NE náhody

Zdroj Pinterest

Když na náhody nevěříš a přijímáš věci, tak jak do života jdou, 

spoustu dárků denně dostáváš a nemusíš se potýkati s tmou.

Od počátku, tohoto divného času, prožívám mnoho zajímavých věcí. Třeba ..

Z čistajasna se nám zkazila televize. Zapínání funguje, jen, když se mu to hodí. Jasně, pro někoho katastrofa. Pro naši rodinu požehnání a já zvolala hurááááá:-) 

Sedáváme po večerech u rozhovorů, které by normálně neproběhly, dozvídám se věci z hloubi duše mých synů. Pravda starší bývá strožejší, ale i tak..Nehádáme se, častěji se spolu smějeme a taky si hrajeme hry. Procházky stále probíhají. Včera jsem začali sjíždět na noťasu retro seriály mého mládí. Pamatujete si na rodinu Smolíkových?

Aby toho nebylo málo, hned v polovině března, si můj mladší synek zablokoval telefon, který teď nemůže používat. Na co vlastně? Vždyť je většinu času se mnou. Takže žádná tragédie.

A když vám v deseti letech uvědoměle poví, mami to nevadí aspoň si spolu můžeme více pokecat, máte teplo u srdce každý den.

Nebo další věc. Protože jsem samo máma, nemohu říci samo živitelka, neboť tatínkové pomáhají a trochu přidá i stát a momentálně jsem doma na ošetřovném a nemohu chodit do práce, trochu jsem měla obavy, jak to finančně ustojíme. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že máme vše, co potřebujeme a přestala se obávat nedostatku, zvedli ošetřovné a peníze začaly samovolně proudit směrem ke mě,

z nečekaných zdrojů. Také jsem dostala pár nádherných osobních dárků.

Když totiž uvěříme tomu, že máme vše co potřebujeme, stávají se takové věci, že vám dá řidič v autobuse nečekanou slevu, nebo vám přijde finanční odměna, se kterou vůbec nepočítáte.

Včera jsem byla ráno v obchodě. Úplně jsem zapomněla na časové omezení. Obchod byl veliký.

Hned po příchodu na mě vystartoval pán z ochranky, že tam nemám co dělat.

Jééé, já zapomněla povídám, a to si nemůžu koupit ani jednu láhev? Potřebovala jsem dárek.

Bohužel, povídá pán, už zcela jiným, mírným tónem. Nevadí, povídám, aspoň jsem si před návratem domů tady u vás vydezinfikovala ruce, zasmála jsem se a on se mnou.

Byl to hlasitý smích, slyšitelný zpoza roušky.

Šla jsem tedy naproti do prodejny tabáku, abych si koupila známky na dopisy, které teď píšu klientům a přátelům. Opět mě čekalo překvapení. Mám známky jen za 26 Kč, povídá paní. A to jsou nějaké pozlacené ? říkám já, protože normální dopisní stojí 19 Kč.

To jsou známky expresní. Když je máte, dostane druhá strana dopis rychleji. Jinak na doručení mají týden, dostalo se mi vysvětlení. To jsou mi novinky povídám. Nu což. Nebudeme šetřit, tam kde není potřeba. Vzala jsem si dvě. Situaci jsem přijala. S paní jsme si popřály pěkný den a já se měla k odchodu.V tom ke mě přistoupil pán z ochranky a ptá se. Opravdu jste potřebovala jen jednu láhev?

Ano, povídám. Mrkl na mě rošťácky. Utíkejte, vybídl mě.Poslechla jsem. Akce láhev proběhla za 5 minut. Spokojeně jsem odcházela směr lékárna.

Co tam? Šla jsem si koupit nosní konvičku, o které vím už dávno z jógy, ale stále jsem se nemohla rozhoupat. Když mi o ní pověděla další a další kamarádka, protože na náhody nevěřím, rozhodla jsem jít do toho, abych ulevila svým věčně plným dutinám. No co vám budu povídat, úleva okamžitá.

Protože jsem se rozhodla pro hojnost, rozhodla jsem se podpořit jednu šikovnou kreativní kamarádku a koupila si od ní autorsky upravené šaty a jedno ručně dělané přání. Danka prodává krásné věci za pár peněz a přesto byla tak laskavá, že mi ke svým šatům, přidala ještě jedno přáníčko za nákup a během hovoru mě přivedla na skvělý nápad, jak upravit svou lněnou sukni, ať je opět nositelná.

Odcházela jsem opětovně dvakrát obohacená domů.

Pořád nic? Pořád tu nit nevidíte? Pak stručně jasně výstižně.

TO CO DÁVÁŠ, DOSTÁVÁŠ.

ČÍM VÍCE DÁVÁŠ, TÍM VÍCE DOSTANEŠ.

Vesmír je opravdu moudrý a miluje rovnováhu. Přestaňme se bát chudoby. Podporujeme bohatství v jakékoliv formě, ne jen materiální, přestaňme neustále spílat životu, že zrovna nevypadá, jak si přejeme. Náhody nejsou. Vše je odrazem našeho nitra. Líbí se Ti co žiješ?

Krásné dny ve zdraví, lásce a hojnosti prožité nám všem přeji 

Bi

Dvou barevná káva

Byly dvě ráno a já, s očima dokořán zírala do tmy. 

Ach jo..co to zase leze ze mě ven? Tohle už přece dobře znám. Cokoliv v životě řeknu, napíšu, 

nebo si jen pomyslím, rychlostí blesku přinese mé prozkoušení. Tak ukaž, jak to umíš?

Myšlenky si v mé hlavě hrály na honěnou a já se vzdala naděje na brzké znovu usnutí.

Tak si běhejte holky. Však ona mě některá z vás zaujme. A taky že jo. Zase jsem uviděla tu malou Brigitku, která vyhrává recitační soutěže, jezdí na nejrůznější vystoupení s pěveckým sborem a divadelním kroužkem, taky hraje na flétnu a píše básně. Pořád jí to bylo málo. Chtěla umět a poznat více. Najednou se ve svých obrazech ocitám na divadelních prknech. Tolik rolí, povah, převleků, šminek, premiér, potlesku, úspěchů i propadů....A co mi tam chybí? Proč nejsem šťastná?

Nejsou tam ti, na kterých mi nejvíce záleží...Rodiče, bratr...A když náhodou přijdou, pak moc nechápou, nesdílejí mé nadšení ani radost. Jsou to pro ně věci, které k životu nepotřebují. Jsem jiná. Jako malá tím velmi trpím. Neumím to pojmenovat. Ale dnes? 

Usmívám se. Pochopila jsem celý obraz i důvody mého ne spánku. Za chvíli spokojeně usínám.

Odpočatá a klidná si položím na stůl svou ranní kávu. Slunce už je dávno vzhůru a pěkně si pohraje s mým hrníčkem, aby mi ukázalo další moudrost, kterou mohu načerpat.

Před sebou vidím jednu světlou a druhou tmavou stranu. Ano..Jedno bez druhého není. Víme všichni. Denně žijeme.

Každý den máme na výběr, kterou stranu si vybereme. Potom můžeme pochopit a prožít moment smíření a přijetí, protože ačkoliv káva na povrchu vypadá rozděleně, odděleně a dvou barevně, uvnitř chutná medově sladce a celistvě.

Opět jsem se usmála. S láskou vzpomněla na své rodiče, kteří mě nikdy do ničeho nenutili, nechali mě volně tvořit a žít už od malička podle svého. Nechali mě objevovat mé talenty. Svým rádoby netečným přístupem a nezájmem, který by se mohl zdát, jako temná strana kávy, ale není, mě připravovali přijímat kritiku.Učili mě, aniž tušili, dělat, co miluji, bez ohledu na to, co řeknou ostatní. Připravovali mě nebýt závislá na pochvale a hodnocení z venčí, kterou jsem si tak od nich přála a moc mi chyběla. Znáte to taky?

Občas na mě vykoukne ta malá smutná holka a chce být smutná. Potřebuje pochválit a povzbudit a cítit, že to, co dělá se líbí. Existuje přece tolik cest, kterými se dá jít a ona je malá a potřebuje poradit.

Tak jsme si spolu zase pěkně popovídaly u dvou barevné kávy, pěkně se postískaly a řekly si vzájemně, co bychom rády.

Káva byla jako med, slunce se na nás smálo a svět se na pár vteřin kutálel pomaleji.....

S láskou Bi

Jen tak o slovech....

Před nedávnou dobou jsem viděla krásný dokument o Jacku Londonovi. 

Pocházel s velmi chudých poměrů a ke svému věhlasu se musel tvrdě vypracovat. 

Denně prý napsal tisíc slov. Přemýšlela jsem nad tím. O čem každý den asi psal?

Já většinou napíšu to, co ke mě ráno u kávy přijde. Občas i hodně přemýšlím, o čem má dneska vůbec důvod psát, když už všechno víme (tedy někdy to tak vypadá, že si to myslíme), všechno bylo napsáno a řečeno a jen to omíláme pořád dokola. Možná moc mluvíme. Pořád moc. Moc slov o tom stejném. 

Včera mi milovaný řekl, že někdo z vlády nabídl, aby studenti, sedící momentálně doma, chodili pomáhat na pole. Co si o tom myslíte? Připadá vám to jako nevolnictví, nebo návrat k opicím? 

A zase jsme u těch zbytečných slov. Mě to připadá, jako skvělý nápad. Návrat k tradicím. 

Od mala jsme chodili pomáhat sbírat brambory, hrabat seno a potom "krást" pár klasů kukuřice, 

kterou jsme vařili a jedli s máslem a pak nás bolelo břicho.To bylo asi za tu krádež. 

Včera jsem také psala další slova. Podpisy. Na nejrůznější petice. Když jsem večer telefonovala s kamarádkou z Prahy a ptala se jí na aktuální náladu a situaci přímo na místě dění, s údivem mi sdělila, že na petice již rezignovala, protože ani netuší, jestli to někdo přečte. 

Když prý viděla a účastnila se sto tisícových demonstrací, které následně pan víte kdo, prohlásil za veřejný koncert několika zoufalců, na které si lidé přišli podívat, upadla do absolutní nedůvěry v tyto způsoby "boje" za svobodu. Už to slůvko"boj"..to je panečku oříšek. My si ty války a bojiště vlastně přejeme, stavíme toužíme po nich? 

S tím jsem vážně trochu v rozporu, protože já jsem od narození holka poslušná, takže když mi někdo do hlavy vloží slůvko boj a obrana, tak to fakt dělám, Hádám se, brojím a stavím hranice.

Ale to je pro mou vnitřní podstatu naprosto zničující a destruktivní, takže pak píšu další slova, která ke mě v myšlenkách u kávy přichází, abych se vrátila sama k sobě a přestala poslouchat slova jiných, která mají na mě evidentně opačný účinek, než na jiné.

Každopádně Jack asi měl o čem psát. Nekoukal na televizi, pořád mu kručelo v břiše, nebo někde cestoval, neměl mobil, takže popisoval místo focení krajinu, než si koupil foťák jasně že, nebo psal dopisy své první manželce, či rozebíral to, co v mnoha knihách přečetl.

Nádherný dar to slovo viďte? Můžeme s ním i léčit a taky povzbudit. Rozesmát, i rozplakat štěstím.

Taková věta miláčku milovaný těším se na Tebe, to panečku pěkně zahřeje u srdce.

Nebo třeba krásný den přátelé, ať jste kdekoliv a odkudkoliv. Mám vás ráda.

Což takhle dneska více přemýšlet nad slovy, které nahlas vyslovujeme? 

Když pomyslíme na to, že si tím tvoříme naši realitu, není to vlastně tak obyčejná a bezvýznamná věc, která by se měla jen tak plácat do větru, jako hadérka na podlahu co myslíte?

Už mlčím a jdu si přemýšlet ke kávě. 

Krásný den všem přeji

Bi

Osvoboď se

Zdroj Pinterest

Začíná to už prvním nádechem na tomto světě...Jsme venku. Bezbranní a neschopní ochrany, ba ani toho, abychom se o sebe sami postarali. Jsme absolutně oddáni životu, lidem kolem nás, Boží vůli, či přítomnému okamžiku. Je úplně jedno, jak to nazveme. Cítíme, vnímáme nasáváme pocitově, chlad, teplo, lásku, odcizení, hlad, opuštění, pohlazení i přijetí....Je toho mnoho. 

Cítíme a zároveň s přibývajícím věkem více a více procitáme. 

Vidíme a zažíváme věci, které nás činí šťastnými, ale i ty, které nás zraňují a bolí. 

Neumíme je pochopit, ani se proti tomu bránit, či ohradit. Přijímáme vše.. 

Nevíme, co je dobré a co zlé. Neumíme posuzovat. Jen bříško občas bolí, slzy tečou, rostou nám faldíky, kterými se obalujeme, máme vyrážky, dusíme se, nebo nám praskají ušní bubínky, když se rodiče hádají.

Žijeme ve svém vesmíru a známe jen ten jeden. Pravidla jsou nastavená a my je prožíváme společně se všemi zúčastněnými. Nechápeme, že to tak nemají všichni. Nevíme, že to může být i jinak. 

Pouze naše tělíčko nám dává vědět, co se nám líbí a co už ne.

Vidíme plakat maminku, unavenu a přetaženou. Vidíme odcházet bezradného tatínka, který utíká, aby svou ženu neviděl v tomto stavu. Schovává se před ní a utíká, cítí velkou tíhu a možná i vinu, protože zase selhal. Nedokázal ji učinit šťastnou. Maminka zoufala mlčí, nebo křičí. Křik prostupuje celou naši bytost a my si jej spojujeme s utrpením. Tatínek raději opět odchází a my chápeme, že nejlepší obrana je útěk a mlčení. Milujeme je oba dva bezmezně a stejně. Nechápeme co se děje...I v tichu, které často nastává, cítíme tlak nevyřčených slov a předzvěst něčeho zkaženého, tlejícího a zraněného, co krvácí víc a víc...Druhý den se svět vrací do běžných kolejí. Slunce vychází, tatínek otevírá dveře ložnice a maminka v kuchyni chystá kávu. Ani jeden nemluví. 

A my? Cítíme ten smutek v každé buňce svého těla. Všechno je však lepší než křik a pláč. A tak se raději naučíme mlčet, než bychom nedej bože způsobili něčí slzy. Uděláme všechno co se nám řekne, hlavně, ať je klid, nekřičí se a potěšíme smutné rodiče. Začneme dělat věci, které nám nejsou příjemné, ani nás netěší, jen protože se bojíme cokoliv říct. Neumíme to. Nechceme nikomu ubližovat ani dělat scény. Jinou cestu neznáme.

Rosteme, přicházíme do jiných světů a začínáme chápat rozdíly každého vesmíru. Stále se však chováme tak, jak jsme se to naučili pouhou nápodobou u nás doma. Život plyne, dospíváme a když máme velké štěstí, potkáme někoho, kdo vyrůstal v podobném světě, jako my a ten nás dokáže alespoň trochu pochopit. Často tomu však bývá jinak. Vytvoříme další nefunkční vesmír, plný hranic, omezení a rozdělování. Dochází k dalšímu oddělení, rozdělení, rozpadu...A tak pořád dokola. 

A co když je náš úkol v životě úplně opačný?

Sjednotit rozdělené, rozbořit hranice a bariéry strachu a ochrany, které jsme si za ta léta prožívání nejrůznějších situací sami vytvořili a opětovně naladit naši duši do bodu nula, kterým byl váš prvotní nádech. Dlouhá, bolavá a namáhavá cesta namítnete. Ale nemusí být. 

Jak se vám líbí představa tisíců prolínajících se vesmírů?

Už nejsme bezbrannými miminky. Umíme mluvit, popisovat své prožitky a rozeznat, 

co je nám příjemné a co nás zraňuje. 

Kdykoliv nás něco rozesmutní tak, že slzy tryskají, nebo křičíme ze strachu svůj bol, právě v tuhle chvíli je ten správný čas vzpomenout na své milované rodiče a náš vesmír, který jsme spolu žili. Smutek a žal nám připomenou situace, které jsme jako malí chtěli jinak a nedokázali jsme to. 

A teď, jako dospělí, často opakujeme, co jsme prožívali, i když nás to zraňuje.

UŽ NEMUSÍME. MŮŽEME TISÍC KRÁT STEJNOU SITUACI PROŽÍT JINAK NEŽ DOPOSUD.

TAK, JAK SI PŘEJEME A CÍTÍME, ŽE JE TO SPRÁVNÉ  A LÉČIVÉ PRO NÁS. POKUD TO ZVLÁDNEME, MŮŽEME VIDĚT OKAMŽITOU PROMĚNU VE SVÉM PROŽÍVÁNÍ A ZBAVUJEME SE DALŠÍHO NÁNOSU, KTERÝ NÁS VZDALUJE OD NAŠEHO SRDCE, OD JINÝCH LIDÍ A HLAVNĚ OD NÁS SAMOTNÝCH.

To je pro mě vnitřní svobodou, o které se stále mluví a píše. 

Bez ohledu na to, co jsme v životě prožili, kolik utrpení jsme museli přijmout a pochopit, bez ohledu na to, co říkají ostatní a myslí se o mých činech, mohu v klidu, lásce a v souladu sama se sebou konat v každé situaci, jak nejlépe dovedu. 

STAČÍ TAK MÁLO....

BUĎ K SOBĚ A DRUHÝM TRPĚLIVÝ, LASKAVÝ, SOUCITNÝ A MILUJ.......

NEZAPOMEŇ. KAŽDÝ JSME VYŠLI Z JINÉHO VESMÍRU A CÍLEM JE SJEDNOCENÍ.

OSVOBOĎ SE..

s láskou a úctou Bi

Živote dej mi víc

Ano..můžeme chtít od života stále víc.

Více zdraví, bezpečí, lásky, peněz, majetku, či více přírody, více zdravých potravin, nebo čerstvého vzduchu. Všechno je možné.

Chtít od života víc, nás popohání a motivuje, řeknete si. Ale, co když to je právě naopak?

Všimli jste si někdy, že čím více chceme, tím méně dostáváme, protože se soustřeďujeme jen na braní a zapomínáme dávat?

Kdykoliv chceme od života více, než co nám právě nabízí, ocitáme se na kruhovém objezdu neustálého pachtění se za něčím, kterým tlačíme na sebe samotné. Nic nám totiž není dobré.

Neustále žijeme život v budoucnosti, protože se bez přestání věnujeme jen svému vysněnému cíli a samotná cesta nám uniká.

Všichni to dobře víme a přesto den co den chceme víc. Tohle usilování může být velmi dobře skryté a nemusí být ani vidět. Jak ho poznáme? Začneme být bezdůvodně nešťastní.

Kdykoliv chceme od života více, než právě máme, znamená to, že jsme nespokojení a nespokojenost podporuje frustraci a depresivní stavy. Častokrát se v životě stává, že svých cílů, které jsme si v touze po uspokojení našich nenasycených vnitřních potřeb sami vytvořili, dosahujeme velmi obtížně nebo vůbec. Ztrácíme se v samém chtění a navyšování svých tužeb a přání. Mizí radost ze života a my hromadíme své požadavky na štěstí. Začínáme si ztěžovat na prostředí, ve kterém žijeme a vidíme velmi kriticky všechny lidi, kteří se v našem okruhu nachází.

Pokud máme alespoň do jisté míry vyvinutou sebe reflexi, dokážeme své negativní pocity nespokojenosti v pravém okamžiku odchytit a uvědomit si, kde pramení a popřípadě s nimi něco konstruktivního udělat.

V opačném případě, se ale velmi často stává, že svou vlastní vnitřní frustraci z toho, že nám, podle nás momentálně život nabízí málo, obracíme proti těm venku. Začneme vidět chyby na všem a na všech, protože si přece zasloužíme víc a nemusíme se spokojit s málem. Pořád je nám vtloukáno do hlavy, že si zasloužíme to nejlepší. Přece to ti kolem nás musí pochopit. Nemusí. Každý jsme tady sám za sebe a vždycky budeme. 

Navíc je pro každého nejlepší něco jiného a často ani sami netušíme, co to vlastně je.

S našimi pocity nám nikdo nepomůže. Jsou jen naše a z něčeho vzešly.

Jen my sami víme, co dělá naši duši šťastnou. Proto zpátky dovnitř.

Pocity nespokojenosti a nicoty mohou mít totiž mnoho barev a podob.

Může chvíli trvat, než svůj mechanismus pochopíme. Ale i o tom je duchovní práce.

Pozorování svých pocitů, vnitřních motivací a vnějších reakcí.

Jsou adekvátní a když ne, co to způsobuje?

Neexistuje žádná univerzální kniha, ani návod, jak se stát šťastným člověkem.

Existuje však vnitřní moudrost a nastavení každého z nás, které nám mohou poskytnout kýženou úlevu, poučení i útěchu, začneme li chtít naslouchat.

Koho, ptáte se? No přece sami sebe. Je to tak jednoduché a tak málo lidí to praktikuje.

Jak to dělám já?

Sednu si do ticha, chviličku si jen  dýchám a pak se zeptám na co potřebuji.

Třeba: Co mám teď udělat, ať se mi leví a cítím se lépe?

První co uslyším, udělám, i kdyby to mělo být něco absurdního. Tak neuvěřitelně prosté.

Funguje to ale jen v jediném případě. Pokud věříte sami sobě, své vnitřní moudrosti a intuici,

která k vám promlouvá.

Teprve ve chvíli, kdy se uvolním a zorientuji ve svých pocitech, jsem schopná nastartovat sebe ozdravný proces. Někdy to trvá i několik dní, než se to uvolní a pustí mě moje vnitřní "temnota" dál, ať mohu prozkoumat tu hlubinu zblízka. Ale vždy se to stane. A vždycky vyplavu nahoru a opětovně se nedechnu. Zprvu jen zlehounka a po pár tempech se začínám většinou i usmívat.

Pak mezi tempy přichází jen dvě slova. Vděčnost a pokora.......

Pokorně děkuji a přijímám vše, co ke mně v životě přichází....

Děkuji Bi

Obraz

Zdroj Pinterest

Stalo se to uprostřed věty. Četla jsem zrovna knížku a najednou se přede mnou mihl obraz pokoje. V tom pokoji jsem seděla na velikém křesle s dřevěnými opěrátky, kulatě tvarovanými, aby se na nich opřeným loktům líbilo. Bylo tak pohodlné, jakoby vás někdo objímal. Kde jen jsem taková křesílka viděla a sedávala na nich?

Zčistajasna  mnou projelo obrovské mražení, protože přesně taková dvě křesla jsme nedávno dostali s milovaným na terásku darem, od jednoho přítele, který je měl na půdě a chtěl je vyhodit.

Rychle jsem zavřela oči, abych nezapudila obraz, který se mi před očima ukázal.

Uviděla jsem pokoj zalitý sluncem, před sebou veliký kulatý stůl s krásným ubrusem.

Po zdech fotky, nebo snad i obrazy? To nevím přesně. Okna se záclonami, krásnými, jak motýlí křídla. Byly tam i květiny na parapetech? Tím si také nejsem jistá. Rozkládací sedačka podél zdi,

na které spávali moji rodiče, kdykoliv jsme přijeli na návštěvu.

Možná i nějaká skříň. Přede mnou, u protější zdi malá televizka, na které jsem sledovala slovenského baču, jak rozsvěcuje hvězdičky na nebi, než začala pohádka na dobrou noc.

Seděla jsem v pokoji, na tom úžasném, tvarově dokonalém a měkkém křesle, připomínajícím něčí náruč a viděla svoje nohy, kývající se ve vzduchu. Jsem tedy ještě malá holčička.

Najednou se objevila ve dveřích žena. Je to moje BABIČKA JULIE.

Usmívá se, má stříbrné, vlnité kratší vlasy, pečlivě upravené,  aby ji nepřekážely při práci a zároveň, aby si připadala hezky. Na sobě zástěru, která pro mě vypadala vždycky, jako ty nejkrásnější šaty světa. Nikdy v životě jsem ji neviděla v kalhotách. Vždy jen šaty, či zástěry, které krásně podtrhovaly její ženské tvary. Většinou měla v ruce kapesník, kterým si otírala čelo, protože se po porodech čtyř dětí stala korpulentní dámou a hodně se potila. Její nohy byly pečlivě sešněrované ve vysokých zdravotních botách, nesoucích celou její tíhu života, kterou nedokázala projevit navenek.

Babička měla pronikavý, většinou veselý a zvonivý hlas. Jejím slovům nerozumím, protože hovoří maďarsky.  Tolik let žije na Slovensku a odmítá se naučit jinak. Mnozí to považovali za tvrdohlavost a neústupnost, ale mě to je moc sympatické. Chápu ji. Řeč je to poslední, co ji z jejího domova v srdci zbylo, kromě pár vzpomínek na válku.

Pár frází v její řeči jsem se učila i já, abych ji potěšila, abych jí byla blíž, abychom si lépe porozuměly, abych uchovala v sobě kousek jí samotné, až tady jednou nebude?

Sklání se nade mnou a něco mi s úsměvem maďarsky povídá. I přestože nerozumím, odpovídám slovensky hej a směji se s ní. Pohladí mě po vlasech a na stůl položí krásný porcelánový talíř s úžasnými sladkostmi, které pro nás všechny sama napekla a připravila. Tolikrát jsem se přejedla nepřekonatelnými dobrotami, které jsem jedla jen u ní. Kolikrát mě bolelo, jako malou bříško, až jsem plakala a nemohla spát. Tak moc jsem ji chtěla potěšit a ukázat jí, jak mi chutná.

Babička vstávala vždycky nejdříve ze všech. Na elektrickém dvou plotýnkovém vařiči nám vařila kakao a k tomu býval bílý maďarský chléb, nebo vánočka. A vaječinka na másle. Velmi pomalu dělaná. Nikdo takovou neumí.

A všude ta vůně. Od prví chvíle, co se otevřely dveře malého bytu, cítila jsem výjimečnou vůni skvělého jídla, sladkostí, veselí a lásky. Když mě objímala, nebo mě houpala na kolenou, často jsem svůj nos bořila do ní samotné, abych ji trochu nasála a nikdy nezapomněla. V dospělosti jsem našla jemnou esenci její vůně v parfému od Guarlaina Shalimar, kterou nikdy nepoužívala. Určitě ji dělali podle mojí babičky.

K babičce neodmyslitelně patřil její manžel, láska jejího života, můj DĚDEČEK ŠTEFAN.

Pamatuji si ho, jako veselého elegána, který byl společenský, vždy hezky upravený, štěbetající s babičkou tu její hatmatilku a plynule přecházející do slovenštiny, abychom rozuměli.

Co na tom, že neumím jako malá mluvit jejich jazykem a nerozumím jim. Vidím a cítím kolem nich samou lásku a to mi stačí. Často se objímali, jdouce po ulici, se i ve velmi pokročilém věku vedli za ruku a jejich objetí hřálo, jako ten nejteplejší krb uprostřed zimy.

Bývala jsem s nimi málo. Bydleli hodně daleko, ale ani vzdálenost mi nebránila cítit tu blízkost.

Už jako maličká jsem cítila, že tam nějakým způsobem patřím, i když jsem nevěděla proč. Objasnila mi to až účast na posledním rozloučení s babičkou, když odešla z tohoto světa. Když jsme stáli před obřadní místností, přistoupily ke mě dvě ženy a prohlížely si mě. Bylo mi tehdy necelých 20 let.

Po chvíli mi jedna pohladila ruku a povídá. Vypadáš, jako babička.....Kruh se uzavřel.....

Můžeme odjet na druhý konec světa. Mluvit jinou řečí, ale naše srdce na sebe si vždy porozumí a nezapomenou.....

Ta srdečnost a otevřenost, které jsem tam nasávala, mě hluboce poznamenaly.

Stala se ze mě velmi naivní holčička se srdcem na dlani, hrající si s cigáňaty, opatrující svou rozbitou panenku až do jejího záhadného zmizení, plačící, když viděla nějaké bezpráví a nemohla s tím nic udělat. Absolutně bezbranné děcko, které jen žilo to, co do něj skrze semínka své lásky zasadili prarodiče a milovaní rodiče. Přerod holčičky v ženu bolel moc. Ale o tom třeba až příště....

 Vzpomínající Bi

Proč?

ZDROJ PINTEREST

Dnes velmi osobně. Koukala jsem na ranní východ slunce, nějak teď moc nespím. Můj starší Kuba právě dostal teplotu a nevíme zatím, jak se to bude vyvíjet. Se svými rodiči jsem denně na telefonu a neviděla jsem je přes měsíc. Prožívám to, co většina z vás v této době. Jsem doma, protože si nemůžu dovolit nakazit a oslabit své seniorské klienty a přátele, momentálním nachlazením. 

A právě na ně dneska myslím. Na všechny babičky a dědoušky, kteří často ani neví, která bije, 

proč si mají zakrývat obličej, nebo proč musí jít nakupovat, jen v určitou dobu. 

Musí být obrovsky vystrašení. 

To, co je pro nás v době internetu a medializace všechno jasné, pro "obyčejné lidi z dědiny", třeba nepochopitelné. Prosím, mluvte s nimi a pomalu laskavě vysvětlujte. Tohle není jejich svět.

Ten, ve kterém žili dřív, byl mnohem jednodušší.

Ještě před pár měsíci byli naši klienti seniorského věku často dosti opomíjená a někdy i dost zavrhovaná skupina. Děti na ně neměli čas, protože musí vydělávat peníze, aby uživili rodiny, zůstali sami po úmrtí partnera, často i nemohoucí a odkázaní na asistenční, či zdravotnickou službu.

Najednou jsou ohroženou skupinou a spousta lidí si začíná uvědomovat, jaký má vztah ke starší generaci. Stáváme se navzájem více empatickými a ohleduplnějšími. Třeba i častěji té mámě, nebo tátovi zavoláme, babičce napíšeme pohled, nebo dopis. Možná nás dokonce opravdu zajímá, jak se mají a co prožívají. Z čista jasna si jich snad začínáme i vážit, za to co pro nás a pro tuhle zemi za svůj život vykonali. Možná a já bych si to moc přála, dochází v některých rodinách k uzdravování vztahů. To je skvělé a mám z toho velkou radost.

Jen mi to někde v hlavě kazí otázky. 

PROČ NÁM VĚCI DOCHÁZÍ, AŽ KDYŽ SE NĚCO STANE?

ZŮSTANE TO TAK NAPOŘÁD?

Odpovědi nechám na každém z nás.

Chci vás poprosit. Zapamatujte si dobře momentálně prožívané chvíle své občasné bezmoci, smutku, možná i osamění a také i strachu o své blízké. 

Proč? Ať si ten čas, lásku a úctu věnujeme neustále, ne jen v dobách ohrožení. To bych si moc přála.

JEŠTĚ DNES MYSLÍM NA VŠECHNY SVÉ KOLEGYŇKY Z  PODANÝCH RUKOU, KTERÉ JSOU NEUSTÁLE V TERÉNU A MOC DĚKUJI, ŽE TO MOMENTÁLNĚ TÁHNOU I ZA MĚ. VŠECHNY DO JEDNÉ, MÁTE MŮJ OBROVSKÝ RESPEKT.

Uvidíme co další dny přinesou....

Přeji hodně síly a zdraví nám všem.....

Bi