BEZ iluze

Zdroj Pinterest

Dnes ráno na mě v poště čekala zpráva o odchodu milované paní učitelky mého syna, která je učila matematiku a děti ji měly moc rády.
Už včera si postekl, že je neučila a měli "tu jinou" paní učitelku.
Pak na mě za pár hodin vyskočily fotky objímajících se lidí, kteří se v nedávných dobách vůbec neměli rádi, ba si byli nepříjemní a teď jsou údajně báječnými přáteli, následně příběh muže, který střídá ženy jak ponožky a využívá jejich postavení pro svůj zisk.
Další a další kostky, které cvakají do obrazců.

Během tohoto týdne, kdy jsem ulehla doma s nemocí, kterou jsem si odžívala mnohaleté nánosy uložených smutků, lítostí a křivd, jsem začala zažívat pozvolné odhalování další pravd a obrazů,
které byly dříve více či méně v mlze.
Začaly ke mě proudit informace, aniž jsem chtěla, o rozuzlení některých mých letitých představ a hlavně iluzí.
Jak to všechno spolu souvisí?
Vše dohromady spojuje právě ono slovo ILUZE.

Když jsem byla malá holka, všichni mě milovali. Tedy, aspoň jsem se tak cítila.
Prožívala jsem báječné bezstarostné dětství a pak, když jsem nastoupila na střední školu a objevily se první "problémy" s tím jak vypadám, myslím, chovám se, tak se mi zhroutil svět.
Nebyla jsem připravená na skutečný život.
Viděla jsem jen ty krásné věci. Když se mi stalo něco "špatného", tak jsem se vysloveně hroutila, jako malá holčička, která nedostala panenku pod stromečkem.
Není to přehnané, ani nadnesené.

Musela jsem si prožívat čím dál silnější a náročnější zkoušky, abych se postavila nohama na zem a dospěla.
Absolutního pocitu uzemnění a zpřítomnění jsem pocitově došla teprve sve svých 42 letech, minulý rok, kdy jsem byla hodně sama a právě mé iluze začaly mizet, jako pára nad hrncem.
Pravdy se mi začaly ukazovat v těch nejhrubších podobách.
Zprvu, než jsem se zorientovala co se děje, jsem byla lítostivá, pak jsem bojovala, vysvětlovala a zbytečně se vyčerpávala a obhajovala své fikce sama před sebou neschopna, nebo spíše neochotna uvidět pravou podstatu věcí.
Proto jsem byla mým nad Já uvržena do samoty a ticha, kde jsem postupně přijímala a začínala chápat, kde to jsem.
Mé nohy vrůstaly do země, jako pevné kořeny a nohy při chůzi občas pěkně bolely, jak se fyzické tělo bránilo kráčet vpřed novému životu.
V pravdě a bez iluzí.

Tento týden, v tichu sama se sebou prožívám opět ty pocity skutečnosti. Občas zabolí u srdce.
Už je to ale jiné. Už vím.
Všechno patří do života. I lež, přetvářka, podvody, manipulace. Jsou tady. Opravdu nás nikdy nebudou milovat všichni lidé na světě.
Taková je momentálně má pravda. A to předávám i svým dětem. Proto nebudu litovat svého syna ze ztráty paní učitelky a vysvětlím mu, jaký je život. Ve všech jeho podobách.
Kdykoliv jsem nebyla pravdivá a balila věci do růžového papíru, pak jejich rozbalování opravdu moc bolelo.
Kdykoliv jsem se snažila ochránit své děti, přátele či bližní, situace se ještě zhoršila a museli si projít složitější zkouškou, než byla ta původní.
Momentálně jednou z nejobtížnějších věcí pro mě je mlčet, i když vidím a dovolit,aby se věci samovolně staly.
Děkuji všem, kteří mi přinášíte informace a tím mi velmi pomáháte strhávat další a další saténové jemné šátky mých iluzí.
Děkuji všem, kteří jste ke mě za všech okolností upřímní a pravdiví.
Bi