Kdyby to nebylo v téhle blbé situaci, připadala bych si, jako nějaká celebrita na koberci slávy. Chodba byla narvaná chlapama v nejrůznějších uniformách a já mezi nima poskakovala s klíčema směrem můj byt.

No celebrita! Pravda večerní šaty a podpadky, by to mu odpovídaly. Mé rozmazané líčení již méně a můj udivený pohled mě musel jasně zařadit do kategorie"blondýna roku", i když mám rezavou kštici.
V hlavě mi pořád vyskakovala ta nevypnutá pračka, kterou jsem opustila asi před 3 hodinami.
Představu běsnících sousedů, kterým valí stropem voda před vánoci na hlavu jsem zapila vánočním punčem, který jsem běžící vypila na ex, když mě zavolala havarijní služba.
Ruka se mi třásla, ale neměla jsem čas přemýšlet, takže jsem se na po několikáté konečně trefila do zámku, a když se otevřely dvěře normálně se mi ulevilo, což v téhle situaci bylo dosti nepochopitelné.
Voda po kotníky lemovala mé vysoké kozačky a uprostřed koupelny jezero.
Nikoliv z pračky, ale prasklé 45 let staré stupačky. Chudák holka už byla unavená. Jak já jí rozumím.
Chvíli jsem stála bez hnutí a koukala na tu spoušť.
Z mého tranzu mě vyrušil policista, který chtěl mé nacionále a pak konečně odfrčeli.
Na chodbě se začali hromadit sousedi, ktreým tekla před vánoci voda ze stropu a místo, aby poeticky a klidně pozorovali poletující sněhové vločky venku, nebo si zpívali koledy, snažili se kýblema zabránit nejhoršímu a ty sprosté výrazy, které u toho pořvávali rozhodně do žádné vánoční písně nepatřily.
Kupodivu mi nenadával nikdo. Naopak. Začali chodit a ptali se jak můžou pomoci.
Hasiči se v mé koupelně opravdu činili. Vzhledem k dezolátnímu stavu celého domu se nedařilo ve sklepě zastavit přívod vody, protože ventily byly tak zarezlé, že s nimi nešlo hnout.
Čekali jsme, kdy se to podaří. Pánové si přinesli obrovský vysavač na vodu, sousedi přinesli fólii, kterou se tok mírně zmenšil. V této chvíli jsem těžce zalitovala, že jako odpůrkyně plastů, nemám doma ani potravinovou fólii. Nevadí měli jiní.
Dokonce jeden romský nemocný muž s berličkami, kterého se to vůbec netýkalo a měl problém vylézt schody, odhodil berle, sedl na vanu a házel vodu lopatkou mimo podlahu.
Hasičům se podařilo situaci stabilizovat, a když vznikl prostor na kus řeči, začali mě s úsměvem uklidňovat a žertovat, jak pohodovou službu dneska mají, a že mi moc děkují.
Tomu všemu byla přítomna i má kamarádka, se kterou jsme měly jít na charitativní divadelní představení.
Začala všechno fotit. V tu chvíli mě jeden hasič vybídl, abych si tu závadu šla natočit na telefon, ať mám nějaké záznamy pro pojišťovnu.
Ve chvíli, když jsem si vedle něj stoupla a chtěla začít točit, zapnula foťák, tak jsme se v hledáčku objevili spolu se švarným hasičem, neboť byl nastavený režim selfie focení. Hned se mě pohotově chytil kolem ramen, že se se mnou rád vyfotí.
Zrudla jsem i na zadku.
Prostě atmosféra spíš připomínala vánoční večírek, než záchrannou akci.
Kamarádka trvala na tom, že se s nimi musíme před odchodem vyfotit, takže jsme se ještě zvěčnili.
Když hasičská jednotka odjela, usedly jsme s mou drahou kamarádkou, která mi opravdu byla velkou oporou, v jediném suchém pokoji a vypili si na zdraví všech růžový šampus.

A k čemu ta potopa byla vlasně dobrá?
Opět se potvrdilo, že v nouzi poznáš přítele. Děkuji moc Šárinko.
Zase jsem si uvědomila, že je úplně jedno v jaké čtvrti, nebo domě bydlíte, protože dobří lidé jsou prostě všude.
Taky jsem byla šťastná, že u nás ve městě máme tak fantastické hasiče, díky kterým se tento zážitek stane pro mě nezapomenutelnou, paradoxně krásnou vzpomínkou.


S láskou Bi

Odvaha

Poté, co jsem uveřejnila svou videonahrávku na sexuální téma, mi jeden přítel napsal:" Jsi odvážná."
Pokud je za odvahu považováno to, že říkám otevřeně a bez obalu věci, o kterých se mluví jen za zavřenými dveřmi, pak jsem asi odvážná.
Tomáš zřejmě tušil, jakou vlnu připomínek, úžasu, u některých i silných emocí a nevole můj veřejný projev k tak ožehavému tématu spustí.
Stalo se a já pečlivě a puntičkářsky pozorovala, co se děje uvnitř mě, čtoucí některé komentáře, či zprávy.
Kdykoliv nás něco vyprovokuje, nebo zabolí, nebo máme tendence obhajovat či vysvětlovat, to vše patří do našeho tajného sejfu s nápisem NEVYŘEŠENO!
Pro mě momentálně nejvyšším stupněm odvahy je schopnost připustit si, že cokoliv mě zraňuje venku je můj odraz a možnost k sebereflexi, nikoliv útok zvenčí, od všech těch "zlých a závistivých lidí".
Pokud opravdu v mém životě platí, že jsem vždy na prvním místě a všechno a vždy dělám kvůli sobě, o čem jsem přesvědčená, pak to jinak být nemůže.

Téma odvahy mě začalo zajímat.
Co je to vlastně pro mě, když je někdo odvážný?

Myslím, že každý jsme v určitých momentech a etapách svého života velmi odvážní.
Pro mě je odvážné už jen to, zamilovat se do druhého člověka, pojmout ho za právoplatného partnera a zplodit s ním děti, i když dopředu nikdy nevím, jak tento projekt vlastně dopadne.
Když si vzpomenu na svůj první porod, při kterém jsem vůbec netušila, co mě čeká, musím konstatovat, že všechny nastávající mámy, jsou nesmírně odvážné.
Velkou odvahou a zkouškou osobní statečnosti je moment, kdy se dva lidé rozcházejí, rodina se rozpadá a oni zvládnou vše v úctě a slušnosti vyřešit.
Dalším velkým odvážným počinem je pro mě výchova dětí v počtu jednoho dospělého, většinou mámy, což je v dnešní době velmi známý a běžný projev osobní statečnosti a odvahy, který je podle mě velmi nedoceňovaný.
Velkou odvahu vyžaduje přežít bez větších karambolů pubetu dětí. Dát jim pak v 15 letech a někdy i podstatně dříve, důvěru a vypustit je do světa, coby samostatné jednotky, bez manipulace, příkazů a ovlivňování, to by si zasloužilo přímo metál za statečnost.

Dalším momentem osobní statečnosti a odvahy je pro mě fakt, když se člověk dostane do zdravotních, finančních či existenčních problémů a místo, aby si neustále stěžoval na nepřízeň osudu, tak veškerou svou energii věnuje tomu, aby našel cestu ven a svou situaci zlepšil ke své spokojenosti.
Velmi odvážní jsou pro mě lidé, kteří věřím svým vizím a snům, i když je všichni ostatní zrazují a jsou si za svým, protože je to činí šťastnými.

Odvážným krokem, je pro mě rozhodně chvíle, kdy si člověk uvědomí, že něco udělal špatně, někomu svým slovem, nebo skutkem ublížil a následně dokáže přijít a omluvit se. Myslím, že je to esence jakéhosi osobního hrdinství, které je těsně před vymřením, protože s příchodem svobody, demokracie a motivačních knih se lidská slušnost, soucit a láska, občas začaly schovávat za slovíčkaření a oháněním se výroky moudrých, které sice bývají vytrženy z kontextu, ale když máme tu demokracii a svobodu slova, tak vlastně každý může říkat co chce a kdy chce.

S tímto však úzce souvisí odvážně obhajovat své názory a postoje vůči autoritám, které se nás často snaží vmanipulovat do něčeho, co vlastně nechceme. Odvaha slušně a důrazně zdůvodnit své konání občas vyžaduje v těchto případech nemalé úsilí.

A vůbec za jeden z nejvíce odvážných kousků považuji situaci, kdy člověk začne přijímat dobré i špatné, co k němu přichází, přestane věci balit do růžového papíru a je ochoten vidět vše, tak jak je bez posuzování a odsuzování.
Uvěřit sobě, svým pocitům a prožívat rčení " vše je dobré".

Opět docházím k tomu, že velmi odvážným skutkem je absolutní návrat k sobě samotné a život sám.
Samotný život nám totiž jistojistě dovolí projevovat svoji osobní statečnost den co den, při řešení těch " nejbanálnějších " situací. Být šťastný! To je panečku odvaha.
Krásné dny v lásce a pokoře přeji nám všem
Bi

Ps: Další videa najdete : Srdcová cesta You Tube
https://www.youtube.com/channel/UCjX_GNukNyYEnRyzkFLT4Sw

Dívej se dobře

Každý den nás chodí kontrolovat.

Mě, Tebe, Tvoje děti, i tu paní, co si ji včera potkal, jak odpočívá na lavičce ve sněhu.

Někdo jim říká andělé.

Jsou to lidé, přítelé, světla, která se rozsvítí v tu správnou chvíli, když nám dochází dech.

Každý den se trpělivě koukají na to, jak se učíme novým a novým dovednostem a s láskou nás popostrkují o krůček dál.

Andělé, které dobře znáš, nebo taky úplně cizí paní úřednice, která Tě zachrání před finančními problémy, které si málem způsobíš.

Přítel, který zavolá, když zrovna přemýšlíš nad tím, jestli se zítra zase usměješ.

Tichý hlas na druhé straně, který prosí o radu a pomoc, protože cítí sílu a zklidnění, ve Tvé pomyslné náruči.

Cizí žena, která Ti pošle nádherné písně, protože ví, že nemůžeš zase spát a Ty pak v tichu a tmě můžeš na chvíli skrze hudbu pocítit napojení na sebe a své tělo.

Náhody nejsou, vše je jak má být a vše je dobré přesně tak, jak se to právě děje, i když je tomu občas těžké uvěřit.

Každý člověk, který k nám přichází má pro nás poselství.

I ranní článek, který si přečtete pod peřinou ve vás může zanechat krásnou laskavou stopu plnou smíchu, která zůstává napořád.

Každý den k nám přichází, hladí nás skrze slova, písně, či osobně.

Andělé a světla, která svítí.

Dokážeš si vybavit, jakou podobu měl anděl, který k Tobě přišel včera?

Těšíš se na toho, co přijde dnes?

Krásný den nám všem a dobře se kolem sebe koukejme, ať je uvidíme.

Bi

Mozaika

Zdroj Pinterest

Někdy můžeme mít pocit, že se všechno kolem nás, nebo dokonce v nás začíná rozpadat.
Ztrácíme půdu pod nohama, někdy nás začne zrazovat tělo, možná prožíváme bolesti venku i uvnitř.
Situace nabírají na obrátkách a my najednou vidíme vše tak čitě a jasně, že tomu kolikrát nemůžeme ani uvěřit.

Kolika iluzím jsme v našem životě věřili?
Kolik vztahů a situací balili do růžového papíru, který jsme si sami vybrali.
Možná právě prožíváte období, kdy se papír začíná trhat a všechno se rozpadá, jako obraz, který ztratil na významu.
Jako vyobrazení na vodní hladině, které nebylo skutečné, a s každou větší vlnkou zmizí v nenávratnu.
Pokud budeme stát u vody dál a tvrdošíjně čekat, až se hladina uklidní, až vysvitne slunce, až přejdou ty vlny, určitě se můžeme opět dočkat našeho vysněného odrazu.
Obrazu našich falešných představ, které jsme si ve své mysli vytvořili, aby náš život byl přijatelnější a krásnější. Ala jaký to má význam, stále si něco nalhávat a předstírat?

Možná se právě ocitáme ve chvíli, kdy nevidíme smysl v ničem, co se kolem nás děje.
Došli jsme do bodu, kdy držíme v ruce kámen, kterým se chystáme rozbít na kousky všechny své obrazy a iluzorní představy, které jsme si s takovou námahou vymalovali.
Jsou chvíle, kdy je dobré přestat přemýšlet proč se to vlastně děje.
Přijímat vše jak přichází, s očima i srdcem otevřeným, s vědomím toho, že z těch zbylých kousků, které zůstanou ležet na podlaze můžeme začít skládat novou, pravdivou mozaiku našeho života.
Uklidnit svou rozháranou mysl a přestat se ji snažit stále ovládat.

Čas, kdy je dobré poddat se plynutí s důvěrou a vírou v to, že vše je jak má být, vírou toho, že jsme vždy za všech okolností na správném  místě, v ten správný čas.
Možná je ve Tvém životě právě ta chvíle, kdy se máš úplně vzdát a uvěřit , že život, vesmír, Bůh, mají s Tebou jen ty nejlepší úmysly a přestat spílat a bědovat nad svým neštěstím, křivdou, či stavy lítosti, nebo odmítnutí.

Kdykoli se  vychýlíme z rovnováhy, všechny situace se nás opět snaží dostat do našeho středu.
Zpět k podstatě. Zpět k nám samotným . Do klidu, ztišení, abychom s pokorou a přijetím zůstali chvíli nehybní sami se sebou do momentu, než uvidíme další kousek skládačky, kterým pomalu začneme vytvářet novou mozaiku svého života.
Života v pravdě, bez předstírání v absolutní upřímnosti a svobodě.
Sedím tiše v sutinách a čekám, kdy přijde ten moment...
Kdy uvidím další část mé osobní mozaiky...

S láskou Bi

Cinkot hvězd

Každý si v sobě nese sám to své.

Každý si řeší sám,

co jeho srdce zasáhne.

Jak barevné bubliny v bublifuku,

jak vystřelená opuštěná střely z luku,

jak pápěří pampelišek,

jak padající hvězdy štěstí,

jak komety hledající svoji cestu.

Putujeme vesmírem,

každý sám za sebe a vesmírným střetnutím se vyhýbáme...

Abychom nezažili další velký třesk?!

Stačí nám jen občasný záblesk

                                              a cinkot dalších bezpečně vzdálených hvězd?

 Bi

Dušičková rebelie

Zdroj Pinterset

" Toníku přestaň dělat, že se Tě to netýká!" pravila Marie důrazně.
" Děláš to každý rok. Už 20 let, co jsme tady:"
" A Ty to evidentně ani po 20 letech nevzdáš viď?" otáčel se směrem k ní bručící Antonín.
"Copak to pořád nechápeš Majko? Copak jsi vážně, i v tomhle stavu tak naivní?
 Radši se smiř se s tím, že letos možná zase nepříjdou lásko."

Tondův léty ohlodaný obličej koukal smutně na plačící oči jeho nebohé ženy.
Nesnášel tyhle chvilky, kdy nemohl nic udělat, aby byla šťastnější.
Vážně nemohl?
V hlavě se mu pomalu začal rodit bláznivý nápad.

"Podívej Toníku, vedle už jsou. Krásnou kytku Madlence koupili,"pravila uznale Marie.
"No jo sakra, tak se tam furt nekoukej", zahudroval Tonda.
"Toníku pojď se trochu oprášit než přijdou. Moc Tě prosím.Udělej to pro mě,"naléhala smutným plačtivým tónem Majka.
Podíval se na ni vyhaslým pohledem nebožtíka, který prožil v rakvi dlouhých 20 let a pravil :
"Maruško, opravdu si myslíš, že záleží na tom, jestli mám kabát se všema knoflíkama, košili, kravatu a kalhoty s pukama, když nás stejně ani jeden z nich neuvidí?" snažil se o smířlivý směr rozhovoru Antonín.
"Myslíš, že někdo bude počítat kolik nám za ten rok vypadlo vlasů, zubů, a nebo odpadlo kostí, kromě našich spolubydlících?"

 Marie k němu zvedla uplakané oči,a poprvé po dlohé době se jemně, a skoro neznatelně usmála.
"Jsem praštěná viď?Ale proto mě stále miluješ, viď že jo?" dotírala na něj škádlivě.
"To víš, že ano, Ty babo jedna bláznivá!", zaradoval se Tonda.
To už se smáli oba.
"A víš co táto? Už se na ty naše děcka nezlobím, že nás nerozprášili do řeky, jak jsem si vždycky přála.
To bychom se nemohli takhle objímat. Byl by si odfouknutej bůh ví kam " pronesla zamilovaně a pohladila ho po ruce. Nebo spíše po tom, co z ní zbylo.
Byla vlastně šťastná, že umřeli spolu při autonehodě. Jeden bez druhého za života stejně nedali ani ránu.
"No vidíš holka. Tak se mi líbíš! nadšeně z čistajasna vykřikl její choť. "
"A víš co? Přesně tohle uděláme. Odfoukneme se někam na dovču, než tenhle čas, plynule přejde do vánoc," nadšeně pronesl Tonda.
" Ty máš teda nápady," zasmála se Maruška svým bezzubým úsměvem, ale začala nad tím přemýšlet.
" A proč ne? Vždyť se na to podívej, jak je narvané parkoviště. Všichni se tady nakrucujou, jak svatí na korouhvi. Támhle ten jeliman tady nebyl nemíň 10 let. Ani mámě kytku nepřines a tváří se, jakoby mu to bylo bůhví jak líto, že umřela úplně sama a opuštěná, jak toulavý pes," přesvědčoval ji manžel.
"A nebo tahle rodinka. Chudáci děcka, jak vláčí ty mega věnce. Vždyť tu svoji prabábu ani neznali a teď je nutí tvářit důležitě, jako by si koupili nový auto",smál se na celé kolo Tonda,až se listy na smuteční vrbě u jejich hrobu samovolně roztřásly.

"Ale Toníku nebuď takový. Vždyť třeba za paní Kropáčkovou tady chodí pořád někdo, nejen na dušičky. Za Alenkou a Mirkem taky, " vzpomínala nahlas Marie na zážitky posledních týdnů.
"Maruško moje milá, sama víš, že na tom vůbec nezáleží, kolikrát kdo omete hrob. Důležité přece je, kolikrát za rok na Tebe pomyslí, vzpomene si na ten čas s Tebou, na to, jaké to bylo, když jsi ho objala, dala mu pusu, nebo upekla tu nejúžasnější bábovku na světě, jakou umíš jen Ty," pronesl klidně a trochu zasněně Toník.
"Nevadí mi, že naše děcka nechodí víc, než jednou, nebo dvakrát do roka. Promiň, ještě narozeniny jsem zapomněl,"začínal si zase uvědomovat ty nepříjemné skutečnosti, kvůli kterým se každý rok na dušičky spolu s Marií dohadujou.
"Vadí mi, že si na nás ani nevzpomenou. Myslí na nás jenom Kristýnka a Ota.
Minule vzpomínali, jak odvázali Azora. Já lítal za psem, aby nezakous slepice, u toho jsem pěkně sprostě nadával a Ty, Ty jsi se smála a schovávala je pod sukně, pamatuješ?" pravil pobaveně.

"To, víš, že jo Toníčku," smála se Maruška.
"Tak co? Odfoukneme se aspoň na měsíc jinam?" pronesl nahlas Tonda svůj plán.
 "Koukej už to tady pěkně houstne a těch svíček všude. Stejně by si zase v noci nespala," přesvědčoval svou dlouho zesnulou choť.
" S Tebou kamkoliv drahý," pohlédla na něj oddaně Majka.

A tak se stalo.
Když se po měsíci duše Toníka a Marušky vrátily pod svůj mramorový poklop, nad kterým se klenula smuteční vrba, našli tam srdíčka poskládaná z kamínků a dva dopisy, které jim pravidelně nechávala jejich vnoučata Kristýnka s Otou.

" Já jsem tak unavená miláčku. Ale moc šťastná," choulila se zamilovaně Marie, ke svému muži.
."Slyšíš to ticho Toníku?"pravila dojatě.
Tonda se na ni usmál tím nejkrásnějším úsměvěm, jaký jen nebožtík se dvěma zuby může vykouzlit a pravil:
" Konečně můžeme zase aspoň rok odpočívat v tichu a pokoji. Pojď se ke mě přitulit lásko a sladké sny."

Zrcadlová chvilka

Zdroj Pinterest

Kráčela jsem po chodníku, slunce svítilo a krásně lechtalo na nose.

Stálo proti mě, opřené o popelnici a zářilo do dáli.

I přesto, že bylo rozbité, i přesto, že vypadalo velmi uboze, svítilo ve slunečním světle, jako nějaký zázračný vchod do jiného světa.

Stálo u popelnic, vyhozené, zapomenuté, nepotřebné a nehodící se k ničemu.

Koukala jsem na rozbité zrcadlo před sebou a v mé hlavě se rozběhlo hned několik příběhů, které vysvětlovaly jeho zubožený vzhled.

Třeba ho chtěl nějaký muž pověsit, aby udělal radost své milé, která ho už tolikrát prosila, aby jí ho přidělal na zeď.

Třeba jí ho tam stále nechtěl připevnit, protože věděl, že to moc dobře neumí, protože paneláková zeď je prostě na nic, protože se drolí, nebo neměl správnou výbavu, nebo neměl ten správný mužský vzor, který by ho naučil, že musí vyvrtat díru a dát do ní hmoždinku, protože zrcadlo jen tak nějaký hřebíček neudrží.

Třeba byl jen líný a nechtělo se mu.

Třeba ho shodily děti, které měly v koupelně námořnickou bitvu a tak dlouho po sobě házely gumové hračky plné pěny a vody, až prostě jedna rána způsobila jeho pád.

Třeba se před ním milovali dva lidé, kteří si rádi užívali pohledu na sebe samotné v těchto intimních chvílích a v momentě, kdy muž posadil ženu na pračku, zapomněl na to, že zrdcadlo moc dobře nedrží a jejich vášeň způsobila jeho upadnutí a rozbití.

Třeba ho rozbila ve smutku žena, která zjistila, že její muž má mladou a krásnou milenku.

Uviděla ho líbat se s ní v parku na lavičce, když vedla maličkou dcerku domů ze školky, aby uvařila, poklidila, přečetla maličké pohádky, vyžehlila mu košile, které potřeboval každý den čisté a voňavé, protože býval až do večera pryč.

Moc práce říkával.

Když se uplakaná postavila před to krásné zrcadlo najednou se na svou bolest ve svých očích už nemohla dívat a rozbila ho prvním co měla po ruce.

Stmívalo se.Posbírala všechny střepy, odnesla zrcadlo k popelnici.

Když se už za tmy vrátil její manžel domů a vyprávěl jí, jak to měl velmi náročné v práci, držela v ruce pevně jeden střep, který ji pořezal dlaň.

Potřebovala cítit nějakou fyzickou bolest, která přehluší to, co se odehrávalo uvnitř.

Muži řekla, že zrcadlo rozbila malá, když si hrála na princezny a ránu má od neopatrného úklidu.

Celou noc nespala a těšila se na den, až ho popeláři odvezou.

A nebo ho tam prostě jen pohodil někdo, kdo si koupil nové a už se mu nehodilo.

Pak ho u popelnic rozbili kolemjdoucí opilci.

Koukala jsem na jeho rozbitou plochu a vybavila si momenty mého dětství, kdy můj tatínek před zrcadlem při holení pózoval a volal : "Bože, proč jsem tak krásný!?"

Musela jsem se vždycky smát. Vlastně jsem mu záviděla.

Tak dlouho mi trvalo, než jsem dokázala stát před tou hladkou plochou a se zalíbením hledět do svých modrých očí, kdy jsem se naučila mít se aspoň trochu ráda.

Se svými pihami, slovanskými boky, vystouplým břichem a na můj vkus ne moc bujným poprsím.

Máme to tak všichni.

Pořád hledáme chyby, na sobě, na všech a na všem kolem.

Většinou si začneme vážit sami sebe, života a zdraví až ve chvíli, kdy stojíme na hraně a něco se přihodí.

Stála jsem na chodníku a dívala se za popelářským autem.....