Novoroční úvaha

Veškerá dostupná média jsou plná novoročních přání, předsevzetí a plánů.

Také jich pár mám.

Už dávno si nedělám seznamy toho ,co bych chtěla tento rok dokázat. Přání a tajné sny mám napsané na srdíčkových papírcích a vložené do broušené misky i s datem jejich vyřčení,abych se za rok v tomto čase po radovala, kolik krásných věcí se mi událo.

Také se mi ale dějí věci,které jsou hodny zamyšlení.

V posledních dnech a hodinách jsem mnohokrát slyšela a četla větu:

"Jsem prostě takový/taková"

Jak často tuhle větu říkáme.Nejčastěji ve vztahu k druhým lidem.

Hodně jsem nad ní přemýšlela.

Zdánlivě neškodná věta, která má velký význam a prozrazuje mnohé (tedy pokud vidíte věty a slova mezi řádky)

Když nám někdo řekne tuto větu,nebo ji použijeme my sami, pak to většinou znamená, že se cítíme ohroženi,nepřijatí a kritizovaní za něco co jste udělali, řekli, nebo naopak neudělali, nebo neřekli.Většinou se stáhneme do ústraní a máme pocit , že nám nikdo nerozumí.Ocitáme se opět v roli oběti a vztahy s druhými začneme brát, jako souboj o území.

Aby si jeden nepodmanil druhého, aby mě nikdo neměnil,aby,aby,aby....a pomalu se vytrácí láska..

Zůstává jen ostražitost a věčné obranné mechanismy, které nám brání otevřít své srdce.

Žijeme ve světě individualit.

Sebeláska a sebe hodnota jsou denně stokrát skloňovány, ale já osobně si myslím, že jsou často i špatně chápány.

Vztahy nefungují, protože zranění lidé potkávají jiné zraněné a jediným jejich plánem  je,aby uhájili své území a nebyli více zraňováni.

Moc bych si za nás všechny přála,abychom v tento významný jedničkový rok, kdy začínáme úplně nový životní cyklus a máme možnost zvládnout spoustu věcí na výbornou, abychom konečně všichni pochopili..

Pochopili to,že vztahy,partnerské, přátelské ,pracovní nám nabízí cestu, jak na sobě pracovat a jak se měnit k lepšímu.

Pochopili to,že život je změna a ta se týká především nás samotných a naší podstaty.

Kdykoli potkáme nového člověka, tak nám může spoustu věcí předat, naučit nás, nebo nám doplnit to,po čem my tak dlouho prahneme a co nám chybí.

Aby se ze všech vztahů vytratil souboj a ohrožení a došlo k tomu, že se lidé navzájem budou láskyplně inspirovat a učit se jeden od druhého,to hezké co na sobě uvidíme,to co si přejeme umět, poznat, pochopit,nebo jen opětovně po všech zraněních zkusit uzdravit a vyléčit.

Pak už věta "jsem prostě takový/taková" nebude aktuální, protože lidé se začnou proměňovat, jako jejich život.

Pokaždé , když nám do života vstoupí nový člověk,máme před sebou další originál, se kterým se učíme mluvit, radovat,smát se a komunikovat. Každý originál potřebuje svůj specifický přístup. Stále se učíme. 

Chce to trénink. Auto jsme se také nenaučili řídit za jeden den:-) O tom je život.

Opět se všechny druhy vztahů stanou živými organismy a ne bitevními poli.

To bych si pro sebe i pro nás všechny moc přála.

Všichni lidé, kteří milují svůj život jistě pochopí, protože dobře ví,že jedině na nás samotných záleží ,jak ten náš život vypadá.

Krásný nový rok 2017

S láskou 

Bi

Vánoční rozjímání

 Zdroj Pinterest

Stály jsme uprostřed kostela vnímaly tu nádhernou záři zlata všude kolem. Slunce venku nesvítilo,ale i tak jsme měly pocit, jakoby bylo všudy přítomno. Varhany hrály krásné liturgické písně, kostel byl plný k prasknutí.

Domluvily jsme se s mou přítelkyní, že zajdeme navštívit náš krásný kostel a zúčastníme se mše svaté. Toliko podnětů, které nám přinesla jsme ani jedna jistě nečekaly.

Pocházím z rodiny nevěřících. Rodiče mi však nikdy nebránili v návštěvách kostelů a kapliček. Když jsem ve svém životě prožívala těžké časy,začala jsem se přátelit s anděly a nakonec jsem si našla velmi úzký vztah k Bohu,  Ježíši a hlavně jeho matce Marii.

 Nepatřím mezi ortodoxní věřící, otčenáš zvládnu jen s dopomocí,ale v kostelech a na svatých místech jsem se vždy cítila velmi dobře.

Tyto vánoce jsem zažila na mši spoustu rozpačitých pocitů.

Pan děkan začal mši a já se přistihla, jak některé pasáže, které se mnou nesouzní, naprosto vypouštím. 

Z čistajasna, mezi písněmi zaznělo pro mě tolik známé " na začátku bylo slovo a to slovo bylo Bůh" a já si dodala a "Bůh je láska". Touto větou by všechno mohlo začínat a končit.

Již dlouhá léta vím, jak obrovskou moc má lidské slovo a jak velkou silou je láska.

Jsem sběratelka lidských příběhů a příběh Ježíše, Marie, Josefa a samotného Boha mě vždy zajímal.

Těšila jsem se, že na vánoce se bude mluvit o této rodině,o tom, jak to celé bylo a jak se vlastně Ježíšek narodil,úžasné ženě Marii.

Nic takového se nestalo. Odříkávaly se žalmy, probíhalo čtení a pan děkan vstupoval se svými postřehy.

Když požádal všechny kolem, aby začali proměnu světa u sebe samotných, začala jsem opět poslouchat.

Některé odnože víry mi připadají dost manipulační a zaslepující, kdy věřící slepě plní příkazy psané v písmech, které pronesli svatí.

Jsem přesvědčená, že přesně tohle nikdy Ježíš nechtěl.

 Přál si být příkladem, ne vůdcem stáda, které dělá to co on, aniž sdílí jeho pocity.

Proto mě tento apel na člověka, jako jedince, a nutnost naší osobní proměny, která napomůže ne jen nám,ale i celé naší rodině a také celému světu, velmi mile potěšil.

Poslouchaly jsme krásnou hudbu, vnímaly tu vánoční atmosféru a cítily tu obrovskou vážnost, se kterou mše probíhala.

Oslavovalo se zrození a život. Ten do studených, i když nádherných kostelních dveří vnášely pouze děti, které občas zavýskaly a zavolaly" máma".

V tom se mě kamarádka zeptala "Brigit proč nejsou kněží  ženy? Proč jsou tady jen samí muži?"

První co mě napadlo bylo to, že ženy nepotřebují tuhle vážnost, všechny důkazy a ne důkazy víry. My ženy si svou víru neseme v sobě. Máme intuici, které muži nerozumí a v dávných dobách se jí hodně báli a trestali ji.Chtěli ji ovládnout silou. Naši tvořivost, naši kreativitu, naši schopnost rodit děti a přivádět na svět nový život. 

Vzpomeňme na spoustu žen upálených za čarodějnictví, vzpomeňme na Johanku z Arku a jí podobné.

Stále se to děje. Spousta vztahů žije model pán a služebnice.

My ženy nemusíme víru "vymýšlet", protože ji máme v sobě a žijeme ji v každodenním životě.

Při zpěvu stáli přede mnou lidé, kteří chodili na mše zřejmě pravidelně, protože paní zpívala z knížečky. Když jí zavírala, vypadl jí na zem jeden list. Muž, který stál za ní ho uviděl padat k zemi, tak jí ho zvedl a podal, aby jej neztratila. Její reakce mě opět šokovala. Neproběhlo ani děkuji,či letmý úsměv, pokývnutí, cokoli milého nebo laskavého. I přesto, že žena právě dozpívala píseň o lásce, tom běžném lidském životě ji projevit nedokázala.

Vím, každý máme svůj čas,  svůj příběh a svou cestu. Už dávno lidi nesoudím.

Jen mě tento okamžik opět utvrdil v tom, že nepomůže člověku chodit denně do kostela, když nedokáže to poselství lásky, které se nám podle mě Ježíš snažil předat,začít žít v běžném životě.

A možná právě proto tam tito lidé chodí,aby tu lásku v sobě probudili..kdo ví..

Mše trvala přes hodinu, stále se mluvilo o Bohu a Ježíši, ale ani slovíčko nepadlo o ženě,která jej přivedla na svět. Na Marii se jaksi zapomnělo. Žádné poděkování se nekonalo. Když jsme pak přistoupily k Betlému, který byl vystaven, jediná figurka, která byla zahalená, aby jí nebylo moc vidět do tváře, byla právě Marie, která s hlavou sklopenou, klečela u dítěte, jako ta neposlednější ubohá.

Seděly jsme s kamarádkou v lavici a povídaly si o svých pocitech.Opět jsme došly k jedinému.

Vůbec nezáleží na tom, jaké náboženství člověk vyznává, do kterého kostela, nebo modlitebny chodí, nebo nechodí.

Stačí si jen uvědomit,kdykoli povedou naše kroky láska a soucit, jsme na správné cestě.

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo Bůh. Bůh je láska.

Pokud budete chtít lépe pochopit své postoje a přesvědčení, které vás v životě formují, pak si určitě zajděte do kostela. Uvědomíte si v té zářivé kráse a nebeské hudbě,co naplňuje Vaše srdce.

Krásné a požehnané vánoce vám přeji.

Bi

V tichu

Zdroj Pinterest

Sedím v autě na parkovišti, piji kávu z automatu a snažím se, uklidnit své myšlenky.

Dlouho jsem tady nebyla a nenapsala žádný řádek.

Jako by mi došla slova. Jako by už vše ze mě bylo vyřčeno.

Prožívám období, kdy na místo slov nastupují skutky, kdy nabytá teorie opět žádá viditelné důkazy pochopení a používání v praxi.

Prožívám nejrůznější emoce a na povrch vyplývají staré zapomenuté nánosy z minulosti,aby připomněly svou potřebu být uklizeny.

Vystoupila jsem ze své virtuální bubliny před živé bytosti, se  kterými navzájem hledáme cestu ven z nepohody, smutku a našich vnitřních strachů.

Jsou to krásná setkání. Inspirující,někdy trochu provokující a občas bolavá.

Ale kdybychom nepocítili bolest, pak nevíme, kde nás to bolí a rána nemůže být zhojena.

Nejsem schopna nic číst a televizi nesleduji už několik měsíců.

Jediné co mé tělo a Duše přijímají je klidná jógová a meditační hudba.

Čím více lidí mi do života přibývá, tím se má potřeba samoty a ticha zvyšuje.

Nebývale intenzivně teď vnímám lidská objetí, pohlazení, nebo neuvěřitelnou přítulnost své kočičí přítelkyně.

Zajímá mě vše,  co se dá uchopit.

Mění se mi názory a pohledy na muže. Začínám je opět vidět takové jací jsou bez příkras,ale také bez pokřivení a ublíženosti z předešlých nevydařených vztahů. Opět muže začínám vnímat jako originály a ne jako ohrožení a bolest.

Učím se beze strachu vyjadřovat své potřeby, city a to co se ve mě odehrává. Po malých krůčcích, opatrně našlapuji, protože tohle je pro mě stále tenký led.

Letošní devítkový čistící rok má pro mě opravdu obrovský význam.

Stal se ze mě poustevník uprostřed lidí,  který pozoruje dění okolo a vnímá, jak na něj reaguje jeho vnitřní svět.

My lidé jsme citlivé bytosti a můžeme vnímat emoce.Tím se lišíme od všech bytostí na celé planetě.Takový obrovský dar jsme dostali a tak často na něj zapomínáme.

Myslím, že letošní rok,  který se blíží nezadržitelně ke konci, je právě tím rokem, kdy je skvělá doba na to, abychom se ponořili do ticha a navázali rozhovor se svým vlastním já, na které tak často zapomínáme.

Zkuste to. Jistě budete překvapeni, co všechno se dozvíte.

Pociťujete také nějaké změny na sobě, nebo přímo v sobě?

Jaký je Váš rok?

Mějte nádherné dny v lásce

Bi

Minimalismus

Zdroj Pinterest

Začalo to hned v lednu tohoto roku. 

Vynášela jsem z domu tašky s přebytečnými věcmi,vyhazovala, rozdávala a obdarovávala. 

Velké obrátky to nabralo v létě, kdy mi přijížděly návštěvy a odjížděly s dalšími taškami ode mě. Občas jsem si říkala, kde jsem nabrala tolik oblečení, hrnečků a knih?

Kde? Dostala jsem je.

Spoustu dárků od kamarádek, oblečení, "které je prostě přesně pro mě".

Začala jsem likvidovat a třídit milióny malých lahviček v koupelně s různými vzorečky, až mi zůstala jediná police věcí, které denně používám.

Tento víkend jsem opět "řádila" a když jsem dávala poslední batoh s hračkami, ze kterých moji kluci už vyrostli, dětem do Klokánku,uvědomila jsem si  ty úžasné souvislosti, které mě provázejí celý rok a najednou  do sebe zapadly, jako kostičky stavebnice.

Když sečtete datum letopočtu 2016,tak nám součet udělá číslo 9.

Devítka je mimochodem číslem uzavírání a pročišťování a to v jakékoli podobě.

Věci, které jsem už nepotřebovala ztratily na významu a poslala jsem je dál, aby dělaly radost někomu jinému. materiálními věcmi to však jen začalo.

Za pár dní na to jsem si přečetla článek o minimalismu.

Pod pojmem minimalismus jsem si vždy vybavila strohé studené pokoje s jednou vázou a postelí, chlad, který na mě vždy z fotek dýchal, nebo minimalistickou módu, která mě zaujala trochu více,ale chyběly mi barvy, radost  a hravost třeba v podobě puntíků a proužků. 

Prostě nic pro mou tvořivou bohémskou Duši.

Co mě ale zaujalo byl pojem "minimalismus, jako životní filozofie".

Opět jsem to pojala po svém.

MINI znamená málo,malinký,může to být i JEDNODUCHÝ. 

Uvědomila jsem si, že tím vším tříděním , rozdáváním a vyhazováním věcí , jsem si sice udělala místo pro věci nové, jak se píše v každé esoterické stati, ale zároveň jsem si velmi zjednodušila život. 

ČÍM MÉNĚ OBLEČENÍ, TÍM MÉNĚ PRÁCE S VYMÝŠLENÍM KOMBINACÍ, S PRANÍM, ŽEHLENÍM A DUMÁNÍM NAD TÍM, KAM TO VŠECHNO POVĚSÍM A ULOŽÍM.

Oblečením to začalo.

Jednoho dne jsem otevřela počítač a pustila se do nevyžádaných emailů a reklamních zpráv.

Mazala jsem a mazala a činilo mi to normálně potěšení.Počítač zrychlil a mě se ulevilo, protože jsem se už nemusela probírat reklamou a trávit svůj drahocenný čas činností, která není tvořivá.

Když jsem začala rozdávat knihy a stará čísla časopisů, tak jsem si uvědomila,kolik jsem toho přečetla a jak málo zásadních myšlenek ve mě ulpělo.

Tolik popsaného papíru a já si pamatovala jen věci, které jsem začala žít a používat je den co den.

Najednou pro mě není důležité, že neznám všechna jména andělů, nebo co způsobuje zablokování té které čakry a co způsobí špatně umístěné zrcadlo podle východní filozofie.

Došla jsem k závěru, že věci, které neumím uchopit, nebo ve svém životě začlenit do běhu všedních dní, nejsou pro můj život prioritou a můžu je s láskou posunout tam,kde pomohou a semínka moudrosti padnou na úrodnou půdu. Je naprosto zbytečné zahlcovat se informacemi, které v životě nevyužijeme.

Uvolněním fyzického i mentálního prostoru vzniká další místo pro kreativitu a další, nové,pro mě využitelné informace. 

Kdysi jsem kupovala pravidelně tři časopisy.

Dnes jsem na jednom,který mi momentálně jako jediný přináší to, po čem má DUŠE prahne.

Letos jsem na vlastní kůži pocítila, jaké to je, zbavit se lpění na majetku,věcech a také lidech.

Pár mi jich v minulém roce do života přibylo a někteří letos odešli. 

To co nefunguje, nemá cenu udržovat ze všech sil a zbytečně se vyčerpávat.

Jak prosté.

Lidé, kteří mají zůstat po mém boku stejně zůstanou a přečkají se mnou i ty nejtemnější bouře,tak jako já s nimi.

JEDNODUCHÉ A LASKAVÉ MEZILIDSKÉ VZTAHY, UPŘÍMNÉ A PEVNÉ, POSKYTUJÍ NAŠEMU ŽIVOTU POMYSLNOU JISTOTU.

MOHOU BÝT PRO NÁS PEVNÝMI KOŘENY, NEBO KOTVAMI, KTERÉ NÁS UZEMŇUJÍ. VŽDY STOJÍ ZA TO O NĚ PEČOVAT, POKUD JE SNAHA OBOUSTRANNÁ.

Před časem se moje milá kamarádka, která je lektorkou jógy vrátila z Bali, kde cvičila své lekce a dělala průvodkyni. Vrátila se zářící a usměvavá a řekla mi "Brigi,lidé na Bali mají pár triček a kraťasů, žijí často ve velké chudobě a jsou tak šťastní! Pořád se usmívají". 

Jak je to možné?

Protože mají málo, jsou skromní, nezahlcují se zbytečnostmi. Mají jen to co potřebují k životu. 

Jejich myšlenky jsou laskavé, protože nemají co ostatním závidět, jak to bývá tak často u nás. 

Starají se o to, aby měli co jíst, jak strávit příjemně čas s přáteli a se svou rodinou.

Nehoní se za kariérou a žijí přítomností. 

Určitě si teď říkáte, že kdyby jste žili na Bali, tak jste taky vysmátí. Ale tak to není.Není důležité kde žijeme, ale co nosíme v sobě a co ze sebe vyzařujeme. Jaké poselství svým životem jiným předáváme, jak se nám daří naplňovat své sny a tužby.A jestli umíme pomáhat i druhým při naplňování jejich životního úkolu.

Začalo to pár igelitkami, pokračovalo návratem k dívčímu příjmení,změnou konta v bance,postupnou obměnou zařízení naší domácnosti, velkými procesy v pracovní a soukromé oblasti. 

Minimalistická filozofie jednoduchosti vpustila do mého života nový svěží vánek a chuť na velké změny. Těším se co nového mi ještě přinese.

Můžu vám to všem vřele doporučit.Zkuste to.Pokaždé když zaváháte. 

Stačí se jen zastavit a položit si otázku 

"JAK SI MŮŽU ZJEDNODUŠIT SVŮJ ŽIVOT?"

"OPRAVDU POTŘEBUJI TOHOTO ČLOVĚKA VE SVÉM ŽIVOTĚ?

"URČITĚ MUSÍM MÍT TOLIK OBLEČENÍ?"

Dá se to aplikovat na všechny oblasti vašeho života.

Když se zbavujeme tíhy lpění a podaří se nám to, pak si konečně můžeme opět připadat lehoučcí, jako peříčka a vzlétnout, protože nic není nemožné.

S láskou a úctou Bi

Alternativní vztahy

Zdroj Pinterest

Plakala.Moc plakala, i přesto, že jsem ji objímala a chlácholila.Mezi vzlyky říkala má přítelkyně pořád do kolečka"Brigi, proč se mi to pořád děje? Copak jsem tak hrozná, nebo ošklivá? vždyť já chci jen normální vztah"!
Kolikrát jsem tuhle větu opakovala já sama v slzách ,u láhve vína, po každém svém rozchodu, který hodně bolel.
Normální vztah.
Chceme ho každý. Normální pro většinu znamená rodina, děti, partner v jedné domácnosti a hlavně nic neřešit, jezdit na výlety a jinak mít každý svou volnost.Prostě pohoda.

Vyrůstala jsem v úplné rodině a měla jsem opravdu krásné dětství.Naši jsou spolu stále a žijí pod jednou střechou s mým bráchou a jeho rodinou.Pro někoho nepředstavitelné, pro mě naprosto normální. Také je pro mě naprosto normální, když jedu spolu s dětmi na svatbu svému bývalému partnerovi, se kterým mám syna.
Přijde mi naprosto normální stýkat se s jeho novou ženou a celou rodinou, která nás krásně přijala a navzájem si pomáháme. Jsem šťastná, že to tak máme, protože vím ,že tohle  je v dnešní době malý zázrak.

Hodně jsem v posledním roce,  kdy jsem si dala partnerské prázdniny, přemýšlela, jak si vlastně představuji svůj život, jakého partnera a jak by měl vypadat můj další vztah. Za ten rok jsem potkala pár mužů a žen , se kterými jsem mohla debatovat na toto téma. Většinou to končilo obligátním "normální vztah".
Spousta přátel v mém věku je rozvedených a přesto stále hledají někoho na společný život, s kým si pořizují další děti, další domácnosti a další a další problémy, protože ve čtyřiceti už člověk nějaké děti má a  skloubit děti z prvního, druhého,nebo třetího vztahu s výchovnými metodami, návyky a povahami všech zúčastněných je často nad lidské síly.
My se však stále urputně snažíme udržet model "normálního vztahu" (také jsem to po rozvodu zkusila a skončilo to naprostým fiaskem) a ve chvíli, kdy ten další pokus nevyjde, tak se začneme obviňovat, nebo ještě lépe toho druhého a upadáme do smutku a obrovské nedůvěry v lásku, vztahy a vše krásné.A proč vlastně? protože jsme opět neobstáli a nedokázali jsme naplnit představu úplné rodiny a "normálního vztahu".

V každé druhé knize a každém prvním citátu se dočtete, že každý jsme originál.Když si jdete udělat dietní plán k výživovému poradci,tak Vám,řekne, že každé tělo je specifické a potřebuje něco jiného.Tak jako každý člověk.
Každá osobnost vnímá věci jinak.Odlišně prožíváme city a to co pro někoho není problém, pro druhého je strašným utrpením. Všichni to všechno dobře víme, ale stále se snažíme o nemožné a uznáváme jako normální jen takové vztahy, které jsou běžné, jako soužití, manželství, klasická rodina.

Většina vztahů v mém okolí se rozpadla, ženy nadávají na muže, muži se bojí ženy oslovit a jít opět do vztahu.
Naštěstí mám kolem sebe i páry, které si uvědomily, že klasické partnerství jim nevyhovuje, přiznali si svou nepohodu navzájem a vstoupili do alternativních vztahů a takto spolu žijí dále v souladu, úctě a lásce.

Myslím, že právě nastala doba, kdy bychom si měli uvědomit, že je potřeba přehodnotit představu o partnerském soužití a přestat poslouchat masírku společnosti, okolí, rodiny o tom co je a není "normální" v oblasti vztahů.
Když Vám někdo řekne, že se nechce ženit nebo vdávat, nechce společné bydlení, nebo děti , tak je najednou divný.
Prostě vadný kus.
Také jsem to dříve tak vnímala, když jsem chtěla klasickou rodinu.
Dnes už vím, že tito jedinci, kteří si uměli udržet svůj názor a životní postoj, cítili, že na to nemají a nechtěli ubližovat ostatním, projevili velkou míru ne sobectví a také sebe hodnoty, protože pochopili co je pro ně dobré a v čem jsou šťastní. Nepodlehli tlaku a žijí spokojený život.

Další věcí, kterou jsem sama za sebe dosti přehodnotila jsou lidské představy.
Každý si něco přejeme a nějak si tu lásku představujeme.Pak vstoupíme do vztahu, který se začne vymykat tomu, co jsme si přáli a eihle. Manželství a mateřství není taková procházka růžovým sadem, ten chlap u počítače mě taky pěkně irituje a ty řvoucí a neustále se mlátící děcka většinou všemu nasadí pomyslnou korunu.Já si to přece vysnila jinak a tak to není. Jenže dokud člověk nezažije,nepochopí a neví co je mu příjemné a co už ne. Co s tím?

Je velmi těžké, často to ani nefunguje, uklidňovat se čtením knih, chodit na od bloky a terapie,aby mi někdo nebo něco pomohlo změnit můj stav a naplnilo moje představy. Možná si někdo řeknete, že to co tady píšu je trochu přitažené za vlasy. Já Vám říkám že není.Spousta lidí kolem mě to tak má.Speciálně ženy.Kdykoli se něco nedaří, utíkají ke kartářkám a terapeutům, od kterých chtějí slyšet, kdy se ta hrozná situace změní a kdy ten jejich chlap pochopí a kdy už budou mít konečně ten "normální" vztah. A jsme opět u toho.

Pokaždé , když jsem se chovala jako oběť a spoléhala na to, že to za mě všichni vyřeší, tak se v mém životě nepohnulo nic.
Mé představy a tužby se začaly ve všech oblastech naplňovat až ve chvíli, kdy jsem o nich začala upřímně mluvit a udělala kroky k jejich naplnění.
Jsem přesvědčená o tom, že toto je pro mě jediná možná cesta, jak vztahy proměňovat a žít, nikoli jen neustále bezmocně přihlížet, jak se mi rozpadají a já jsem stále více frustrovaná, protože si připadám opravdu divná a vadná.
Říkat věci na rovinu hned na začátku vztahu.Tohle se mi líbí a to už ne.
A pokud se mi to nelíbí,tak  hned neutíkat.
SNAŽIT SE NAJÍT JINÉ MOŽNOSTI, JAK SPOLU BÝT,AŤ JE NÁM OBĚMA DOBŘE.
I za cenu oddělených domácností, i za cenu toho, že se vidíme jen pár chvil v obědové pauze, protože jinak nám to nevychází.Prostě hledat možnosti a alternativy, jak spolu být a ne hned všechno házet do hnoje a hledat opět někoho jiného, kdo bude lépe vyhovovat našim představám o "normálním " vztahu.
Samozřejmě je to možné jen v případě, že takto smýšlí oba partneři. Věřím,že pokud je mezi dvěma láska a úcta,pak to určitě jde, jen to vyzkoušet a zbavit se strachu, že o toho druhého přijdu.

Patřím už do skupinky čtyřicátníku, kteří si většinou své "zásadní"vztahy  s rodinami a dětmi odžili. Dnes mám svou alternativní rodinu se svými dětmi a kočkou a těším se na partnera, který si přeje podobné věci jako já.
Každé setkání s milým a laskavým člověkem vnímám, jako velký dar. Každé objetí, nebo pohlazení, které přichází z venčí si dnes pamatuji a jsem za ně vděčná.

Stále se kolem mě mluví o tom, jak nefungují vztahy, jak je všechno na nic.Vím,patřím do generace rozvedených, ustrašených a bojácných, kteří už pomalu vzdávají snahu o to potkávat lásku.

Naštěstí mám kolem sebe i spoustu mladých lidí a také manželství, kde se rozhodli vztah proměňovat a hledat jiná řešení.
Ne hned utíkat.Světýlka, která září na cestu tedy vidím a jsou.

Sama za sebe jsem se rozhodla, že hledání a podpora alternativních partnerských vztahů je nyní má cesta. Je to velmi velký prostor, neprobádaný, svobodný , který nabízí nevídané možnosti a řešení.  Prostor, kde nic není nemožné,  pokud to oběma zúčastněným partnerům vyhovuje. Prostor, který je limitován jen našimi pocity, potřebami a představami, které se sami odvážíme říct a začít uskutečňovat.
Vstupenkou do alternativního prostoru je ochota otevřeně mluvit o svých pocitech a také víra, že partnerská  láska má stále smysl.

Přeji Vám všem krásnou neděli a budu vděčná za jakýkoli názor , nebo zkušenost k danému tématu.

S láskou Bi

Nebojme se projevit.

Zdroj Pinterest

Včera byl opět jeden z těch dní,kdy jsem kroutila nevěřícně hlavou a zírala očima otevřenýma dokořán, co všechno je možné .

Ráno jsme měli s jedním mým klientem naplánovaný výlet na akci sociálních služeb.

Abychom měli pohodlí a byli tam včas, zavolali jsme taxi, jako mnohokrát před tím.

Nastoupili jsme do voňavého a čistého auta a pan taxikář začal povídat.

Měl kultivovanou mluvu a během dvou minut mi sdělil, jak hodně cestoval, kde žili s exmanželkou(to měla být asi výzva pro mě, abych mu vrazila do ruky telefon:-)).

Usoudila jsem podle jeho pohledů do zpětného zrcátka:-)

Pak tak taky povídal, jak nesleduje zprávy a uzavřel to kauzou, nad kterou se rozhořčovat.

Měl nastavení, jak jsou Češi hrozní, kradou a neumí se chovat.

To už mé ucho zbystřilo.

Pokud někdo posuzuje a kritizuje ostatní, většinou mluví o sobě.

Opravdu to tak dopadlo.

Pán chtěl po nás zaplatit o 30 kč více, než bylo běžné!

Můj klient je v seniorském věku, nechtěl se dohadovat a zaplatil.

Domluvili jsme se, že zpět pojedeme autobusem a projdeme se.Byla docela zima, i když svítilo slunce a na zastávce jsme byli první.Čekali jsme 10 minut a mezi tím se tam začali srocovat lidé.

Najednou se v dáli objevil autobus a lidé se začali sbíhat na jedno místo, slepice, když jim nasypete zrní.

Vůbec jim nevadilo, že my tam byli první, předbíhali a požduchávali, jen aby urvali to nejlepší sedadlo na sezení.

Vrcholem všeho byl mladší muž, který přišel poslední a rovnou se postavil před nás.

Opět se ve mě probudila má "keltská bojovnice za lidská práva" a slušně, leč důrazně jsem se ho zeptala proč předbíhá když přišel poslední?

Samozřejmě neodpověděl a už byl v autobuse.

Můj milý klient mě uklidňoval, že o nic nejde.

Já jsem ale  dosti hlasitě, aby to slyšela alespoň půlka autobusu,sdělila svůj názor.

Většina lidí klopila stydlivě hlavy, někteří si samozřejmě o mě mysleli své,ale na tom mi nezáleží.

Byla jsem slušná a dovolila si říct svůj názor.

Učíme to naše děti, jak se chovat a pak jim předvádíme absolutní opak.

Uvědomila jsem si opět jednu velmi zásadní a podstatnou věc.

Pokud chceme někoho, nebo něco změnit, pak jednoznačně musíme začít u sebe.

Pokud neříkáme nahlas co si myslíme, pak se nemůžeme divit, že potkáváme lidi, kteří nám lžou a provokují.Budou nám tak dlouho zrcadlit,až se rozhodneme k činu a najedenou se vše kolem nás začne proměňovat.

Ne kvůli tomu, že ONI pochopili,ale díky tomu, že my  jsme něco změnili v sobě a zkusili jinou cestu.

Další výhodou upřímného a jasného jednání je to,že lidé kolem Vás si nemusí vytvářet nějaké nesmyslné domněnky a ví co od Vás očekávat, tudíž nemají  žádné strachy a obavy z Vašich reakcí a chovají se přirozeně.

Po výstupu z autobusu byl ve mě naprostý klid a mír, protože jsem v danou chvíli udělala vše pro svou spokojenost a pohodu. S pánem jsme si užili nádhernou procházku a celý den až do večera mi mé děti sdělovaly své vlastní názory na různé věci kolem nás..

Moc se mi ulevilo, že nejsou ustrašení a nebojí se říct co si myslí, jako většina mých vrstevníků.

Další dovedností,ve které se ráda zdokonaluji je říkat co si myslím a neubližovat.Chce to trénink,ale dá se to zvládnout.Vhodně volit slova a vzít v potaz životní podmínky a třeba momentální emoce protistrany a klidná konfrontace bez zranění je možná.

Nejvíce nám totiž v životě dokáží ublížit slova.

Slovo a myšlenka jsou nejsilnější zbraně lidstva, proto přemýšlejme, jak s nimi nakládáme.

Já také občas odcházím poražena,protože má slova nebyla laskavá.

I to je život.

I toto lze zvládnout.

Krásný víkend plný laskavých slov nám všem přeji

Bi

Svůdná krása

ZdrojPinterest

Minulý týden,když jsem jela ráno do práce, uviděla jsem opět obrázek, který mě přiměl přemýšlet nad tím naším, dokolečka omílaným ženským sebevědomím a sebe hodnotou.

Bylo skoro osm hodin ráno, takže špička, ulice i cesty přeplněné a po jednom chodníku  kráčela kráska. Bylo jí asi něco kolem 30, nemůžu určit přesně,jela jsem autem kolem.

Stála jsem v koloně, takže jsem měla času dost.

Kráčela po ulici,dlouhý černý cop vlál za ní, postavička jak cumel.

Koukalo se na ni hezky.

I mé ženské oko na ní spočinulo. 

Co už pro mě tak hezké nebylo, byl pohled na její nahé hýždě, které do půlky koukaly z jejích miniaturních kraťasek, které by se hodily spíše na erotické hrátky s partnerem. Tedy podle mého:-)

Rozumějte nejsem žádná puritánka, umím ocenit krásné,vypracované tělo, ať už ženské, nebo mužské, ale najedenou jsem pochopila, že ona slavná průpověď :"to co vyzařuješ a jak na lidi působíš, se promítá ve Tvé realitě",má něco do sebe a v hlavě se mi rozjela fantazie mnoha žen, které se takto oblékají.

Cvičí v posilovnách, skoro nejí,  jsou krásné až se z nich tají dech, vždy perfektní makeup, pedikůra i manikůra. 

Potkávám je v nákupních centrech obtěžkána nákupními taškami v závěsu se štěbetajícími dětmi.

Ony krásky nikdy žádnou igelitku,ani tašku nemají.Vystačí si s kabelkou:-)

A přesně tyto ženy mi pak celé rozechvělé a smutné volají a píší, že se s nimi další muž vyspal a už se jim neozval, chtějí po mě výklad karet, nebo spočítat, kdo z nich měl "špatné čísla"a ptají se, proč právě ony mají takovou smůlu na muže...

Pak po nocích, kdy nemůžou spát sjíždí ženské weby a čtou si o sebevědomí.

Pokud se jim nevyvede více vztahů, sedí na dívčích stránkách častěji a začnou na muže v diskusích nadávat.

Smutný příběh..Známe ho všechny.Všechny jsme si prošly tímto stádiem.

Proč se neustále ponižujeme? Nepotřebujeme na to nikoho jiného, vystačíme si samy děvčata.

Vystavujeme svá krásná těla světu, každá reklama na motorovou pilu nebo auto se neobejde bez nějaké prsaté slečny, která přitahuje muže svým pohledem, aby si pak konečně všimli, až si dostatečně prohlédnou její výstřih,co to vlastně drží v ruce, nebo na čem sedí.

Od svých přátel mužů vím, že kdykoli potkají takto vyzývavě oblečenou ženu, okamžitě si jí hodí do škatulky "postel" a "snadná kořist".

Hned večer toho dne, kdy jsem si tohle téma celý den převalovala v hlavě, jsem měla možnost prožít skutečnost, že i mé myšlenky přitáhnou někoho, kdo mi ukáže, jak ve skutečnosti vypadá to, na co právě myslím.

Kráčela jsem v přilnavém oblečení, nenalíčená, s drdolem a jógovou podložkou na večerní cvičení.

Procházela jsem kolem zahrádky, jedné hospůdky.

Seděl tam mladý, pohledný muž, pěkně oblečený a upravený. Když jsem procházela, začal se na mě culit rozvalený na židličce s cigaretkou v koutku a spustil na mě svou zřejmě již nacvičenou historku, že se určitě známe a ať si prý přisednu a dáme dvojku.

Možná by některá z vás byla štěstím bez sebe a já dříve asi taky, ale tentokrát mě to naprosto dostalo.

Celý den si takhle přemýšlím nad naší ženskou sebe  hodnotou a hned večer šup, najednou potkám týpka, který ač o deset let mladší, pohledný a voňavý tak, že jsem to cítila na dva metry,okamžitě mi začal tykat, při rozhovoru a svém pozvání se ani nenamáhal vstát (asi byl zvyklý, že mu holky padají přímo k nohám), cigaretku v koutku, jako správný barový povaleč a jeho posed ala Bůh sexu, který mě naprosto konsternoval.

Slušně(možná to byla chyba:-):-)) jsem mladíka odmítla a spěchala na svou lekci jógy.

Když jsem si celý den ten večer promítala v hlavě, uvědomila jsem si, že takové muže,vztahy a situace jsem si přitahovala skoro do svých 30 let.

Přijímala jsem první co se namanulo, hlavně, že měl pěknou tvář, sexy tělíčko a líbila jsem se mu.

Také jsem si myslela, že muže si udržím sexem a vyzývavým oblečením, abych se mu líbila.

Udělala jsem všechno co chtěli a přehlížela to co se mi nelíbilo, protože jsem se bála, že už mě třeba nikdo jiný, lepší nebude chtít...Díky těmto přesvědčením, které jsem nosila v hlavě, jsem procházela závislostními vztahy plnými manipulace a podvádění. Prožívala jsem velmi bolestné zážitky.

Mé sebevědomí kolísalo, podle toho, jaký jsem zrovna měla románek. Často bylo dost na nule.

Před pár lety jsem se vědomě rozhodla pro změnu, teď trénuju a zkouším, kam až mě to pustí a co už nejsem ochotna akceptovat a opakovat.

Velké poděkování tam nahoru, za mladíka u hospody, který mě "prověřil" a ukázal mi, jak to aktuálně vnímám.

Nemám recept,ani doporučení na to, jak budovat své sebevědomí a sebe hodnotu. 

To co funguje mě, nemusí fungovat jiným.Je to podle mě velmi individuální záležitost.

Každopádně dnes už vím CO NEDĚLAT.

Celý život se učíme a přesně to je smysl a cíl života.Zkoušet nové a nepoznané prožitky.

Co kdyby jste drahé ženy zkusily přestat ponižovat a kritizovat samy sebe, obviňovat se z rozpadů vztahů a zaměřily se na něco tvůrčího, jako je třeba vaše štěstí a sebeláska?

Nebuďme na sebe tak přísné.

Všichni lidé na světě jsou hříšní a chybující ,ale jen někteří si své chyby uvědomí, dokážou se omluvit, jiným nebo i sami sobě (to bývá často pěkná fuška) a začnou věci dělat jinak.

Zkuste to.Opravdu to stojí za to.

Krásné, laskavé dny přeji nám všem

Bi