Temný les

Každý jsme před ním někdy stáli.

Všichni jsme koukali na jeho velikost a cítili z něj chlad. 

Temný les, suplující naše strachy, životní etapy, které zatím nedávaly smysl a byly plné neznámého, možná i bolestného, nepřehledného, nebo naopak situace, která byla zcela jasná, ale tak temná, že vyžadovala neskutečné množství osobní odvahy a sebekázně, aby člověk do ní vkročil a tím spustil další vlnu pochybností a léčebných procesů. 

Po rozhovoru s kamarádkou, která v životě momentálně řeší významné osudové situace, se mi opět vynořil jeho dlouho ukrytý obraz. Tentokrát jen ve vzpomínkách.

Představte si ten les před sebou. Nejde obejít. Je před vámi a vy víte, že musíte projít, jinak se dál nedostanete.

Svou rozlohou, temnotou a chladem, který z něj vychází nahání hrůzu.

Proč bych tam tedy šel říkáte si?

Protože jinudy cesta nevede. Určitě začnete hledat jiné cesty, jak tento monumentální, strach nahánějící prostor obejít. A možná se vám to i povede, však jen do chvíle, kdy narazíte ještě na větší hvozd, který vás naprosto pohltí.

Určitě se začnete vymlouvat, že nevidíte žádnou cestu kudy vstoupit. Před tím lesem může být strmý sráz, kolem dokola ostružiní a vám se tam prostě nechce.

Tak zůstáváte na louce. Chvíli vás to baví, protože tam nejsou žádné velké problémy a prostor kolem vás je viditelný a čitelný. Takzvaně bezpečný. 

Některým pobyt na louce vydrží celý život a nikdy je nudit nepřestane.

Jsou ale lidé, kteří chtějí vidět a prožít víc, než jeden pobyt na louce, kde to dobře znají.

Přesně tito lidé naleznou odvahu, proklestí si cestu a vstoupí do temnoty černého lesa, který skrývá spoustu tajemství a nebezpečí, na které nejsou nikterak připraveni, ani vybaveni.

První překážkou, kterou je třeba překonat, je temnota lesa. Tma vzbuzuje strach. Mnohdy zbytečný, vyvolaný jen pocitem, že nevidíme celou situaci, nevíme, co se skrývá za nejbližším stromem, strach z bolesti a ublížení, strach o svůj život, se kterým si zahráváme a hazardujeme den co den, ale jeho cenu si většinou uvědomíme až ve velmi vyhrocených extrémních situacích. 

Ve chvíli, kdy se přestaneme sebe středně zaměřovat jen na sebe a své bezpečí, jsme schopni se více uvolnit a třeba začneme vnímat, že pomyslná tma v lese není tak černá, jak se v první moment zdálo. Začneme tiše našlapovat, abychom uslyšeli tlukot vlastního srdce, které se pomaličku přestává bát, zpomaluje svůj běh a pomáhá dechu, aby se stal hlubokým a prožitým.

Když si odžijeme své všemožné strachy a představy, které jsou většinou spojené s tmou, kterou dokáže vyprodukovat jen naše mysl, začne se v lese pomalu rozednívat.

Najednou můžeme vidět spoustu pěšinek. 

Cesty se rozbíhají do všech možných zákoutí a stran.

My, posíleni svou silou, odvahou a odhodlaností zjišťujeme, že se nemusíme složitě rozhodovat, kterou pěšinou se vydáme, protože všechny cesty nabízí něco nového a pozoruhodného.

Můžeme se dokonce začít smát vlastní pošetilosti, která nám dříve bránila, naháněla hrůzu, nedovolovala být svobodnými a beze strachu a nutila nás dopředu vědět kudy kráčíme a kdy dojdeme.

Ve chvíli, kdy přestáváme lpět na východu z lesa, kdy si užíváme všechny vůně a zvuky nádherného prostředí, které se nám zdálo zprvu tak neutěšené a strašidelné, v tuto chvíli vstoupíme na překrásnou louku uprostřed stromoví, která je poseta kvítím, jako voňavým kobercem.

Uleháme znaveni do trávy a slyšíme zcela zřetelně zpěv ptáků, bzukot včel a ucítíme po sobě lézt všemožné broučky.

V této chvíli si poprvé uvědomíme velmi zásadní fakt, že les už není temný a my jím naprosto bezpečně a dokonce i radostně procházíme, aniž bychom měli louče, které by svítily na cestu.

Přesně v tuto blaženou chvíli přijdeme na to, i když se nám to může zdát neuvěřitelné a neuchopitelné, že my sami jsme tou světelnou loučí, která má schopnost a moc rozsvítit vše kolem nás, rozpustit všechny temné strachy a obavy, které nás zprvu při vstupu do lesa provázely.

Kdykoliv poprvé sami projdeme svým temným a tmavým lesem, pochopíme, že se není čeho bát a v těžkých chvílích začneme přicházet sami na jeho okraj, vyhledáme další temnou pěšinu a vstoupíme do další situace s vírou a odvahou, která rozsvítí naši neprobádanou pěšinku.

Kráčejme pomalu, buďme tiší, protože tak nejlépe uslyšíme sebe a nezapomínejme, že tím světlem našeho života jsme MY SAMI.

S láskou Bi

Kroky životem

Narodila jsem se z lásky dvou lidí.

Možná to byla náhoda, i když na náhody nevěřím.

Narodila jsem se, jako holčička, abych se učila být laskavou a milující ženou.

Už od malička jsem měla velké bříško a faldíky, které mi v dospívání dělaly opravdu veliké problémy a byly často zdrojem mých smutků a trápení.

Dnes vím, že tomu tak je, abych se naučila milovat své tělo, našla si pro ně správnou a zdravou výživu, která mu pomáhá a lahodí a také cvičení, které mi neubližuje a baví.

Své oblé tvary jsem dostala do vínku, aby mé objetí bylo měkké a chlácholivé.

Narodila jsem se mým skvělým rodičům, kteří mě velmi milují, abych se následně v dospívání setkala s odmítáním, kritikou a nepochopením.

Musela jsem si projít cestou, na které byla mnohokrát tma, často jsem zabloudila a ztratila samu sebe. Prožila jsem mnoho bolesti a utrpení, kterými jsem potřebovala projít, jako my všichni, abych si ujasnila, kým jsem, kam směřuji, a jaké jsou mé životní hodnoty a priority.

Potkávala jsem mnoho mužů, od kterých jsem se nechala ponižovat, často se mnou manipulovali, lhali mi a podváděli a já se nechala využívat citově, fyzicky i materiálně, prošla si psychickým i fyzickým terorem a to všechno proto, abych v sobě našla sebe si vědomou, silnou a laskavou ženu. Abych si ujasnila své hranice a také poznala, jaký partnerský vztah potřebuji žít.

Musela jsem si projít dvěma zásadními rozpady svých rodin, abych pochopila, jaký význam pro mě rodinné a přátelské pouto vlastně znamená.

Muselo se to stát, abych se naučila odpouštět, stala se pokornou a přijala do svého života nové formy rodinného seskupení.

Porodila jsem dva syny, které vychovávám sama, abych se naučila trpělivosti, citlivosti a soucitu, abych se alespoň částečně učila porozumět mužům a vrátit se do svých přirozených ženských rolí, jako jsou matka a hospodyně.

Vychovávám své syny sama, abych jim předala to nejlepší ze sebe a naučila sebe i je vzájemné komunikaci v lásce a citlivosti, s ohledem na naše odlišné nastavení. Také proto,a bych se vnitřně smířila s přátelila se svým vnitřním mužem.

Musela jsem si projít tvrdými a bolestnými bitvami s muži, abych pochopila, že není proč bojovat, protože muži mě neohrožují a nechtějí mi ublížit.

Na pár let jsem se stala "známou" a "viditelnou" na prknech co znamenají svět, pak ve velkém smutku odešla, protože jsem došla do bodu, kdy mě má profese přestala těšit a přinášela mi spíše trápení, než radost. Po odchodu z divadla jsem prošla mnohými "obyčejnými" profesemi, abych se naučila přestat rozdělovat lidi na lepší a horší, podle profesí, oblečení, aut a výše konta.

Poznala jsem velkou materiální nouzi, abych později dokázala vyjít s málem a ocenit každou vydělanou korunu, či darovanou věc. Abych pro sebe znovu objevila všechny ty úžasné dětské hry a činnosti, které jsem milovala jako malá a vrátila je zpět do mého života.

Potkala jsem veliké množství lidí a přátel, které jsem postupně ztrácela a já se učila pečovat o ty opravdu hluboká přátelství, která zůstávají napořád.

Byla jsem opouštěna a opouštěla, abych se naučila milovat svou samotu a stala se sama sobě nejlepší přítelkyní.

Prošla jsem si obdobím iluzí, přetvářky a lží, abych se následně naučila sebe reflexi a přestala se bát názorů ostatních, které mají pro mě cenné informace.

Naučila se přijímat kritiku a pohledy jiných lidí s tolerancí a pochopením, k jejich vlastnímu nastavení.

Začala jsem pracovat se seniory, nemocnými a sociálně slabými, abych se naučila naslouchat jejich trápením, uvědomila si, jak jsou malicherné nicotné spory a pomluvy dnešního světa, abych pochopila, že největšími dary na světě jsou zdraví, rodina a laskavé, harmonické, rodinné a přátelské vztahy.

Musela jsem si prožít mnoho úmrtí blízkých lidí i klientů, abych se přestala bát smrti a rozhodla se naplňovat každičký svůj den až po okraj, protože nikdo nevíme, jak dlouho tady ještě budeme, kdy naše svíčka dohoří a jaké zkoušky jsme si v životě ještě připravili.

Každý přicházíme na svět se svou knihou osudu, kde máme vepsány zkušenosti, kterými si musíme projít, abychom pochopili...

Abychom se stali lepšími lidmi a každý den prožili v lásce i soucitu, i když kolem nás a v nás právě probíhá bouře.

Stále kráčím, stále je na čem pracovat, čemu se přiučit a co pochopit.

Tak to mám dnes. Je to pouze mé vnímání, cítění a můj život.

Když se podívám zpět, chápu, že i nejtemnější chvíle v mém životě byly PROSPĚŠNÉ A DOBRÉ.

Co jsi se naučil Ty?

Kam jdeš?

Už víš kdo jsi?

S pokorou a úctou děkuji

Bi

V bezpečí....

Tolik let jsem na to byla sama.

Spoléhala jen na svůj úsudek a sílu, kterou jsem občas dolovala až z paty.

Když mi poprvé řekl, že už nejsem sama a můžeme všechno sdílet spolu, něco uvnitř mě se velmi vzpíralo.

Měla jsem stažený žaludek, uhýbala pohledem a kroutila se, jako žížala, aby neviděl,

co cítil a já abych nemusela s pravdou ven.

Byli jsme spolu jen chvíli a nechtěla jsem mu vykládat o tom, co se ve mě děje.

Pořád jsem si říkala, i jemu nahlas, že je to jen MOJE.

Úplně mě odzbrojil, když se na mě kouknul z té své velké výšky a řekl :

"Už na to nejsi sama. Co je Tvoje, je i moje a týká se to nás obou. Říkej mi prosím Tě všechno."

A já ho poslechla, i když jsem se moc bála.

Obávala jsem se dalšího zranění srdce, dalších lží, manipulací a podivných her, které jsem s muži většinou ve vztazích prožívala.

Začala jsem s ním pomalu mluvit o všech svých pocitech, jak si přál. O všem co prožívám uvnitř.

Po všech těch vztahových karambolech a znovu zvednutích ve vztazích s muži, jsem měla v sobě zprvu velkou nedůvěru a moje obranné mechanismy jely naplno.

Bolesti žaludku, bušení srdce a strachy lezly pomalu nahoru, výš a výš k srdci, kde se pomaličku rozpouštěly a vsakovaly, jako znovu nalezená živá voda, která hojí hluboké rány.

To, co si přál ode mě, dopřával i mě.

A tak jsme se vzájemně začali častovat a obohacovat dlouhými debatami plnými upřímnosti, pravdy, která občas píchla a otevřeností, která nás jednoho před druhým obnažovala chvílemi až na kost, nebo spíše na duši, chcete li.

Najednou jsme zjistili, že naše společné hluboké sdílení vyhledáváme, protože nám dodává důvěru jeden ve druhého, posiluje naši lásku a sounáležitost, která nic neskrývá, nezamlčuje a nelže.

V posledních týdnech jsem procházela v práci náročným procesem s jednou mou paní klientkou a oslabená psychika se začala projevovat i na fyzickém těle různými typy bolesti. Dřív bych mlčela a pokorně nesla všechno sama, dělala hrdinku a usmívala se přes bolest a nevyspaná víčka bych se snažila rozevírat dokořán, aby si nikdo o mě nedělal starosti a hlavně, aby nikdo nezahlédl, že jsem také jen obyčejná žena, které občas dochází síly a potřebuje obejmout.

Tolik let to nebylo.Zapomněla jsem. Zavřela. Nečekala, že to ještě někdy samovolně bez očekávání, chtění a lpění přijde. 
Když jsem včera seděla celá bolavá na lavičce u kostela a povídala mu do telefonu o svém dni, pocítila jsem nebývalý klid a radost. Absolutní pocit bezpečí a pochopení, když cítíte, že vás ten druhý poslouchá, je s vámi a nemusíte jemu ani sobě nic nalhávat. Ten krásný pocit uvolnění, že můžete být absolutně upřímní, takoví jací jste a nic se nestane. Naopak je to vítáno s nadšením a obdivem.

To osvobozující zjištění, že s vámi nikdo nebojuje o to, jestli je moudřejší než vy. Máte jeho plnou podporu a víru, že vše dokážete zvládnout sama.

Ten krásný pocit, že ať řeknete cokoliv, dá vám ten druhý najevo, jak moc pro něj znamenáte a jak jste milovaní a přijímáni.

Vím, vím, řeknete si, že jsme spolu jen chvíli a všechno se může změnit, až opadnou růžové opary naší zamilovanosti, ale já si myslím, že pokud od prvopočátku dokážete s partnerem žít v absolutní pravdě a upřímnosti jeden ke druhému, pak stojíte nohama pevně na zemi v realitě svého společného žití a všechny zkoušky, které přijdou zvládáte lehčeji, protože se cítíte v bezpečí.

A věřte mi, že tenhle pocit je k nezaplacení.

S láskou Bi

Vkládám i komentář milovaného Michala k danému tématu:

Michal :

Brigitka je štěstí, štěstí je když můžete ženě říci vidím, že se uvnitř tebe něco děje a zeptáte se jí co se v tobě odehrává a ona vám poví po mírném zdráhání (neměla to se mnou lehké od našeho prvního shledání, přes mé dlouhé mlčení, až po ignorování všeho co od ní ke mně přicházelo a neviděli jsme se tváří v tvář přes 2 roky) úplně vše.

A já ji můžu odpovídat dnes už bez obalu, beze všech strachů, bez náznaků manipulace, nějaké hry na její, díky všemu co prožila v životě i se mnou přirozené strachy, obavy a nejistoty. Mohu se odhalit na morek svého srdce, duše i těla.

Vysvětluji, aniž bych musel lhát z důvodů, abych ji dále nezraňoval, mohu říci i slova tak upřímná, že mohou dokonce vyvolat další nejistoty, ale vím, že jedině tak k sobě můžeme mít důvěru tak absolutní, že se opravdu nemusíme bát říkat ani ty nejniternější pocity, strachy, obavy, ale i radosti.

Jak se to stalo, že jsem se "změnil"?

Od narození jsem byl jaký jsem. Cestou životem jsem si nasbíral mnoho dětských křivd, mnoho nejistot ze sebe, mnoho strachů ze všeho kolem, naučil jsem obelhávat sebe i ostatní, abych se zavděčil, naučil jsem se utíkat před vším krásným a před vším co znamenalo zodpovědnost hlavně za sebe, strachy z toho že neobstojím.

Stalo se to, že jsem musel umřít a znovu se narodit jaký jsem, jaký jsem býval, jaký jsem chtěl být, ale již to není o připodobňování se vzorům, ideálům, bohům, mistrům, prostě jsem si dovolil být sebou tak čistým, jako když jsem se narodil (napadá mě že to nebyl lehký porod 58 cm a 5,6 kg výbavička byla k ničemu a šup nakoupit věci na roční dítě)

Brigitko děkuji ti, že i já mohu být před tebou tak nahý, jak je to jen možné, aniž bych se musel stydět za cokoliv, že nemusím hrát nikoho jiného, abych se ti zalíbil, děkuji ti, že jsi svůj sen snila dál, i když jsem vysněný obraz mne po dva a půl roku hodně osekával a poutal jej kdesi do všech těch stejných mužů co jsou kolem.

Brigitko miluji tě a již se nestydím říkat to slovo, kterému jsem se hodně ale hodně vyhýbal a možná, když jsem ho říkal tak jen pro to, že se to ode mně čekalo. A bavili jsme se o tom i spolu, že se nám daří navracet slovu MILUJI (mezi ženou a mužem) význam pro nějž bylo stvořeno. Píšu rychle a zběsile :) jak už to tak u mě bývá a prostě myslím, že jednou vám i sobě připomeneme ve společném díle co se v nás odehrávalo od počátku, jak se to stalo. Ne pro pohlazení našeho Ega, ale proto abychom na to nezapomněli, nezidealizovali si v čase a možná těm kdo se bojí pomohli vidět, že to jde NE překonat, ale žít a dovolit se nebát ničeho ani špatných zpráv. Jejda psal bych do nekonečna. Tak hezký den všem ostatním.💗

Michal

Mé srdce Tebou přetéká

Zdroj Pinterest

Schoulená v sobě,

užívající si ten nepoznaný klid,

oči zavřené a srdce dokořán,

naplněná vším,

co ke mě patří a můžu právě mít.

Sblížená s bezbřehou láskou,

co každý by si přál.

Mé srdce Tebou přetéká

a já se nechám nést,

na vlnách lásky člověka,

co nemá touhu, jen tak svézt.

Láska, co hřeje, chrání, tvoří,

láska, co věčným ohněm hoří,

jen taková láska,

co svojí čistotou a pravdou,

dvě duše k sobě spojí

a ty se spolu dotknou hvězd.

Bi

 

VŠECHNO JSI TY

Kráčela jsem ranní rosou, tráva voněla, ptáci zpívali a všichni kolem mě spali.
Ocitla jsem se v tak nádherné situaci brzkého ranního klidu, až jsem cítila to úžasné teplo u srdce, které mi lidé někdy nazýváme blažeností, či štěstím.
Rozhlížejíce se po krajině, nechala jsem své myšlenky plout a převalovat, když jsem najednou samu sebe slyšela říkat : " To všechno jsi Ty! Vidíš to, cítíš to, sama jsi si to vytvořila."
Slzy štěstí se samovolně vykutálely z očí a já začala ve vzpomínkách oživovat některé procesy, které mě přivedly až do tohoto bodu mého života.
Mnoho let zpět jsem žila velmi neutěšený život, jako oběť, vláčena životními lekcemi. Jako hadr na podleze jsem utírala své slzy a smutky a myslela si, že pokorně přijímám všechny své otřesné zkušenosti a prožitky.
Opak byl pravdou. Nebyla v tom pokora. Jen pýcha, lenost, neochota pochopit, učit se, zvednout hlavu a opět uvidět slunce, které mi svítilo na cestu každý den, abych dokázala naplnit svůj plán duše.
Čím jsem byla smutnější a nešťastnější, tím více takových situací mi do života přicházelo.
Známe to všichni. Všichni máme odžito své období sebe destrukční tvorby.
Každý své načasování a jiný bod zlomu, který nás převede na druhou stranu, kde začneme vidět věci jasně a vydáváme se na cestu tvorby.
Dlouho mi trvalo připustit si, že se mi v životě děje jen to, co jsem si svými myšlenkami a hlavně činy dříve vytvořila.
Teprve s tímto nově nabytým uvědoměním se mohla odloupnout další vrstva pomyslné cibule.
Přestala jsem rozdělovat věci na dobré a špatné.
Přestala jsem poslouchat lidi, kteří mě zrazují a přesvědčují mě o nesprávnosti mých pocitů.
Následovalo období velké samoty, kdy jsem cítila, že nechci bojovat se světem a neustále obhajovat své názory, vize a sny, které byly mnohdy tak protichůdné, bláznivé, neuvěřitelné a neuskutečnitelné.
I toto období mě velmi posílilo. Měla jsem se naučit uvěřit sobě a svému vnímání.
Právě jsem prožila zhmotnění jednoho svého životního naplnění.
Od žívám si v realitě to, co jsem viděla ve snech, přicházelo v myšlenkách, bylo mnohdy negováno, odsuzováno a nepochopeno.
Stalo se to samovolně a bez racionálních důvodů.
Přišlo obrovské posílení uvědomění si toho, že všechno co vidím ve své realitě jsem JÁ.
Dřív mi to přišlo neuvěřitelné a složité. Je to však velmi prosté.
Vidíme podle svých vnitřních nastavení, podle morálních hodnot, ke kterým jsme se cestou životem dopracovali.
Každý jiným pohledem a tak je to správně.
Jen si uvěřit a pochopit, že všechno, co se nám v životě právě děje, je výtvorem našich dřívějších myšlenek, představ a přesvědčení, které nám do života projektují naše další příběhy a situace.
Nikdo jiný to za nás nemůže udělat.
Všechno, co právě prožíváme jsme MY.
Je úplněk. Pojďme si něco přát a ve svém světě si to reálně vytvořit.
Krásný den všem

Bi

Kruhy

Zdroj Pinterest

Jsou situace a lidé, kteří se jen mihnou ve Tvém životě jako komety. 

Proletí, zazáří, nebo spustí bouři a jsou fuč.

Potom jsou situace a lidé, kteří se Ti neustále vrací. Pořád se příběh opakuje a Ty ne a ne vystoupit.

Táhne Tě nevysvětlitelná přitažlivost opakovat stále dokola tentýž kruh, dokud nepochopíš, co se to vlastně děje. 

Dokud nezažiješ a neprožiješ vše, co potřebuješ danou situací, či setkání s konkrétním člověkem naplnit.

Můžeš se bránit jak chceš, slibovat si, že už do toho nikdy nevstoupíš a jednoho dne to stejně uděláš, i když předem víš, že to může bolet. 

Jsi přitahován neviditelným magnetem a udržován v kruhu, pravidelném cyklu, přílivu a odlivu.

Opisuješ pravidelnou kružnici, aniž si to možná uvědomuješ. Mohlo by se zdát, že jen hloupě putuješ po kruhovém objezdu pořád dokolečka, nemůžeš se rozhodnout, kterou odbočku si vybereš, aby si konečně vystoupil, ale tak to není. 

Vše má svůj čas a vývoj, protože teprve pak můžeš naplnit svůj plán duše, který jsi si sám vybral při příchodu na tento svět.

S každým novým kruhem, který uděláš, vidíš více a více detailů, které Ti Tvé putování vyjasňují.

S každým dalším kolečkem se stáváš trpělivějším, pozornějším, opatrnějším a také moudřejším. Pracuješ na své spokojenosti, protože i kruhový objezd, který se zdál zprvu ošklivý a šedý může být zdobený květy, ozářený sluncem a plný zeleně.

I když jdeš v některých chvílích pořád dokola nikdy nemůžeš zůstat stejný, jako na začátku.

Vše podléhá vývoji a nic netrvá věčně.

Jednoho dne zesílíš natolik, že už si ani nevšimneš, jak z onoho nekonečného okruží samovolně vystupuješ.

Proto si přestaň spílat a vyčítat, že se motáš v kolečku. Má totiž pro Tebe svůj velký význam. Jinak by si nebyl neustále přitahován jeho mocnou silou. Zbav se strachu z bolesti. Jednoho dne, až uvidíš a prožiješ všechno, co jsi měl, magnet povolí a dojde k velkému uvolnění.

Může se totiž stát, že kruh proměníš v ležatou osmičku, ve které budeš nekonečně spokojeně putovat v radosti z propojení dvou kružnic, které se míjely vedle sebe, či ten velký kruh rozpojíš svým nenadálým odchodem a stane se z něj velmi tlustá čára, za kterou necháš z čistajasna a bez výčitek vše přežité, nepotřebné a nežádoucí.

A na své cestě nezapomeň, že vše je dobré a chyby neexistují.

S láskou Bi

Ona jde s každým

zdroj Pinterest

                                         Měla jsem za sebou pár takových dnů bez pří chutě.

Prostě plynuly, plnila jsem si své povinnosti, chodila do práce, vařila, nakupovala, rozmlouvala s dětmi, ale jinak uvnitř prázdno.

Žádná radost, ani smutek.

Stav neutrál, nebo je mi všechno jedno, nebo ach jo, to se musí přežít.

Určitě to také občas zažíváte.

Ty tam jsou časy, kdy jsem potřebovala vědět důvody, proč se tak cítím, abych okamžitě všechno zpracovala, potažmo potlačila, nebo přehlížela.

Dnes přijímám vše, co ke mě přichází, včetně těchto neutěšených neradostných chvilek.

Nechám to běžet, však ono to samo ukáže cestu, kudy k radosti.

Nevím jak vám, ale mě se nepomáhá ani vykecat s kámoškou, ani rozveselit nějakým výšlapem či pohledem na malebnou krajinu, nebo se postískat se svými syny.

Prostě to ve mě je, roste to a jednoho dne to "porodím".

Nejinak tomu bylo i tentokrát.

Šla jsem netečně ulicí, ponořená do svého světa a najednou ke mě přiběhla malá holčička a chytila mě za ruku.

Velmi pevně a razantně.

Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem nebesky modré oči, které se na mě usmívaly a já se okamžitě začala smát s nimi.

Po pár dnech "pod dekou" opět smích a radost uvnitř mě. Taková maličkost to spustila.

Holčička se na mě zubila svými dvěma předními zoubky a byla odhodlaná se mnou jít.

"Jdeš se mnou?" ptala jsem se maličké.

Radostně přikývla a vratkými krůčky, držíce se mě pevně za ruku šla a na maminku se ani neohlídla.

" Tohle dělá normálně?" ptala jsem se usmívající se maminky.

" Moji rodiče říkali, že jsem byla stejná", vzpomínám nahlas."

" Ano, ano" odvětila máma. " ONA JDE S KAŽDÝM "

Maminka si ode mě převzala vzpírající se holčičku a já kráčela k domovu s ozvěnou v hlavě.

Když jsem byla malá, byla jsem stejná, jako ta holčička. Šla jsem prý s každým.

Bylo mi jedno jakou má barvu pleti, jestli smrdí alkoholem, nebo má potrhané kalhoty, nebo se na mě mračí.

Byla jsem malá holčička. Nebylo v tom nic sexuálního. Jen absolutní důvěra v život, chuť objevovat, poznávat, seznamovat se, hrát si a radovat se s každým člověkem, který mi vstoupil do cesty.

Chytit ho za ruku, postavit s ním bábovku na písku, vymyslet něco legračního, ať je čemu se smát.

Dokonce jsem se i párkrát v nestřežené chvíli ztratila, protože vedlejší pískoviště s malými cigáňaty bylo zajímavější než to naše.

Tak moc jsem toužila po společnosti, zážitcích a dobrodružství už od malička, jako holčička, která šla s každým.

Stále to ve mě je. Uvnitř. Otisk čistého a nevinného dítěte, které je v absolutním bezpečí a souladu se se vším a s každým.

S přibývajícím věkem se má naivita ale obrušovala, důvěra často pod tíhou dramatických vztahových životních situací uvadala a těžkla.

Po příchodu domů, jsem vytáhla všechny své fotografie s dětství.

Našla jsem na nich všechno, co mě rozveselovalo, co jsem milovala a čemu jsem se smála.

Opět jsem uviděla samu sebe jiným pohledem.

O tom, co jsem uviděla třeba někdy příště.

Každopádně banální chycení za ruku a nevinný úsměv dívenky mě přivedly opět k mé radosti a přinesly více, než by se mohlo zdát.

Třeba to někomu pomůže.

Když prožíváte dny bez barev, počkejte až k vám přijde pastelka, která jasnými barvami vaši černobílou omalovánku vybarví.

Stane se to vždy. Stačí být bdělý a mít srdce otevřené.

Krásné dny.

Bi