středa 7. srpna 2013

Otcové a dcery..







Krásné ráno vám všem..
Byla jsem teď na pár dní s mými syny na "rodinném sletu" ,který pořádáme už druhý rok na Slovensku..
Moc se nám tam líbí, děti si vyhrají,bydlíme v krásné chatě ,mezi kopci a horami..
Alespoň jednou za rok máme příležitost vidět naši vzdálenou slovenskou "odnož" a jsem za to moc ráda..
Po dlouhé době jsem opět měla možnost trávit čas velmi intenzivně i se svým tatínkem, který je pro mě velkým učitelem..
Opět jsem pochopila,proč jsem si vybrala takového manžela , kterého jsem měla..
Nedalo se tomu vyhnout..

Od mala mě můj tatínek hodně kritizoval a k mým aktivitám byl velmi skeptický..
Měla jsem velký zadek,tlusté nohy,ta moje povaha,no prostě hrůza,uštěkaná a strašná a tak podobně..
Tak ,jako pro většinu holčiček,byl můj tatínek pro mě Bůh,takže jsem ho poslouchala a byla přesvědčena,že to co říká je pravda a také jsem tak žila..
Z domu jsem odcházela v 19 letech,jako "velká herečka" a vrátila se ve 29,jako svobodná matka s outěžkem,která odešla od divadla a začala se věnovat jiným,jemu nepochopitelným činnostem..
Muselo to být pro něj velkým zklamáním..
Měla jsem samé  problematické vztahy s muži,protože jsem věřila tomu,co mi tatínek v dětství říkal a byla jsem ráda,že si mě vůbec někdo vybral,když jsem tak "strašná"..Neuměla jsem být náročná,nevážila jsem si sama sebe..
Po  narození prvního syna se to začalo měnit..Jako poslední stupínek ke svému uzdravení jsem potkala svého manžela..Měl ho velmi rád,všude se s ním "chlubil",jak jsem se dobře vdala..
Náš rozchod byl pro něj dalším "mým" selháním..
Na rodiném setkání jsem slyšela neustálé připomínky na mou velmi liberární výchovu mých synů a různé podobné připomínky..Uvědomila jsem si,že můj tatínek i můj bratr se "baví "tím,že kritizují a hodnotí jiné lidi,aby si zvýšili své sebevědomí..Normální komunikace není moc možná,protože kdykoliv oponujete nějakému názoru,tak nastává "bouře"..
Letos jsem to vzdala,učím se přijímat a hodně při tom myslím na dvě první dohody"nebudu hřešit slovem" a "nic si nebrat osobně" :-)
S cizími lidmi mi to jde už skoro samo,ale s nějbližšími je to stále oříšek..
Každý to určitě znáte,každý máte rodiče,který vás "vychovává" i teď v dospělosti..
Co s tím? Přijmout,poučit se,jak to chceme a co nám nevyhovuje a ustát si hranice pro svůj život..
Miluji svého tatínka pro spoustu věcí..
Hodně s námi jezdíval na výlety,naše procházky v pubertě si pamatuji dodnes,nikdy nebyl lakomý a hodně mi pomáhá i finančně..Je spousta věcí,za které si ho vážím..
Vždycky můžeme najít na druhém věci,za které si je můžeme vážit a proč je mít rádi..
Pracuji na tom,aby těch věcí u mého tatínka byla spousta..
Pokud chceme změnit vztahy s jinými,musíme začít u sebe:-)
A jak to máte vy se svými tatínky?

Krásné dny..
Bi

6 komentářů:

  1. Milá Bi, moc hezký článek. Snad se tvůj tatínek umoudří ... možná je jenom smutný, co se ti děje a dává to najevo tímto způsobem. pa a hezký den, ať je lépe:-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Janičko..
      Zajímavý pohled..díky za úvahu..možná to tak bude..ta komunikace a zajeté vzorce jsou fakt složité..Ale myslím,že pokud je mezi námi láska,tak to ještě není ztracené..
      Děkuji..měj se krásně..B.

      Vymazat
  2. Tak tohle je jedno z mých velikananánských témat :-) Řešila jsem to už s tolika léčiteli, kiniziology a kdo ví s kým ještě. Vždycky mám dojem, že už jsem si svůj vztah k taťkovi vyřešila a pokaždé se to zase někde vyloupne.
    Mám problém odpustit mu, co nám dětem a hlavně naší mamce udělal. Ale vím, že bych to měla uzavřít a odpustit, ale je to těžké. Obzvláště proto, že on sám toho, že mamku bil, že nám všem ubližoval, že nás v podstatě vyhnal z domu, nelituje. Odmítá připustit, že to co dělal lidem kolem něj ubližovalo.
    Už nemám sílu ani chuť to s ním řešit, ale štve mě to.
    Doufám, že se mi ale podaří si to sama v sobě vyřešit co nejdřív, protože bych si to nerada vláčela dál nebo to přenášela na děti.

    I tobě přeju, aby pro tebe byl tatínek už jen učitelem a nikoli zdrojem stresu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Barunko drahá..
    Velice Ti děkuji za otevřenost..myslím si,že to,že si dokázala přes tyto všechny hrozné zážitky z mládí vytvořit krásnou a funkční,láskyplnou rodinu,svědčí jen o veliké práci na sobě samé a velké schopnosti zvládat trápení a ponaučit se z nich..Věřím,že jednoho dne najdeš cestu,jak svému otci odpustit a budeš mít v srdci zase klid a pohodu..
    Měj krásné dny..
    Bi

    OdpovědětVymazat
  4. Dobrý den, na Váš blog jsem se proklikala...píšete pěkně, spousta témat mi je velmi blízkých a přiznám se, že přemýšlím, co smysluplného napsat. Mám komplikovaný vztah s otcem, který odešel po mém narození (narození provázela řada komplikací), mamka na mě a starší sestru a jiné bolesti a starosti zůstala sama. Otec si nás brával na víkendy, kdy se mi mstil různým způsobem...odmítala jsem ho oslovovat "táto", později se mamka znovu provdala a on pro mne zůstat pouze biologickým otcem, který se podepsal na mé psychice-při návštěvách a společných akcích mě urážel, ponižoval, nutil klečet na hrachu a jiné libůstky. Dětské tělíčko se v sedmi letech vzepřelo a začalo mít somatické problémy a tím skončily návštěvy u něj. Skutečně jsem ho nenáviděla, ale chtěla jsem ho mít ráda, blíže ho poznat. Několikrát jsem to v dospělosti zkusila, ale vždy se vracel do minulosti, vyčítal a já se cítila jako ta malá ponížená holka na hrachu. Dlouhé roky jsem si myslela, že mu neodpustím...ale jednoho dne mi došlo, že odpustit mohu, nevím, proč se tak chová, proč je takový..., uvědomila jsem si, že jsem dospělá osoba, která si sice nevybrala rodiče, ale může si vybrat osoby, se kterými chce trávit svůj čas. On mezi ně nepatří. Ale někde v mém srdci místo má, sice je tam velká propast, ale touha mít "tátu" zůstala. Petra

    OdpovědětVymazat
  5. Milá Petro..
    Velice Vám děkuji za Vaše řádky a otevřenou zpověď Vašeho vztahu s otcem..
    Přesně jak píšete..Můžeme si vybrat,jakou cestou se vydáme,jestli budeme nenávidět a nebo odpustíme,jestli půjdeme dál a nalezneme cestu ke spokojenému životu,bez ohledu na balvany,které za sebou vláčíme,nebo ustrneme na místě a budeme celoživotní fňukálci..
    Všechno děláme kvůli sobě a pro sebe..My ženy jsme v tomto opravdu vyjímečné..Jsme silné a zvládáme nemožné,i když zůstává prázdno,rány a jizvy..
    Držím nám Všem palce,abychom to pomyslné prázdno,které v sobě máme víceméně každá z nějakého důvodu,dokázaly zaplnit láskou a něčím krásným a tvořivým,což bývá někdy pěkný oříšek:-)
    Děkuji Vám za Váš příběh a budu se těšit opět "na přečtenou":-)
    Bi

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za návštěvu a přeji krásný den..