Nikdo mě nemá rád!?

Určitě tuhle situaci taky dobře znáš.

Každý z nás ji párkrát zažil. Někdo ji potřebuje prožívat pořád dokolečka, jako já dřív.

Je krásný slunečný den. Větřík pofukuje, ty kráčíš prázdnou ulicí, všude barevné padající listí,

slunce Tě lechtá do nosu a je Ti blaženě.

Víš, že máš pár hodin času, než musíš do práce a najednou se Ti do hlavy vloudí myšlenka,

že uděláš překvapení a svůj čas věnuješ, někomu blízkému, milovanému, někomu, kdo je Ti vzácný.

Třeba muž, dítě, nebo kamarádka, či kamarád.

S úsměvem se nadechneš a radostně začneš chrlit do telefonu svůj plán, jak společně prožít pár krásných hodin.

Na druhé straně se ozve upachtěné a upracované " Nemám dneska čas ani 5 minut."

Úsměv na rtech povadá, a tón se lehce mění, protože tohle si nečekal.

Ach Ty naše představy.

"Tak jsem Ti zase zkazil/la náladu viď?" ozve se ve sluchátku.

"Jako by mě viděl/la", říkáte si.....

Rychle ukončujete hovor, protože není čas na emoční výlevy.

Nevzdáte to. Zkusíte druhý hovor.

Dítě znuděně odmítá vámi navrhovaný pobyt v přírodě a nenalákáte ho ani na nanuk.

Najednou přistihnete sami sebe, jak se vám na chvíli nechce nic.

Jak upadáte pomalu do smutku a lítosti, ve které je velmi snadné se utopit.

Dvě odmítnutí za sebou. Nenaplněné představy. Tolik prázdných hodit.

Zůstáváte stát, volíte si novou, údernější hudbu do sluchátek, která vás pozvedne.

Rozhlídnete se kolem a najednou vidíte, že stojíte na křižovatce.

Jak symbolické!

Když stojíte, zpomalíte a chvíli se zamyslíte, možná pochopíte, že tu deziluzi, kterou právě prožíváte způsobuje otisk vašeho nespokojeného dítěte ve vás.

Ten otisk děťátka, které bylo tak často odmítané, opomíjené, nedomazlené, neuspokojené, nevyslechnuté.

Ten otisk máme všichni do jednoho. Každý jinde a jinak hluboký.

Když chvíli zůstanete stát, možná můžete uvidět i tvář toho smutného uplakaného dítěte ve vás,

které potřebuje politovat, protože si s ním právě nikdo nechce hrát!

A ono zrovna vymyslelo tu nejúžasnější hru na světě. Nikoho to ale nezajímá.

Táta je ještě v práci, kde bývá i 16 hodin denně a maminka se věnuje obědu a úplně nejmenšímu bráškovi, nebo sestřičce, kteří ještě všechno sami neumí. 

Dítě zůstává samotinké se svým nenaplněným přáním a slzami na krajíčku.

Podle toho, kolikrát tuto a jí podobnou situaci odmítnutí zažívá, tak velký a hluboký si nese v sobě otisk s jedním velkým nápisem NIKDO MĚ NEMÁ RÁD!!!

Když zůstanete na malou chvíli stát uprostřed křižovatky, pak vám jistojistě dojde, že už jste dospělí lidé, kteří mohou rozhodovat o svém životě sami.

Nikoliv malé ufňukané děti, vyžadující si pozornost a oddanost, aby byla naplněna jejich emoční potřeba a touha.

Vždy máme právo volby.

Můžeme kňourat a podpořit v sobě pocity odmítnutí a následně si tím zkazit celý krásný slunečný den.

Nebo můžeme pohladit svou malou holčičku, či kluka, vzít je za ruku k řece, potom na nanuka, cestou se stavit nasbírat pár kaštanů, potkat plno milých lidí, které si svým úsměvem k sobě přitáhnete a skvěle se s nimi povídá, a pak si dát po příchodu domů dobré kafíčko do krásného hrnku.

Když si potom v klidu a pohodě s úsměvem popíjíte svou odpolední kávu na balkonku a přemítáte nad tím, jakých jste prožili krásných pár hodin, možná vám dojde, že každý, každičký den se skládá z malých ale významných rozhodnutí, které uděláme.

Den co den otevíráme v sobě stará zranění zasunutá úplně na dně krabice s mašlí, která je zakopnutá pod postelí, nebo tleje na půdě a my jsme na ni dávno zapomněli. Nebo jsme na ni spíše zapomenout chtěli.

Je to naše minulost, která je a navždy bude, naší součástí.

Minulost, která nás dovedla pomalými kroky až do bodu, kde se nacházíme dnes.

Jen na nás záleží, jestli věnujeme pozornost svým starým bolístkám, anebo si umícháme nové mastičky pochopení, přijetí, odpuštění a radosti, kterými se každé ráno při východu slunce pomatláme od hlavy až k patě.

Já mám jasno. To byl zase úžasný den........

Bi