Úsvit

Před chvílí jsem vyfotila západ slunce. Růžová se prolínala s modrou a obloha vypadala jako jiný svět. Lepší krásnější, laskavější. Avšak hned kousíček pod duhovými mraky a světly se prodíraly antény a dráty elektrického vedení. Jakoby na oblohu chtěly dosáhnout, jakoby i slunce a jeho představení chtěly mít pod kontrolou a trochu pokazit jeho dokonalost. 

Všechny tyhle vymoženosti jsme vymysleli my lidé. Stejně jako virtuální svět a sociální sítě. Prožila jsem teď na nich pár let života. Potkala hrstku přátel, kteří mi zůstanou napořád, vydala čtyři sbírky, přečetla si mnoho moudrého, ale i zlého a urážejícího. Byla jsem virtuálně sexuálně obtěžována, manipulována v nekonečných debatách, které vedly vždy jen do slepé uličky. Ale mnohé mě to naučilo. O životě, o mezilidských vztazích, pomyslné dokonalosti, iluzích a lžích a hlavně jsem opět začala poznávat samu sebe takovou, jaká doopravdy jsem. Uvnitř. Už dávno přestala rozlišovat na dobré a zlé.

Potkala jsem se se svými strachy, stíny, nepřijetím a také nepochopením. Ale také jsem se uvnitř své bubliny cítila milována. Avšak jen na dálku. Skrze slova. 

Během posledního roku odešlo z mého života na onen svět, pár mě velmi blízkých lidí. Naučili mě na nic nečekat a objímat dokud to jde, říkat mám tě rád, nebo jen pohladit, laskavě se podívat, či vyslechnout. Jinak, než živě to není možné. Pochopila jsem s velikou intenzitou, že rodina a přátelství potřebuji ještě více prožívat, než si jen o něm psát. 

Také jsem pochopila, že má prvotní stránka, kterou jsem si pro sebe a všechny příchozí vytvořila, je součástí mých kořenů. Zde začaly klíčit kořínky mých slov, myšlenek úvah a sebe uvědomění, které mi pomohly a nadále pomáhají na mé cestě pochopení světa a hlavně sebe samotné. Je to jako deník mých emocí a už nejsem závislá na tom kolik lidí si o tom přečte. 

Minulý rok mě naučil velmi tvrdě, ale ryze a čistě, spravedlivě, jak mohou člověka oslabovat a ovládat jeho slabosti a závislosti, či nežádoucí potřeby, jen aby se ve chvílích zdánlivého, chvilkového vnitřního neklidu uklidnit srdíčkem, či milou zprávou. Také jsem to dříve dělávala, neboť prodlévání v bolesti a nepohodlí mi nebylo příjemné. Dnes za něj děkuji, když přijde. Zase mě něco nového naučí. 

Děkuji za všechny moudré a upřímné lidi, které v životě potkávám, aby mi ukázali v žité realitě, co odráží a vyzařuje ven mé nitro. Děkuji všem, kteří si občas přijdete přečíst, jak se mám a co se mi honí hlavou. 

 Krásný večer přeje Bi

Květináče

Dlouho jsem tady nic nenapsala. V posledních měsících mám pocit, že jsme neustále přehlcováni zvenčí a je potřeba usebrání a klidu uvnitř. Nicméně téma vztahů se mi vrací stále dokola, jako bumerang, při mých pěších cestách za prací, anebo při každodenních činnostech, jako dnes, kdy jsem stříhala suché okvětní lístky fialce, aby ty nové mohly plně vyniknout a projevit se. Možná, nebo právě proto přišlo ke mně silné puzení, opět se slovně vyjádřit. Když jsem se věnovala svým květinám, všimla jsem si, že jedné vyrůstá úplně nový, první květ. Před mnoha měsíci, jsem zasadila pár lístků s kořínky do kypré hlíny, abych vytvořila, či spíše podpořila nový život. Rodící se rostlinku jsem pojmenovala SÍLA..MOJE SÍLA. Od té chvíle, se jí začalo nebývale dařit. Lístečky se kolem začaly rozrůstat, přerůstat jeden přes druhý. Stala se mým barometrem, jak na tom v životě jsem. Dávala jsem pozor, aby neuschla, mluvila jsem na ni a stále mluvím a ona mě za to odměnila klubajícím se okvětím. Tak moc se těším. Třeba zítra uvidím malinkou fialovou tečku, která se vyklube z kuličky. Jak to souvisí se vztahy? Vztahy, kterým se nevěnujeme a přestaneme o ně pečovat, usychají stejně, jako květiny, stojící v parném horku na parapetu. Ano, můžeme si dodávat lásku a radostné pocity sami, na rozdíl od květiny, která se sama jen těžko zalije. Ano, můžeme se zahlcovat nejrůznějšími aktivitami, zaměstnávat se, vyhledávat společnost jiných, abychom unikli svým pocitům osamění, protože náš partner, přítel, rodič, či dítě si nás přestali všímat a dlouho nezalévají společný květináč. Ano, můžeme dojít i do fáze, kdy nás naše samota bude naplňovat a chlácholit více, než lidská společnost a můžeme se cítit i šťastnými. Není však právě toto, byť pro někoho slastné izolování se od ostatních, vlastně únikem a odtržením? Stále čtu o sebe hodnotě, hranicích a rodinných zátěžích, které musíme překonávat, uzdravovat, budovat, nebo čistit, abychom jednou mohli být šťastní ve vztahu, nebo jen sami se sebou. Opravdu si to myslíte?Nejsou tohle všechno berličky přestat se bát uvidět pravdu? Když si dovolíme uvidět skutečnost ve svém vztahu a to jakémkoliv, ne jen tom partnerském, můžeme pak pocítit, co s námi ladí a co už ne. Můžeme uvidět, kde zalévají oba, a kde naopak nosíme ty konve s vodou dokola jen my. Kdykoliv najdeme odvahu uvidět pravdu, často nás to na chvíli může konsternovat, rozesmutnit, zastrašit, nebo ochromit. To všechno se může stát. Ale pak, pak se můžeme rozhodnout promluvit s tím druhým. Překonat své bariéry strachu, studu, možná i pýchy. Je to velmi riskantní. Protože nikdy nevíme, co se potom stane. Avšak soukolí situací, dosud zaseknuté a zrezivělé se začne hýbat. Jakýmkoliv směrem. Energie znova začne proudit. Často však raději vystavíme kolem sebe další hranici, za kterou ten druhý nemůže, nebo raději mluvíme o svém trápení se všemi kolem, ale hlavní aktér nic netuší. A pak, jednoho dne, když květina našeho vztahu uschne nadobro, vůbec nechápe, jak se to stalo. Možná už si o vláhu říkáme dlouho a déšť nepřichází. I to se často stává. Pak je však na místě uvědomit si, že se jedná o záchranu lásky a tím i života. Ať už společného, či jen toho našeho. Náš celý život je tvořen vztahy. Dívám se kolem sebe a pozoruji ve své blízkosti pár radostných fontán, které prýští oběma směry. Vidím však spoustu schnoucích květin, které stojí každá ve své ohrádce, vzdáleny sobě, vzdáleny vodě, vzdáleny svému srdci. Myslím, že nepotřebujeme nic víc, než vzít konvičku a tam, kde je nám dobře, tam, kde to milujeme a cítíme blízkost kropit svou přítomností a láskou častěji. Čas. Čas a opravdová vzájemnost. To jsou pro mě jedny z nejcennějších hodnot ve vztazích. Prosím, co si o tom myslíte? Jak to máte vy? Pořád mi nejde přestat nad tím přemýšlet.

SEMAFOR

Byl krásný slunečný den a já, po dlouhé době jela autem. Jelo se mi výborně. Nikde žádný problém, až do chvíle, než jsem dorazila k velké křižovatce. Provoz byl minimální a já dojela pomalu, způsobně pod semafor a čekala na svou zelenou. Ve zpětném zrcátku jsem po chvilce uviděla další auto, které se postavilo přímo za mě. Byla jsem první v řadě. V tu chvíli se mi sevřel žaludek a na solaru to nepříjemně pálilo. Nervózně jsem pozorovala barevná světýlka na semaforu a nedokázala odtrhnout zrak od černé krabičky nad mojí hlavou. Připadalo mi to, jako věčnost. Dokonce se mi začaly třást ruce a noha u spojky nepokojně cukala. Vůbec jsem nechápala, co to má znamenat. Řídím už spoustu let. Strachem z nehody to určitě nebylo. Rozhodně jsem neměla pochybnosti o svých řidičských schopnostech. Naskočila zelená, já úlevně vyrazila vpřed s razancí závodnice formule jedna, což ve staré škodovce muselo působit docela komicky, avšak o to vůbec nešlo. Začala jsem podvědomě zhluboka dýchat, abych uvolnila napětí. Ve chvíli, kdy jsem odbočila z kolony pryč a zbavila se své první, vůdčí pozice, vše se jako máchnutím kouzelného proutku uklidnilo a mě se před očima opět začal odehrávat film plný výjevů z mého života. Narodila jsem se mým rodičům, jako PRVNÍ dítě. Byla jsem starší a ještě holčička, takže jsem měla podle všeho očekávání být šikovná, samostatná a starostlivá už do malička. Ta péče začala po necelém druhém roce, kdy se mi narodil bráška a já samu sebe pasovala do role pečovatelky. Mám spoustu fotek, kde ho v peřince pusinkuju a pomáhám mamince s jeho péčí. Byli jsme narozeni opravdu velmi brzo po sobě a maminka toho měla fakt hodně. Tam někde začal obrovský tlak na mě. Abych brzy chodila na nočník, abych brzy chodila po svých, abych nezlobila a pomáhala. Nemyslím si, že by mě rodiče nutili. Zřejmě svými dobře míněnými a pochvalnými větami ve mně vybudovali pocity, že když jsem PRVNÍ, starší, musím být moudřejší a šikovnější vždy a za všech okolností. To vám byla fuška! Naplňovat představu prvenství. Být nejlepší. Ve škole skvělý prospěch, a když se náhodou v matematice, fyzice, či chemii kazil, tak obrovský vnitřní stres. Vytvářela jsem si ho sama. Moji rodiče nikdy řeči kvůli známkám nevedli. Taky tady byly soutěže. Chodila jsem recitovat, zpívat a kdykoliv jsem vyhrála, následovaly obrovské ovace, pochvaly, mnohdy i velké výhody až u samé paní ředitelky školy, která nám s kamarádem dovolila vést školní rozhlas. Být PRVNÍ bylo moc fajn. Avšak před každou soutěží, či vystoupením můj vnitřní třas stoupal. Tlak okolí byl obrovský. Nevěděla jsem, jak z toho vystoupit. Byla jsem malá holka. Prostě jsem dělala všechno proto, ať jsou všichni spokojení a naplním jejich představy o mé úžasnosti. Všechno vypadalo zalité sluncem. Na chodbách, o přestávkách, mě zdravilo plno lidí, učitelky mě měly rády, známky super. Avšak před každou písemkou obrovský tlak v žaludku a na solaru. Léta běžela a já se dostala na konzervatoř. Bylo nás tam pár. Všichni jsme byli skvělí a zvyklí být nejlepší a vyhrávat. Proto nás tam také vybrali. Tlak na dokonalost narůstal. Být PRVNÍ se pro mě stalo nedosažitelným cílem. Stáhla jsem se do sebe. Přestala vyhrávat první pozice. Nepomáhalo nic. Ani skvělé angažmá v divadle, které jsem hned po škole dostala, ani zástupy ctitelů, či pochvalná slova diváků, nebo nadšení mých rodičů. Někde uvnitř, kdysi dávno jsem přestala chtít být PRVNÍ a nejlepší. Život se velmi snažil, aby mě opět vyhoupl do sedla. Prožívala jsem spoustu osudových a dramatických zvratů, abych pochopila, že každý, každičký člověk na světě je PRVNÍ A JEDINÝ. JEDINEČNÝ. Bez ohledu na vnější vlivy, bez ohledu na to, co říká okolí, nebo kolik soutěží vyhrál, jakou má pracovní pozici, nebo kolik dětí odrodil, či kolikrát se vdal, nebo rozvedl. Opravdu neskutečně dlouho mi trvalo, než jsem poznala a pochopila své přednosti a dary, které mám jen já, ale také uviděla a chtěla nacházet své stíny, bez kterých bych své světlo uvnitř nemohla nikdy uvidět. Seděla jsem v autě na parkovišti, po tvářích se mi kutálely slzy štěstí. Tělo bylo klidné, dobře se mi dýchalo a chtělo se mi úlevně smát. Dnešní PRVENSTVÍ na semaforu mi přineslo krásný úlevný proces. Děkuji.

SoCHa

Dnes přemýšlím o STRNULOSTI. Možná by se dalo přímo říct o ZKAMENĚNÍ. Jistě si všichni pamatujete hru z dětství, ve které se v určité chvíli muselo zůstat stát na místě a nehýbat se. Na sochy se to tuším jmenovalo. Dnes ráno u kávy jsem si uvědomila, jak často sedím, nebo stojím, jako ta socha a jen přemýšlím, co bych měla, mohla, musela udělat a pak? Mysl mi začne naprosto nekompromisně nabízet výmluvy, omluvy odbočky a zdržovací taktiku, proč s tou kterou činností raději počkat, anebo ji rovnou nechat na jindy.

Připadala jsem si dneska, jako bych poprvé v životě přišla na jógu a chtěla se po mě jen rozcvička a já nedokázala hnout ani krkem. Sama sobě jsem se musela zasmát, proč se takto dobrovolně zdržuju, zadržuju, omezuju a vlastně stagnuju? Když jsem se na to koukla trochu do hloubky, našla jsem klubko lenosti, strachu z nepovedené práce, taky obavy z přehlcení činnostmi, rádoby nesmyslnost mého konání a v tom všem se válelo velmi zaprášené PROČ?

Proč donekonečna zdržuji a zrazuji sama sebe, od činností které miluji, naplňují mě a přímo baví? Chybí mi následná pochvala, či ohodnocení mojí vykonané práce, které si nikdo ani nevšimne?  Může to být jedna z možností. Když jsem byla malá holka, ráda, jsem byla chválena. Byl to dopamin, na který se zvyká pěkně rychle a je návykový. Když pochvala nepřicházela, cítila jsem se špatně a myslela jsem, že nejsem dost dobrá. Možná to tam někde hluboko uvnitř ještě sedí na písku a vztekle mlátí bábovkami kolem, když nedostanu adekvátní odezvu. To ale platí u věcí a činností, které dělám pro druhé.

A co ty situace, kdy dělám něco sama pro sebe? Třeba si slibuji, že si nechám opravit sandálky, aby byly přímo na nohu a stále mi jen leží v botníku, bez povšimnutí. Nebo mé psaní knih. Mám rozepsané dvě, které trpělivě čekají, až se do nich pustím a já se pořád sama před sebou vymlouvám, že to prostě nejde. 

Vyjevil se mi k tomu obraz, jak stojím na ulici, uprostřed davu. Všichni proudí kolem mě, každý si hledí svého, většinou všichni spěchají, nebo se dívají do mobilu. A já stojím jako socha. Občas do mě někdo žduchne, ale většinou mě všichni obchází a nikdo si mě ani nevšimne. Jsem strnulá a neviditelná a světe div se, je mi v tom dobře. Mám svůj vlastní pozorovací svět a nic mě neohrožuje. Pak ale přijde pes a chce mi počůrat nohu. Najedenou musím udělat rychlý krok stranou. Vykročit ze svého světa. Jsem vytržená ze svého přemýšlení a úvah. A v tom se to stane. Nechtě šťouchnu do kolemjdoucího pána, ten se usměje, pes si běží hledat jiný patník a celý obraz se dá do pohybu. Kráčím městem, dívám se lidem do očí. Opětují mi pohledy a někteří i pozvednou koutky úst. Najednou jsem moc ráda, že jsem udělala první krok a vstoupila do obrazu. Jsem uvnitř života. Součástí všeho dění. Nepřemýšlím nad ničím. Jen jdu a hýbu se. Procházím svým životem se všemi ostatními. Už nejsem strnulá, ani sošná.

Dopíjím kávu, naplním pračku, otevírám okno, kterým ke mě doléhá zpěv ptáků a těším se na vykročení do nového dne....Možná je pro mě důležité přestat občas myslet. Vypnout myšlenky a analýzy, které mě zdržují. Možná jen stačí vstát a udělat první krok a nechat se vést pohybem obrazu.

Krásnou neděli přátelé

Bi

Příběh o semínkách a dopisu

Art Christine Peloquin

Možná za to mohlo jaro, které koketně začalo pomrkávat do mých špinavých oken. Slibuji sama sobě, že už s tím dnes určitě něco udělám. Má nepřekonatelná lenost nade mnou zatím každý den zvítězila. Nu co co, třeba je to jarní únava. Ale jdi ty kecko, jaro ještě pořádně nezačalo, tak se pořád na něco nevymlouvej.

Možná za to mohla příliš hořká káva bez medu, kterou jsem si chtěla osladit alespoň slastnou myšlenkou. Ten nápad byl opravu sladký, naivní a kýčovitě růžový, jak cukrová vata z pouti, která vás celé upatlá a ulepí, prostě naprosto si vás omotá svou lepkavostí, které se nemůžete zbavit jinak, než že ji celou rozpustíte v ústech, kousek po kousku a pak, musíte ještě důkladně svoji růžovou lepkavou iluzi spláchnout teplými proudy vody, které všechnu zbývající přeslazenost odplaví. 

Ta neutichající myšlenka, pobíhající v mé hlavě, vyzývající k uskutečnění, byla tak živá a provokativní, jako má včerejší výsadba domácí zahrady. Ano vím, podle lunárního kalendáře jsem měla ještě dva dny počkat, ale když tě tvé vlastní chtění tlačí, jako parní válec, k převratným kouskům, jdou čas a veškerá odporučení lety ověřená, stranou. Včera měl jmeniny můj táta. Jmenuje se Jozef, psáno se Z, protože pochází se Slovenska. Nicméně oslava jeho jména se nikterak neodkládá, ani nemění a jiné písmeno, je pouze drobný detail. Za celou moji včerejší hysterii kolem semen, mohl právě můj tatínek. Hned z rána jsem mu zatelefonovala, abych mu popřála pár slov od srdce. Hovor s ním mě naprosto nakopnul a probudil ve mě, doposud zimním spánkem spící, dobrodružnou stránku mojí povahy. Bez velkého rozmýšlení jsem nanosila do koupelny květináče a hlínu. Bez urputných příprav a studia, jsem začala hlínou zasypávat semínka rostlin, které si hodlám předpěstovat na venkovní zahradu. Okrasné květy, zatím zakleté do malých zrníček, kutálejících se mi po rukou, jsem zlehoučka a jemně zasypávala hliněnou pokrývkou. Celý proces sázení a následného zrození nového života mě tak rozradostnil, že jsem si u toho začala povídat a prozpěvovat, což přilákalo mého mladšího syna. Když uviděl, že si povídám s hlínou, nevěřícně zakroutil hlavou a odkráčel vstříc svým pubertálním stavům. Jeho udiveně posměšný a nechápavý obličej mě ještě více vyprovokoval a já si onu chvíli, užívala o to obřadněji. Třešničkou na dortu bylo uvědomění, jak skvělý rituál jsem si dnešním dnem, navzdory všem obecným doporučením vytvořila. Toho dne měl jmeniny můj tatínek. Já byla jeho semínkem, ze kterého jsem vzešla a právě dnes, mě moje neovladatelné chtění navedlo nasypat semena květin do hlíny, abych zachovala koloběh dalšího, nového života. Není to úžasné?! Spojitost s mým tátou mě naprosto nadchla. Budu to dělat každý rok, ve stejný čas. Na Josefa!

Ale to bylo včera. A dnes? Moje mysl vyhlodávala do mého zatím pomalého a líného rána další výzvu. Posílena včerejším nadšením, uvařila jsem si další hrnek hořké kávy a usedla za svůj psací stůl. Vypadalo to chvíli, jakoby probíhal osudový moment v nějakém profláklém romantickém filmu. Však jen do chvíle, kdy mi kočka vylila svým divokým běháním kafe. Polila celý stolek, koberec i postel. Byla jsem nucena vstát a pokusit se zachránit, co se dalo. Většina skončila v pračce a kávy mi moc nezbylo. Postavila jsem na sporák další konvičku. V mezičase jsem hledala dopisní papír a zkoušela, která prupiska vůbec píše. "Psát dopisy ručně, to je nápad. Kdo tohle dělá, prosím tě?" Tyhle hloupé řeči mého já jsem občas nerada poslouchala. Prostě dělám, že je neslyším. Jen mě chtějí znejistět a odvést od mé revoluční myšlenky. Ona je pro mě taky rozkošná, zábavná, radostná a naplňující. Je toho tolik, co mi psaní dopisu drahé přítelkyni přinese. A nejen to. Dostane ode mě dárek. Tak, jako kdysi já od ní. Květiny. Ale pěkně postupně. Před pár lety, byla u mě moje kamarádka na návštěvě. Přivezla mi malinkou, překrásnou kytičku v květináči. Ani jedna jsme neměla potuchy, jak se jmenuje. S přicházející zimou kytka na balkonku zvadla a zmizela do hlíny. Já na ni úplně zapomněla. První rok poté se nedělo nic a ten druhý, se ze zapomenutých semínek, které neumrzly, vyklubala překrásná kytička. S prvním květem jsem si okamžitě vzpomněla na moji drahou přítelkyni. Kvítko jsem velmi opečovávala a starala se o něj přepečlivě, stále neznalá jeho jména. Jemná, drobná a zářivá kvítečka se pro mě stala symbolem našeho nehynoucího kamarádství, které trvá déle než dvacet let a prošlo si bouře, mrazy a také spousty krásných slunečných a naplněných dní. A dnes se chystám poslat dopis, psaný mou rukou. Jen tak, pro radost a pro potěchu, své milované kamarádce, se kterou se teď nevidím. Tentokrát v obálce bude ještě dárek. Semínka. Ano, semínka "naší", květinky. Jmenuje se VITÁLKA. Jak příznačný název pro květy přátelství.

Napsala jsem jen pár slov, u toho usrkávala kávu, která mezi tím vychladla a vzpomínala, na naše společné chvíle. Taky jsem myslela na její balkonek osázený květinami, které každý rok nadšeně pěstovala v centru velkého města. Mnoho let jsem to nechápala. Nebylo to pro mě důležité. Až teď, po mnoha letech, kdy jsem se znovu zamilovala vášnivou a nesmrtelnou láskou do květin, rostlin a všeho živého, dokážu ocenit jakým darem je malé, obyčejné, téměř neviditelné semínko a jakou obrovskou krásu a rozmanitost můžeme prostřednictvím květů nacházet. Představuji si, s jakým nadšením a radostí otevírá obálku, čte úprkem mé řádky, aby pochopila, proč jí posílám sáček se semínky. Vím, že bude mít radost. Je stále jako dítě. Umí se opravdově radovat i ze slunečního svitu a vůně koláče, či dobré kávy. Schovávám dopis do obálky, usmívám se a tiše, jen tak do prostoru zašeptám:" Vítej jaro!"

Krásné dny přátelé

Bi

Příběh o ztracené květině

Za oknem je šedivo, ptáci zpívají a já se před chvílí vrátila ze svého balkónku, kde chodím každé ráno sledovat "svou " květinu. Je to zvláštní příběh.
Na jaře letošního roku jsem dostala nějaké sazenice bylin od své maminky. Do této chvíle květináče zely prázdnotou. Byly plné hlíny a v jednom z nich jsem matně tušila kořeny meduňky. V tom druhém byla dlouho jen hlína a dávno jsem zapomněla, co tam bylo dřív. Naposledy jsem tam měla zasazenou nádhernou hortenzii, které mi však před dvěma lety umrzla. Brala jsem z toho květináče hlínu, když pochyběla a nerostlo v něm nic. Až na plevel. Rozhodla jsem se ho vytrhat a zasadit tam sazenice, na které mi jinde nezbylo místo.

Uprostřed plevele a trávy jsem našla dva lístečky, které jsem neznala. Pozorně jsem je zkoumala, 

a pak se rozhodla, nechat je v hlíně růst, abych viděla, co z toho bude.

Zasadila bylinu a už jen zalévala. Postupem času zelených tajemných lístků přibývalo.
Moje ranní cesty na balkónek nabyly dobrodružnou příchuť. 

Nachytávala jsem samu sebe, jak moc se každé ráno těším, co nového se opět vyklubalo. Když se objevily uprostřed hustých zelených lístků bobulky, které by snad mohly vykvést, moje nadšení a zvědavost nebraly konce.
Jak asi kvete? Jakou budou mít kvítka tvar a barvu? Honilo se mi často hlavou.
Když jsem jednoho rána přišla pohlédnout na svou hýčkanou květinu, konečně jsem se dočkala odměny. Byl tam. Nádherný, malinký žlutý kvíteček, který prosvítal mezi zelenými lístky a dral se na slunce. Byl pokrčený, ještě zcela nerozvitý, ale moje radost byla nebetyčná.
Nikdy mě nepřestane fascinovat fakt, že z malinkého semínka dokáže vzniknout a vyrůst nový život. Mnohokrát velmi krásný. Přitom stačí tak málo. Uvěřit, denně pečovat, hýčkat, těšit se a dostane se nám odměny, která rozhodně stojí za to.

Tento příběh se odehrál na jaře 2020. Vzhledem k epidemiologické situaci jsem celý rok nemohla navštívit svou kamarádku, která mi jednou přivezla malou kytičku, na kterou jsem na podzim zapomněla a její semínka se zřejmě zamíchala do zbylé hlíny a toho roku vykvetla. 

Jako důkaz našeho přátelství, vzpomínka, radost a potěšení, v dobách našeho odloučení.

Letos 2021, na jaře, jsem se rozhodla, že si vypěstuji kytičky na balkón a chaloupku sama. Ze semínek. Pomalým růstem a rozhovory s květinami. V mém domácím prostředí vznikla malá botanická zahrádka.

Vysadila jsem i onu ztracenou a znovunalezenou květinu. JMENUJE SE VITÁLKA.

Nevěřím na náhody, tak jako nevěřím, že někdo za mě něco v mém životě udělá.

Ano vím, je snazší, koupit si už předpěstovanou rostlinku a jen ji přesadit do truhlíku, ale není to výsledek naší péče a starosti. Naší trpělivosti a lásky. Nenajdeme v semínku kousek nás samotných, protože se mu věnoval někdo jiný.

Myšlenka semínek, slyšící od počátku můj hlas, který k nim promlouvá, cítí mou pozornost, mě naprosto nadchla. Mám několik květináčů a každé ráno vedu rozhovory za zavřenými dveřmi.

Věřím, že semínka začnou klíčit podle mé péče a já se na ten moment moc těším.

Je to tak prosté. Koupit pár semínek, zasypat hlínou a pečovat.....

Nezapomínejme, že jsme také ze semínka. Jak o nás bylo pečováno, takoví jsme...

Květiny, rostliny, stromy,  všichni ze semen, všichni jedno jsme..........

Krásné jarní dny přátelé.

s láskou Bi

Bahno

Začalo to hezky. Vlastně je to skoro pravidlo. Je krásný slunečný den. Přijela jsem na chaloupku, abych se prošla s pejskem, nadýchala se v lese čerstvého vzduchu a zkontrolovala moje oblíbené stromy a místa v okolí. Trasa byla předem daná. Mám ji moc ráda, toulám se tam, kdy to jen jde. Zatím mě neomrzela. Pokaždé uvidím něco nového a hodnotného. Navíc se zcela jistě pokaždé, když tudy kráčím, ještě něčemu přiučím.

Nejinak tomu bylo dnes. Pes Adam už měl připnuté vodítko a mě v hlavě prolítla věta : "Vezmi si na nohy gumáky." V tom teplém suchém dni mi to přišlo absurdní, ale měla jsem výbornou náladu, takže jsem se poslechla. Nu co, pro někoho budu vypadat možná jako blázen, ale to už dávno neřeším. 

Hned za brankou jsem v lese potkala pána s fenkou, který si chtěl povídat. Prohodili jsme pár vět a já přidala do kroku, ať jsme brzy na mých oblíbených místech. Slunce zářilo nad hlavou, nikde ani mráčku, den vybízel k procházkám a jarním plánům. V hlavě se mi honilo všelicos, přes louku plnou květin, záhonek ředkviček, až po rozkvetlou nádhernou jabloň, kterou jsem právě dnes chtěla navštívit.

Už ve chvíli, kdy jsme se blížili k místu, kterým jsem musela projít, bylo jasné, proč mě má mysl vybídla ke vhodné obuvi. Cestička mezi stromy byla z kopečka, v mírném ďolíku, tudíž sníh, který roztával, utvořil jezírko a dost hluboký, i široký bahnitý prostor. Pes se prodral mezi stromky a já musela skrz. Nohy v gumákách se mi nořily hluboko do bahna a najednou přišla myšlenka, která mě provázela až za roh, kde na cestičce, slunce bahno dávno vysušilo a zbyl jen krásný travnatý chodník. Takový kousek. Vlastně za rohem. Naskytla se mi překrásná podívaná na celou krajinu. Kdybych neměla gumáky, tak se tam nedostanu. Nemohla bych projít. Vlastně mohla, ale měla bych špinavé boty až po kotníky a zřejmě by se nejednalo o příliš příjemný zážitek. Byla jsem dnes dobře vybavená.

Okamžitě mě napadl příměr s naším životem. Kolikrát přijdeme k obrovskému bahnitému jezeru a z nejrůznějších důvodů ho nedokážeme přejít. Naše zahnívající prožitky, smutky a hnijící minulost, jsou pěkně hluboké a smrdí až na dálku. Mnohokrát se rozhodneme obejít, nebo raději nevstoupit do oněch nepěkných situací. Ony však stále zůstávají  a mokvají, než se k nim dostane alespoň pár paprsků slunce. 

V našem životě to může být vědomí toho, že si každý takovou bažinu někde tvoříme, hýčkáme a snažíme se na ni zapomenout. Ve chvíli, kdy připustíme, že existuje, získáváme nástroje, jak ji překonat. V mém případě to byla věta, kterou mi mé podvědomí vyslalo už před procházkou. Tak moc jsem toužila vidět mou oblíbenou slunečnou stezku, že jsem poslechla. A dobře jsem udělala.  Najednou mi totiž bahno přestalo vadit. Nebylo pro mě důležité. Prostě jen součást mojí cesty. Prošla jsem jím se zabořenými kotníky, avšak bez větších problémů a nelibých pocitů. A hned za rohem na mě čekala odměna v podobě překrásně prosluněné cesty. Dnes jsem byla na své bahno připravena. Nastal správný čas. 

Často jsme na sebe, zbytečně ve svých životech přísní. Podléháme tlaku okolí a zapomínáme na svůj vlastní rytmus a osobní nastavení. Je dobré se nenechat zmást. Jen my dobře víte, kdy a jakým způsobem situaci, která zahnívá v našem životě můžeme a dokážeme zvládnout. 

Na zpáteční cestě, jsem chtěla ještě pozdravit stromy v aleji na druhé straně lesa. Když jsem přišla k onomu místu, přes cestu ležel velikánský strom. Pochopila jsem. Dnes ne. Rozhodla jsem se zbytečně neuvádět v nebezpečí ani sebe, ani našeho milého pejska, jen pro svou touhu uvidět milovanou alej. Naše urputnost a tvrdohlavost, nám občas také dokáže pěkně zavařit. Vím o tom své. 

Otočila jsem se tedy na patě a nechala se pomalu dovést pejskem až na zahrádku. Byl to krásný den.

S láskou Bi