Bahno

Začalo to hezky. Vlastně je to skoro pravidlo. Je krásný slunečný den. Přijela jsem na chaloupku, abych se prošla s pejskem, nadýchala se v lese čerstvého vzduchu a zkontrolovala moje oblíbené stromy a místa v okolí. Trasa byla předem daná. Mám ji moc ráda, toulám se tam, kdy to jen jde. Zatím mě neomrzela. Pokaždé uvidím něco nového a hodnotného. Navíc se zcela jistě pokaždé, když tudy kráčím, ještě něčemu přiučím.

Nejinak tomu bylo dnes. Pes Adam už měl připnuté vodítko a mě v hlavě prolítla věta : "Vezmi si na nohy gumáky." V tom teplém suchém dni mi to přišlo absurdní, ale měla jsem výbornou náladu, takže jsem se poslechla. Nu co, pro někoho budu vypadat možná jako blázen, ale to už dávno neřeším. 

Hned za brankou jsem v lese potkala pána s fenkou, který si chtěl povídat. Prohodili jsme pár vět a já přidala do kroku, ať jsme brzy na mých oblíbených místech. Slunce zářilo nad hlavou, nikde ani mráčku, den vybízel k procházkám a jarním plánům. V hlavě se mi honilo všelicos, přes louku plnou květin, záhonek ředkviček, až po rozkvetlou nádhernou jabloň, kterou jsem právě dnes chtěla navštívit.

Už ve chvíli, kdy jsme se blížili k místu, kterým jsem musela projít, bylo jasné, proč mě má mysl vybídla ke vhodné obuvi. Cestička mezi stromy byla z kopečka, v mírném ďolíku, tudíž sníh, který roztával, utvořil jezírko a dost hluboký, i široký bahnitý prostor. Pes se prodral mezi stromky a já musela skrz. Nohy v gumákách se mi nořily hluboko do bahna a najednou přišla myšlenka, která mě provázela až za roh, kde na cestičce, slunce bahno dávno vysušilo a zbyl jen krásný travnatý chodník. Takový kousek. Vlastně za rohem. Naskytla se mi překrásná podívaná na celou krajinu. Kdybych neměla gumáky, tak se tam nedostanu. Nemohla bych projít. Vlastně mohla, ale měla bych špinavé boty až po kotníky a zřejmě by se nejednalo o příliš příjemný zážitek. Byla jsem dnes dobře vybavená.

Okamžitě mě napadl příměr s naším životem. Kolikrát přijdeme k obrovskému bahnitému jezeru a z nejrůznějších důvodů ho nedokážeme přejít. Naše zahnívající prožitky, smutky a hnijící minulost, jsou pěkně hluboké a smrdí až na dálku. Mnohokrát se rozhodneme obejít, nebo raději nevstoupit do oněch nepěkných situací. Ony však stále zůstávají  a mokvají, než se k nim dostane alespoň pár paprsků slunce. 

V našem životě to může být vědomí toho, že si každý takovou bažinu někde tvoříme, hýčkáme a snažíme se na ni zapomenout. Ve chvíli, kdy připustíme, že existuje, získáváme nástroje, jak ji překonat. V mém případě to byla věta, kterou mi mé podvědomí vyslalo už před procházkou. Tak moc jsem toužila vidět mou oblíbenou slunečnou stezku, že jsem poslechla. A dobře jsem udělala.  Najednou mi totiž bahno přestalo vadit. Nebylo pro mě důležité. Prostě jen součást mojí cesty. Prošla jsem jím se zabořenými kotníky, avšak bez větších problémů a nelibých pocitů. A hned za rohem na mě čekala odměna v podobě překrásně prosluněné cesty. Dnes jsem byla na své bahno připravena. Nastal správný čas. 

Často jsme na sebe, zbytečně ve svých životech přísní. Podléháme tlaku okolí a zapomínáme na svůj vlastní rytmus a osobní nastavení. Je dobré se nenechat zmást. Jen my dobře víte, kdy a jakým způsobem situaci, která zahnívá v našem životě můžeme a dokážeme zvládnout. 

Na zpáteční cestě, jsem chtěla ještě pozdravit stromy v aleji na druhé straně lesa. Když jsem přišla k onomu místu, přes cestu ležel velikánský strom. Pochopila jsem. Dnes ne. Rozhodla jsem se zbytečně neuvádět v nebezpečí ani sebe, ani našeho milého pejska, jen pro svou touhu uvidět milovanou alej. Naše urputnost a tvrdohlavost, nám občas také dokáže pěkně zavařit. Vím o tom své. 

Otočila jsem se tedy na patě a nechala se pomalu dovést pejskem až na zahrádku. Byl to krásný den.

S láskou Bi

Čistota

 

                        Namalovala Alexandra Epps

Venku nesměle svítá a kolem pouličních lamp radostně poletuje sníh. Bílý a osvěžující. V ulicích pomalu začíná běžný život. Lidé pospíchají , jako obvykle a někteří si toho možná ani nevšimli. Z nebe nám posílají další závěje čistoty. Tak potřebné v každé době. Ano. Sníh je pro mě symbolem čistoty a klidu. Také jednoty. Když krásně zasněží, krajinu to zcelí. Kéž to dokážeme i my lidé.

V ulicích slyším zvuky lopat, které čistí chodníky. Jistě. po čistotě se totiž nešlape. Ale, když chceš, zlehýnka našlápnout, můžeš uvidět svoje kroky. Kam jdou, jestli se s někým potkávají, či chodí osamoceně pořád dokola.

Když je sníh čerstvě napadlý, čisťounce bílý, všichni ho milují. Libují si a laškovně si s čistotou pohrávají, dokonce staví sněhuláky, nebo sněhové domy, najedenou z čistoty duše tvoří, jakoby bylo nutné všechno stihnout než roztaje. Ano, čistota je skvělým tvůrčím materiálem pro cokoliv. Je velmi přizpůsobivá a stabilní, když už z ní něco vznikne. Může se však postupem vlivu okolního světa začít pomalu ztrácet. Jako tající sněhulák, kterého všichni milují, jen když je bílý a krásný. Když začne vadnout a mrkev má trochu nakřivo, lidé odvrací zrak. Se sněhem většinou přichází i mráz. Aby ho alespoň na chvíli udržel při životě. Také jako opětovné prozkoušení, jak teplá a vroucí jsou naše srdce. Jak silný mráz vydrží.

Ze sněhu mají vždycky největší radost děti. Ony jsou také čisté, jemné a křehké, jako sněhové vločky. Kdykoliv nasněží, malé dětičky se radují a výskají štěstím. Možná proto, že cítí tu naději, která padá z nebe. Čistota stále existuje, říkají sami sobě tichými vnitřními hlásky.

Na chvíli, na pár dní, může přikrýt všechno, co se nám nelíbí a nechceme my dospělí vidět. Třeba binec na zahradě, přetékající popelnice, rez na střeše našich aut, či bolavé rány v našich často nečistých duších. Najednou všechno vypadá krásně a jednolitě. Dokonale. Je pozoruhodné, že sníh nepadá na požádání. Již pěknou řádku let je velmi vzácným úkazem. Jakoby na příděl. Možná, možná, když všichni zapracujeme na vlastní čistotě a teď nemyslím té voňavé a povrchové, ale té neviditelné uvnitř nás, kultivující a povznášející ducha, možná pak zase začne sněžit na začátku zimy a vánoce budou bílé, jako dřív. Syn Boží se bude opět rodit do čistoty.

S láskou Bi

Oslava mé první sbírky básní

 

POZOR! POZOR! MÁM VELKOU RADOST

Drazí přátelé a moji laskaví čtenáři.

S velikou radostí vám oznamuji, že jsem dnes v noci porodila svou první elektronickou sbírku básní INTIMITY MÉ DUŠE.

Pro všechny, kdo se chtějí nechat pohladit slovy, pošlu ráda do vašich e mailů,

které mi prosím pište na ten můj brigita.tothova@seznam.cz

Dar za přečtení je čistě dobrovolný,

tak jako tištění a další šíření mých textů.

Váš případný finanční dar bude využit na výtisk mých dalších úvah, příběhů a myšlenek.

Jsem velmi šťastná, že se mohu s vámi podělit o kousek sebe samotné.

Děkuji za podporu svému milovanému muži Michalovi

a vám všem, kteří mě provázíte na mé autorské cestě.

Stále kráčím a těším se na další porody.......

S láskou Bi

KoŘeNí

Včera při vaření, se mi stala zvláštní věc. Krájela jsem si v poklidu zeleninu, na vymyšlený pokrm. Cibule, brokolice a cuketa. Bylo to moc zelené. Přihodila jsem trochu kukuřice a pár mrkví na kolečka. Zelenina se spíše napařovala pod velkou poklicí, a když jsem poklici zvedla, vypadala úchvatně. Ty barvy mě naprosto fascinovaly. Jsem zvyklá používat koření. Mám ráda indické, orientální, minimálně sůl a pepř. Mé kořeny sahají do Maďarska. Miluji výrazné jídlo plné chuti. 

Tentokrát zeleninová pánev vypadala tak lákavě, že mou ruku s kořením zastavila. Uvědomila jsem si, že vlastně ani často nevím, jak která zelenina opravdu chutná. Protože ji neustále upravuji. Přisoluji a kořením. Pomalu jsem se naklonila nad zářivě barevnou hromadu a pocítila krásnou vůni. Zeleninka byla akorát na skus. Žádná rozvařená kejda. S nadšením a zvědavostí jsem si nabrala do misky a kousek po kousku ochutnávala pravou chuť zeleniny, kterou tak často jím. Ani špetka soli, či něčeho jiného. Jen pravé chuti. Byla jsem nadšená. Jistě mám mezi vámi mnoho přátel, kteří takové situace prožívají dnes a denně, ale pro mě to bylo naprosto nové a objevné. Ne jen kvůli chuti zeleniny. Myslíte, že by jste pozřeli maso zvířete v jeho původní a ničím neupravené chuti?

V životě si přece pořád něco měníme k obrazu svému. Zeleninou na pánvi k obědu počínaje, přes filtry našich fotografií, upravené texty bez chyb a stylisticky vytříbené, oblečení bez skvrn a děr, do mýdel přidáváme vůně, halíme svá těla do voňavek, proti slunci máme sluneční brýle a opalovací krémy, aby se nás nedotkly jeho paprsky. Pořád se před něčím chráníme a něco měníme. To, co dávno vyrostlo ve své dokonalosti neustále kultivujeme, ať jsou to rostliny, zvířata, či naše děti a ve výsledku i my sami. Pořád na něčem pracujeme, aby to bylo ještě dokonalejší a hlavně podle našich představ. Sypeme si své oblíbené koření do vztahů, které si přejeme žít, ty které nám nechutnají splachujeme v záchodě, protože jim prošla záruční lhůta, nebo jsme je přesolili, či přesladili.

Potřebujeme tolik cukru. Stále sladíme buchty, kávy, čaje, ať se cítíme alespoň na chvíli sladce, milovaní a chtění. Sladká chuť nám zvyšuje pocity radosti. Však jen do chvíle, než si stoupneme na váhu, či zjistíme, že nedopneme další kalhoty. Pak zase jíme sladké na žal, protože co jiného už z toho života máme? Tak jako utíkáme od skutečných a pravých chutí jídla, tak moc se bojíme , štítíme a jsme neochotni prožívat skutečnost v našich vlastních životech. Každý z nás si jistě dobře vybaví situace, které by raději vymazal ze svého života. Ale bez těch skutečných chutí to nemůžeme být my. 

Stále čtu o naslouchání své duši. Kdykoliv komunikuji sama se sebou, musím být připravena na to, že se dozvím i pro mě nepřijatelné a nechtěné věci. Samu sebe pak ukacávám, že to přece musí být jinak. A ono není. Další skutečná chuť situace přijde, ať se mi to líbí nebo ne. Stane se. Proběhne a je na mě, jestli se smířím a přijmu její příchuť.

A tak je to i s láskou. Kolik jsem toho přečetla, kolik mužů ve svém životě potkala a mylných názorů, doporučení, či poselství se držela. Tolik proplakaných nocí, tolik vína a čokolády. Tolik nekonečných sebedestruktivních večírků marného chtění, plných koření, které štípalo a dlouho bolelo, jako ty nejsilnější chilli papričky....Je to pryč. Láska si mě našla sama. Je velmi silná, hluboká, očistná. Není vůbec jednoduchá a neustále nacházím její nové chutě a příměsi. Kombinace chodů se občas komplikují a já ochutnávám. Jako včera svou nádherně barevnou zeleninu.

Přitom je to tak nesmírně jednoduché. Všichni do jednoho dobře víme, co potřebuje naše tělo, ať je zdravé, jaké potraviny jíst, jak se hýbat, jak myslet, jak se cítit, jaké vztahy pěstovat. Proč se trápíme? protože se neposloucháme a používáme hodně koření. Dnes nechávám opět svou kořenku ve skříni.....

Krásný den vám všem přeji

Bi

Příběhy

Sedím u svého okna a z veliké výšky najednou zahlédnu lidské příběhy. Je jich tak mnoho, že nejdou spočítat. Některé laškovně poletují vzduchem, jiné, visí na stromech a nemohou se vymanit z objetí větví bez listí. Další padají a zvedají se ze země, jako špinavé papíry, poletující vzduchem při vichřici.

Některé jsou napsány na krásných pastelových papírech, úhledné, vypadající bez poskvrny a dávající pozor, aby se neumazaly od těch zamaštěných ležících u popelnic. Jen se nezašpinit. Neslyšet, nevidět nic zlého, nečistého a pobuřujícího. Raději létají vzduchem a bojí se dotknout země. Život ve výškách a věčných iluzích je vlastně ochraňuje. Jejich jemná struktura velmi těžce snáší pády, křivdy a zranění. Jistě i pastelové příběhy plné strachu ze špíny a zla, jednoho dne pochopí, že občas je dobré uvidět pravdu na zemi v její nejsyrovější podobě a smířit se s tím, že to tak prostě v životě chodí. Přestat bojovat a klidně občas upadnout, ať zase mohou vzlétnout. Po každém pádu do kaluže totiž vychází slunce, které usuší veškerý lidský příběh, ať je jakýkoliv. A lehounký větřík pochopení, pokory, odpuštění a moudrosti, nás opětovně odfoukne trochu dál a výš.

Pak jsou tady příběhy, psané obyčejnou tužkou. Jdou vygumovat. Jsou napsány, jakoby na zkoušku. Bývají to příběhy, ve kterých se ještě lidé nerozhodli kým jsou, kam jdou a jaké dary si do života přinášejí. Občas se snaží vygumovat části svých životů, aby na ně zapomněli. Bláhoví. I když tužku smažou, zůstává otisk po jejím hrotu a jednou psaný příběh, doopravdy nikdy nezmizí. Jen jako.

Ještě jsou tady příběhy, které potřebují být zachráněny, objeveny a sdíleny. Příběhy okamžiků, které spojují, naplněné léčivými emocemi a všemi barvami smutku, štěstí i lásky. Každý jsme alespoň jeden takový silný příběh ve svém životě prožili. Přesně tyto příběhy každého z nás, skutečné a v nejhlubší osobní pravdě odžité, jsou nesmírně ozdravné a dávají našim životům smysl. Jdu si zavzpomínat na ty své. Odžité, od bolené, odpuštěné a naplněné až po okraj....A další začínají...Jaká krása....

Mějte se milovaně se svými příběhy

Bi

Novoroční

                                            Obrázek namalovala Tsank Alla. Zdroj Pinterest

Ležím v posteli. Všude tma a ticho. Na zdi pozoruji stínohru záclony, která se jako razítko obtiskává na bílou zeď. Pouliční lampy celý obraz různě proměňují svými odlesky. Do ticha, najednou velmi hlasitě až hystericky, zazpívá pták. Jen krátkou ranní serenádu. Je sám. Nikdo se k němu nepřidává. Jakoby trylkoval jen pro mě. Nemusíš mě budit, už jsem dávno vzhůru, pomyslím si... Opravdu jsem probuzená? 

A co když to jde ještě víc? Dnes máme přece významný den. Nový rok. Už má být všechno jiné. Lepší a krásnější, jak si všichni přejeme. Přelomová představa dalšího roku, která startuje právě 1.1.2021, se mi zdá stejně absurdní a naivní, jako když si koupíte nové šaty a myslíte si, že se z vás automaticky stává lepší člověk. 

My lidé jsme si vymysleli číslování dní, aby se nám lépe orientovalo. Nazvali jsme to pokrokem a vědou. Světlo a tma nám přestaly stačit. Neměli jsme věci pod kontrolou. A nemáme dodnes. Stále se snažíme ovládat, spoutávat a vysvětlovat to, co je dáno od věků. Pohyb vpřed. Nádech a výdech. Pomyslný tlukot v srdcích nás všech, kterému data ani čísla nic neříkají. 

Pořád se snaží o to jediné. Aby srdce dobře pracovalo a bilo pro lásku a hlavně pro život sám. Ať je jakýkoliv. Bez posuzování a hodnocení, či výběru. To je jeho poslání. Až do konce jeho dní. 

Dnešní ráno se v tichu stávám svým srdcem, které přišlo na svět bít. 

Krásný další den nám všem milování

s láskou v srdci přeje Bi

Měsíční svit

 

Christian Chloe zdroj Pinterest

Je noc. Probudila mě tma a kapání deště na okap. Moje myšlenky tříští na malé kousky touhu, či snad domnělou potřebu spát. Možná to bude tím zvědavým měsícem, co se už před vánoci opět pěkně zakulatil. To by mu šlo. Hubne si a přibírá bez následků a ještě se baví tím, jak se na něj my lidé vymlouváme. Myslím, že tuším, proč je každý úplněk tak silný a vlastně každý nový a nový měsíc se píše, že je ten nejsilnější, nejnáročnější a nejmagičtější. Protože i v noci je najednou, při jeho jasném svitu vidět, na všechny ty věci, které chceme skrýt.

Všechno to v nás, co odháníme, jakoby se nás to netýkalo. Všechny věty, které chceme vzít zpět, ale už byly vyřčeny a ve vesmírem zmizíku zrovna došla náplň. Pak jsou zde ještě myšlenky, které budí a píchají, jako roj sršňů, který všude vletí a člověk neví, jaký postřik by použil, ať se ho zbaví. 

Anebo nám úplněk může ukázat svou září ticho. Ticho je vlastně dobře ukrytá vděčnost. Pocit, že je ve Tvém životě vše v pořádku, slyšení nádechu a výdechu, vnímání kapek deště, které jsou občasné, jako slzy dojetí, nebo srší a proudí, jako řeka vzhůru nohama. 

Zvláštní stav nic nechtít a věřit. Věřit ve skrytý smysl situací, který se v pravou chvíli projeví a vybarví v celé své skutečnosti. Pokud je pravdou, že skutečné se vše stává až ve chvíli, kdy to v činech svého života hmatatelně prožíváme, pak náš maják svítí jasně a zřetelně. Neohroženě stojí ve své pevnosti a síle i uprostřed myšlenkových bouřek, nejsilnějších úplňků a naší duševní křehkosti, která potřebuje všechna ta opevnění a masky, aby nebyla donekonečna zraňována. 

Však každá zábrana, kterou kolem své duše postavíme vyzývá k  dobývání z venčí. Až když vyjdeme ze všech zdí a skrývaček, postavíme se nazí do deště a necháme na sebe svítit úplňkový jas, můžeme pocítit jednu z esencí slova SVOBODA.