Příběh o muži, který potěšil cizí ženu

Zdroj Pinterest

Včera ráno se opět udál jeden z těch nezapomenutelných momentů v mém životě, který mi ukázal jasný směr kudy jít, ať má pouť životem neztratí na významu.

Seděla jsem jsem za stolem, před sebou hrnek s čajem a můj obličej zdobil výraz smutného klauna, urputně se snažícího udržet úsměv alespoň v očích, když rty neposlouchají.

Můj 80 letý svěřenec, budeme mu říkat třeba Jan, okamžitě poznal, že nejsem ve své kůži.

Známe se už mnoho let a prožili jsme spolu chvíli nejtěžší, což pro něj bezesporu byl odchod jeho manželky, která po těžké nemoci umřela před třemi lety.

Známe navzájem své zvyky, nálady a tudíž okamžitě pozná, když se ve mě něco děje.

Chvíli na mě hleděl a pak tiše pronesl:

 " Brigitko, co jsi dneska taká smutná? Copak se Ti stalo?"

Moje oči se střetly s jeho a já věděla, že nemá cenu lhát.

Pověděla jsem mu celý příběh o mé další svěřenkyni, můžeme ji pojmenovat třeba Maruška 92 let, která trpí v jednom nedostupném domě velkou samotou, protože z nejrůznějších důvodů nemůže vycházet ven.

Je to už pár měsíců, co se její psychický stav dost zhoršil. Často mi volává a pláče do telefonu, protože potřebuje slyšet alespoň na chvíli lidský hlas, aby se sama mezi čtyřmi stěnami nezbláznila nadobro.

Jedním z nejtěžších úkolů člověka, je pro mě v seniorském věku, kdy už fyzické tělo neslouží, nemůžeme trajdat a pobíhat světem, jak by se nám zlíbilo, zvládnout své absolutní zastavení a mnohdy naprosto sami, protože partner buď nebyl, nebo umřel a rodina nemá čas, protože práce má přednost.

Absolutně nehodnotím, ani nesoudím životy jiných lidí, tomu jsem už dávno prosta, ať si každý žije co potřebuje, ale vidět plačící opuštěnou ženu na sklonku života, by jistě otřásalo i s většími drsňáky, než jsem já.

Milý Jan mě pečlivě poslouchal, když jsem mu povídala o neutěšeném smutku paní Marušky, jejíž jméno, adresu, ani rodinnou situaci samozřejmě nezná, neboť ctíme soukromí klientů.

O to více mě pak dojalo co udělal. A v jejím případě ne poprvé.

Nechal mě vypovídat a pak s úsměvem řekl:

"Víš, co děvčátko? Podej mi plechový hrneček a já nasbírám té smutné paní černý rybíz.

Vezmi ji i nějaké jablíčka a natrhej kytku, když má tak ráda květinky."

Odkráčel na zahradu a já šla nastříhat kytku. Moc to hřálo u srdce.

Ve chvíli, kdy jsem u dřezu zase dělala svou práci, přišel s rybízem a udělal něco, čím mě opět šokoval.

"Říkala jsi, že nemůže chodit ven, tak jsem ji utrhl celou větvičku toho rybízu, ať si to může otrhat sama, jako ze stromku, kdyby byla venku."

Podal mi velký hrnek bobulí a nádhernou malou větévku.

Mé díky nebraly konce. Jen se usmíval a odkráčel se na chvíli "natáhnout".

Dívala jsem se za ním, slzy díků v očích a u srdce obrovský klid a vděčnost, že svět se nezbláznil, lidskost v nás stále je a dokáže být takovým způsobem, obyčejně a bez touhy po ocenění a pochvale projevena.

Tohle se od mých drahých svěřenců učím den co den.

Předávají mi skrze své skutky, poselství a zvyky "staré" doby, které si podle mě rozhodně zaslouží být zachovány a oživovány a dávají naději , že "obyčejná" lidská sounáležitost, laskavost a lidskost zůstane naživu, pokud ji my mladší převezmeme a povzneseme nad hmotné statky, které po odchodu našich nejmilejších a nejstarších členů rodin zůstávají, protože nic na světě, není víc, než "obyčejná" láska a čistota srdce.

Bi

Malá holka ve mě

Dnes se mi po ránu v hlavě honí vzpomínky na krásný slunečný den s mým milovaným mužem, který vyfotil tyhle slunečné fotky s měsíčkem, připomínající mi mé dětství (dudlík a ten šibalský výraz:-))

a tu malou holku ve mě.....

Tak často ke mě promlouvá a stoupá k srdci vzhůru,

ta malá holka ve mě,

která mou dospělostí musela slézt z trůnu.

V myšlenkách brodí se a chce svou pozornost,

já pozvedám ji do náruče a stavím si k ní z lásky most.

Často mi pláče v objetí a slzy nechce utřít.

Často si zpívá, tančí, dovádí a nechce chodit spát.

Když občas z mého světa zmizí, snažím se ji brzy najít,

i když tak často trucuje a rozmazlená je,

chce všechno po svém a nejlépe teď hned,

však je to tak,

že jedna bez druhé si neumíme hrát.

Bi

Za mlhou

Život, je jako průchoďák, kde se střídají všechny světla a stíny, ve kterých můžeš cítit kanálu smrad, nebo šlápoty z hlíny, co tady kolemjdoucí zanechal, aby Tě ven z té díry vylákal, aby Tě donutil uvidět, že existuje taky jiný svět, než tmavý průchod plný lidí, hluku, konfliktů a bitek.

Pořád tam zalézáš. Proč?

Občas, když vystrčíš nos, chvíli ze vzduchu radost máš a pak se zas vracíš, jak zpráskaný pes, hladový, promrzlý a bos.

Co Tě pořád nutí tohle prožívat? 

Za chvíli v tom Tvém průjezdu nebude k hnutí, měl by si třídit a vyhazovat věci a se všemi lidmi, 

co tam jsou s Tebou schovaní začít si víc povídat.

Každý ve své ulitě zalezlí vedle sebe, souseda úspěch prudí Tě a závist ta Tě žere.

Zkus zítra zase vystrčit z toho průchodu nos, najdi si cestu a pojď chodit bos, umyj se v řece, nasbírej rosu, napij se vody, pojď hledat po cestě k sobě samému schody.

Vylez z té bažiny výmluv a stesků, co smrdí sebelítostí, jak suchý záchod, co nemá ani vrchní desku.

Když koukáš ven z toho průchodu uvidíš mlhu a slunce, které se slabě, velmi neznatelně klube nahoru..

A za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, další Tvůj dnešní příběh začíná.

Další den, další šance na lásku, další naděje na to, prožít něco úžasného.  

Tak už se obuj a pojď. Té mlhy se neboj. Prostě patří k podzimu. 

Nic jiného to neznamená, než to, že se léto zahalilo do mléčné, teplé a huňaté šály......

Bi

Žvýkačka

Zdroj Pinterest

Jak žvýkačka,

co ztratila svou příchuť,

špinavá, jak guma na chodníku,

co se Ti lepí na paty.

Jak černá díra,

ve které všechno zmizí,

připadám si, když pořád přemýšlím,

proč už jsme si zase cizí.

Jak ozvěna,

co zní jen sama pro sebe,

jak sen bez konce,

který Tě přivede do nebe.

Jak bludiště,

kde východ není,

jak vypitá láhev,

po které se duše na rozmazaný inkoust změní.

Tak připadám si,

když se sama sebe ptám,

proč pořád kulhám,

z prachu se nezvedám

a často tápu kudy kam.

Bude to nejspíš černou tmou,

co mám teď uvnitř

a občas před sebou.

Bi

Kyselé ostružiny

Miluji sbírání ostružin.

Obzvláště, když slunce lechtavě leze po krku a hladí moji kůži svými teplými paprsky,

všude voní čerstvě posekaná tráva a z dálky zní kýčovitě dokonalá slepičí a hmyzí symfonie.

Tentokrát má oblíbená činnost nabyla na významu.

Některé ostružiny na slunečné straně byly opravdu zralé a začaly mi samovolně padat do rukou. Jejich sladkost mě na chvíli odvedla od mých myšlenek, které se mi prodíraly do hlavy a nutily mě přemýšlet nad tím, jak jsme my lidé kolikrát netrpěliví a chceme ovládat, manipulovat a mít věci pod kontrolou.

Chtěla jsem upéct bublaninu. Těch opravdu zralých ostružin, které samovolně spadly do mých dlaní nebylo dostatečné množství. Potřebovala jsem víc. Co na tom, že budou kyselejší, vždyť jsou pěkně zbarvené a dosladím to cukrem. Dělá se to běžně a nic na tom není. 

Jenže, i když přidám hrnek cukru navíc, ty nezralé ostružiny budou i po upečení prostě kyselé.

Jak často to v životě děláme? Chceme všechno hned. Málokdy čekáme na ten správný čas, slunce, teplo, pohodu, klid, aby situace samovolně dozrála do bodu sladkosti a přirozeného plynutí, kdy všichni zúčastnění dojdou do stejného harmonického smírčího bodu, který umožní naplnění a uskutečnění, či rozuzlení, nebo vyřešení nejrůznějších situací. 

Jsme zvyklí reagovat hned, emočně, zbrkle, bez ohledu na ostatní. 

A věřte mi, že já o tom vím jako střelkyně své. Mám srovnání. 

Často rveme kyselé ostružiny, nekoukáme vpravo vlevo a pak to všechno zasypáváme hromadami cukru, kterým jsou naše iluze, očekávání, lpění, nebo jen touha věci urychlovat a hlavně, aby dopadly podle nás.

Nezralé ostružiny házíme do hutného těsta dění, hltáme polo vychladlé bublaniny, které jsou pěkně kyselé i s přídavkem cukru a pak následně odfukujeme a nadáváme si proč jsme to vlastně jedli,

když nás z toho teď bolí břicho a bylo toho moc.

Často zůstává jen pocit těžkosti a nakyslosti. A přitom stačilo tak málo.

Jen chvíli počkat, než to dozraje, jen chvilku strpení, než to vychladne.

Uvědomění si toho, že každá ostružina (člověk, situace) potřebuje své specifické podmínky a čas proto, aby dozrála.

Trpělivost a tolerance. Vnímání toho druhého. Jeho potřeb, procesů a načasování. A také ochoty ponořit se do hloubky a chtít uvidět co se krývá pod zdánlivě vyzrálou tmavě modrou barvou, té které ostružiny.

Kdykoliv ostružina, člověk, situace, či proces dojde do bodu vyzrání, vytvoří se uvnitř plodu dostatek cukru (klidu a odevzdání, či svobody), umožňující bez zábran a strachu spadnout do dlaně. 

Teprve ve chvíli zralosti se věci dějí samovolně, v lásce a plynutí bez ovlivňování, urychlování a umělého přislazování.

Teprve ze sladkých a zralých plodů můžeme upéct bublaninu rozpadající se slastně v ústech.

Tentokrát se mi podařilo upéct přesně takovou.

S láskou Bi

Intimity mé Duše- Svlečená na Duši

Stojím tu před Tebou

a třesu se zimou.

Až na Duši svlečená,

s vědomím,

že už nemám jinou.

Nořím se do Tvých očí,

které si ke mě hledají klíč.

Nořím se do Tebe,

stojím opodál a nemůžu blíž.

Stojím a čekám,

jak chceš mě vidět a cítit,

zda láskou mě ovineš,

či budeš se štítit.

Štítit mé Duše

a všech jejích vrstev.

Zkus si je prohlédnout,

či promnout je v prstech.

Můžeš se dotknout i bolavých míst,

kde trochu zaschlé krve je.

A můžeš si být jisto jistě jist,

že vidíš mě svlečenou až na Duši.

Třesu se zimou a strachem,

z toho,co na mě povíš.

Třesu se tak moc,

až se mi srdce divoce rozbuší.

Chceš mě vnímat takovou,

jaká doopravdy jsem?

Pokud ne,

pak zavři oči a řekni:

"Chci, ať je to jenom sen."

Bi

Dovol mu to

Zdroj Pinterest

Kráčeli jsme polňačkou, povídali si, byl parný den a já nesla na rameni plátěnou tašku, ve které byla malá, skoro vypitá láhev na vodu, můj telefon, triko a šátek, které jsme postupně ze sebe v tom parnu sundávala a jeho foťák.

Většina věcí byla má a tak jsem tu tašku prostě nesla já. Přišlo mi to správné, spravedlivé, normální a vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, až do chvíle, než se milovaný Michal otočil a povídá:

"Lásko dej mi tu tašku, já to vezmu, ať to netaháš, když je tak horko."

Slyšela jsem samu sebe, jak bez přemýšlení odpovídám :

"To je dobré Miško. Není to těžké."

V tu chvíli zasáhl můj mladší, devítiletý syn Adámek a povídá:

"Tak mu to dovol mamko. Vždyť je přece silák gentleman!"

Společně jsme se zasmáli jeho úžasné vyřídilce a taška putovala k Miškovi.

Banalita řeknete si. Pro mnohé ženy samozřejmost, ne však pro všechny. Stále se to učím. Dovolovat muži být mužem a projevit mi tímto laskavým způsobem pomoci svou sílu a mužnost. 

Vlastně přirozenost.

Před pár dny jsem publikovala pár řádků o tom, proč ke svému milovanému vzhlížím.

V komentářích mě zaujal jeden, který hlásal přímo toto:

"Takoví muži nejsou. A víte proč? Transformovali se pod zdatným vedením matek úřednic. Dámy, teď je to na nás. Až my budeme ženami, oni budou mít prostor a stanou se muži s rytířskými ctnostmi.Takže DÁMY POJĎME SE STÁT ŽENAMI. (Little Pípalka)

Je to tak. Začala jsem si uvědomovat všechny ty situace, kdy jsem prostě jela jako parní stroj, protože jsem myslela, že musím všechno umět, aby mě muž nemohl ponižovat, že něco nezvládnu, že musím všechno unést, abych nikoho nedej Bože nepotřebovala, nebo neobtěžovala a pak padala únavou a vyčerpáním, protože jsem se neustále cpala tam, kde má pevně a aktivně stát muž.

Začal se to proměňovat, až když jsem si plně uvědomila své ženství, svou kvalitu, hodnotu, emoční rovinu, své cykly, které ovlivňují výkonnost. Tím vším jsem nabývala na sebe vědomí, jako matka, partnerka, dcera, kamarádka a hlavně ŽENA.

Tahle na první pohled malá, bezvýznamná příhoda mi opět připomněla moje "místo". Znova se učím v partnerství "dovolovat" muži dělat jeho "práci" a já se stavím " k plotně" a emoční podpoře. Tentokrát je to ale jiné. Necítím žádné ponížení, ani znevážení mě samotné. Je tam klid. Dělám co je mi vlastní, přirozené a já jsem spokojenější. Muž je evidentně šťastnější, protože se cítí užitečný a uznávaný. S radostí ocení nachystanou snídani, nebo uvařenou kávu.

Ubylo mi starostí. Jsme na to dva.

Téma dovolování se mi nyní prolíná do výchovy staršího syna, který právě prochází pubertou, mužských vzorů moc nemá a já občas dost tápu, jak ho přirozeně navést na cestu muže. Zřejmě to nelze, tak , jako on nemůže pochopit tu mou. ŽENA Z CHLAPCE MUŽE ZŘEJMĚ NEUDĚLÁ. 

Je to, jako bych chtěla, aby on chápal a prožívat třeba porod či menstruaci. Každý máme své a sami si tam dojdeme. Svým způsobem a ve správný čas. To je jediné vědomí, které mě trochu uklidní, když zrovna proběhne mezi mnou a "mým puberťákem" ostřejší výměna.

Všichni se stále učíme. Nikdy to nekončí.

Možná jde opravdu jen o to DOVOLIT SI TO A DOVOLIT TO DRUHÝM.

Krásný den

Bi