Výtahová chvilka

Bylo odpoledne běžného dne a my dva se sešli před výtahem.

U nás v domě jsou výtahy dva.

Jeden nákladní, na ten jsme právě čekali a druhý malý, ale ten skoro nikdy nejezdí, protože baví  lidi z domu demolovat jeho dveře, nebo nějak jinak ho poškozovat.

Je to způsobeno tím, že v našem domě, který tady stojí již skoro 45 let má 17 pater, se neustále mění osazenstvo, podle výše sociálních příspěvků.

Tudíž je u nás velká povahová rozmanitost a skvělá šance, se každý den zdokonalovat v dovednosti, jak nehodnotit, nesoudit a neposuzovat.

Protože bydlím ve 12 patře, často se mnou začnou lidé samovolně komunikovat.

Po pár vyřčených větách se můžete dozvědět o člověku opravdu hodně.

Ani tentokrát to nebylo jinak.

ON: "Bože, to je hrozný bordel. Já bych tady nechtěl bydlet, ani zadarmo", pronesl bokem ke mě, rozhlížejíce se po oprýskané růžově natřené kabině, kterou zdobí různé nápisy a pokusy o realistické milostné básně. 

Mimichodem tahle věta je jednou z nejčastěji vyřčených v tomto prostoru. 

Chtělo by to už trochu originality.

JÁ : "To je jenom výtah a chodba. Jsem tady moc spokojená. Mám krásný byt, velkou zděnou koupelnu, takovou jsem nikdy neměla a navíc mám klidné a hodné sousedy. A ten výhled z okna, kdyby jste viděl!", povídám s úsměvem, protože mě moc baví, jaký nahodí většinou lidé po mém nečekaně optimistickém sdělení výraz ve tváři.

Ty grimasy už originální jsou. Tady si na nedostatek kreativity opravdu stěžovat nemohu.

Mladík si mě podezíravě prohlédl, jestli jsem si náhodou někde něco nezobla, nebo nezakouřila.

To mě taky baví. 

Když se nepřidáte k běžnému kritizování a nadávání, tak si vás lidé prohlíží nevěřícným zrakem. Někteří i něco vtipného pronesou, jako onehdá jeden starší pán, který se mnou jel a měl podobné úvahy o našem domě.

Když jsem mu vyjmenovala všechny, ty skvělé výhody, které mi přináší tento byt, zahleděl se na mě a povídá s úsměvem : " Na čem fičíte paní!"

No nic. Zpět k mladíkovi.

Při pohledu na mě pochopil, že tudy cesta nevede, tak změnil konverzaci.

"Nevíte, kde bydlí pan Dvořáček (jméno je samozřejmě změněno)?"

"Milý pane, to je bez šance, zapamatovat si jmény v sedmnáctipatrovém domě všechny nájemníky a ještě navíc, když se to tady tak střídá. Nás skalních je tu pomálu", dodala jsem.

Vystupoval o patro níž než já, mile se na mě usmál, před výstupem popřál hezký den.

Když jsem otevírala dveře svého bytu, stál přímo pod schody a koukal ke mě nahoru od spodních dveří a volal.

"To je fakt sranda. Teď už vím, i kde bydlíte Vy!", pronesl usmívající se a zvonící na mého spodního souseda.

Vždycky máme několik možností, jak přijmeme naši životní situaci a podmínky, ve kterých žijeme.

Doufám, že mladík, nebyl rasista, protože pan soused je rom.

Bi