Zamotaná

Zacyklená, zamotaná v myšlenkovém uzlu,

hledám konec toho lana, které mě tak svazuje.

Srdce mlčí,

láska se šla někam projít

a intuice trucuje.

Slyším vítr, zpívat ptáky,

věty lidí slyším taky,

jen odpovědi, kdepak začít rozmotávat mám,

té se zřejmě dneska nedočkám.

Vždycky přijde, když ji nechci,

když zapomenu svůj strach venčit.

To se mi hned vynoří, konec mého škrtícího lana,

co mě opět pokoří.

Už zase u sebe ten konec mám

a motám zpět, tak dlouho, až se vyčerpám

a všechno opět bez reptání,

pokorně a vyčerpaně

tam nahoru odevzdám.

Bi

Zamyšlení o lodičce

Stála jsem na zastávce, pusu bolavou po zákroku paní zubařky a přemýšlela jsem si zachumlaná do šály nad svou knihou, kterou si moc přeji vydat, nad vším co mě baví a zajímá, nad tancováním, které tak miluji a dlouho jsem se mu nevěnovala, nebo také nad zpíváním a hraním divadla, které mě stále láká a zřejmě čeká jen na své načasování, až se projeví v plné síle, tak mocné, abych opět ucítila tvořit něco tímto směrem.
Konečně přijel autobus a já se pomalu prodírala uličkou, abych usedla na svoje oblíbené místo po levé straně u okna, kde není žádný předěl a můžu vidět všechno, co se venku děje.
Když jsem koukla spokojeně z ona, uviděla jsem na jeho okraji malý papírek.
Složenou jízdenku.
Až po chvíli jsem si všimla, že je to malá krásná papírová lodička, kterou nějaký cestující během jízdy poskládal a nechal na ozdobu.
Musela jsem vám ji vyfotit.

Mé další myšlenky se začaly ubírat směrem k tomuto krásnému miniaturnímu výtvoru, který mě udivil, rozradostnil, dokonce jsem ho i obdivovala, protože já takové titěrnosti opravdu nedokážu vytvořit a také k  samotnému tvůrci miniaturního díla.
Možná to udělal, jen aby si zkrátil dlouhou chvíli, vůbec nepřemýšlel nad tím, že taková malá blbinka může na okně někoho potěšit.
Anebo si právě přál, aby potěšila, aby zahřála a rozesmála každého, kdo si vedle ní sedne.
Možná jemu samotnému a druhým měla připomenout prázdniny, moře a tu volnost plachetnic.
Možná to byla miniaturní malířská čepice anebo taky ta večerníčkova, protože má rád pohádky.

Pro mě se malá loďka, nebo čepička, chcete li stala krásným zpestřením mých myšlenek a potvrzením, že cokoliv děláme s láskou, nadšením, radostí a často i  nezištně, bez nároku na honorář předáme jiným, obohacuje náš společný svět a nás samotné, protože tvoříme z láskou a radostí.
Děláme co milujeme a nepřemýšlíme, kolik peněz za to utržíme.
Prostě to děláme, protože to naplňuje náš život.
Každý máme něco svého.
Mnozí z nás svou oblíbenou činnost začali dělat jen pro své potěšení, pak se spektrum radosti rozšířilo na jiné a někteří svou zálibu, či tvoření, začali dělat jako své povolání,
kterým si vydělávají peníze na život.
Není to pro ně jen práce a prostředek k vydělání peněz.

Moje dnešní poučení pro mě tedy zní :
KAŽDÝ DEN UDĚLEJ NĚCO, CO VYŽIVUJE TVOU DUŠI,
NĚCO CO MILUJEŠ A CO TĚ TĚŠÍ.
Děkuji anonymnímu tvůrci. S láskou předávám dál.
Bi

Ticho

Zdroj Pinterest

V tichu se rozprostřel pocit blaha.
Světla lamp ozářily lidské příběhy světlem pravdy a bez iluzí.
Sleduji zpovzdálí, jako bych byla cizí,
své vlastní tělo a předem vím,
co bude dělat a kam se pohne dál.
Tma se stává ještě tmavší,
pouliční lampy pohasínají
a já se nořím do ticha, které nikdo, kromě mě neslyší.

Stále dokola jsem se snažila všechno kolem ovlivňovat.
Žila jsem v mylných iluzích, že mohu něco změnit a některé věci se nemusí stát.
Ale co když je to opravdu tak, že jsme jen pozorovateli ve svých životech, kteří procházíme labyrinty spletitých lidských příběhů a životů, mizících v nenávratnu.
Tam, kde se vzpíráme, vzdorujeme, nebo zůstaneme stát, vytvoříme spirálu, nebo větrný vír,
který nás opětovně přenese do toho samého výchozího bodu, abychom prošli tou situací bez naší vůle a snahy, jakkoliv ovlivňovat.
Bojíme se všeho, co neumíme mozkem pochopit a zpracovat.
Ale je to krásné a bezpečné, jako chvíle, kdy potkáš na ulici cizího člověka, zamiluješ se do něj, aniž o něm něco víš a Tvůj příběh běží sám, protože jsi šťastný.
Pak přijdou první problémy a svět se hroutí, protože žijeme v iluzích růžových barev a naivity, která zastírá pravdu, která má být jen viděna, nikoliv pošlapána, či odsouzena.
Rozdělujeme svět na dobrý a špatný.
Když někdo dělá věci jinak, je nepřijatelný, nepochopený a nemilovaný.
V tu chvíli, když se člověk dostane do ticha, skrze nemoc, bezmoc, či pomyslnou samotu, někteří z nich mohou v tom zázračném tichém prostoru uslyšet odpovědi na své dlouholeté otázky.
Po čase v tichu zjistíme, že není nač se ptát. Není nad čím přemýšlet, protože minulost je pryč a budoucnost je nachystaná.
Pak klidně spočíváme sedící sami se sebou, nebojíme se samoty, ani otázek, na které neznáme odpovědi, protože vše se rozplyne v jedno láskou naplněné TEĎ.
Velké teď, které je prostorem pro tvorbu, smích a štěstí.
Zmizí dobro a zlo. Přichází jen přijetí a pokora ke všemu co se mi v životě děje.
Protože takový život jsem si vybrala a mohu ho teď žít.

Bi

Davové šílenství

Dnes opět velmi osobně.

Včerejší situace spojená s odchodem jedné z našich hudebních legend mě opět naučila mnohé o mě samotné.

Kdykoliv se mi něco nezdá, zastavím se na místě a vlezu si dovnitř k sobě.

Včera, když jsem četla pořád dokola ty srdceryvné zprávy o odchodu božského Káji (upřímnou soustrast jeho rodině) a večer,

když mi chodily zprávy o tom, jak se má zapálit svíčka, protože on si to zaslouží,

 se mé stažení žaludku jen navyšovalo.

Svíčka hořela od prvního momentu, po mém návratu domů a ne jen pro něj, ale pro všechny, 

kteří již v poklidu odešli, nebo se chystají opustit tento svět.

Uvědomila jsem si, jak velmi lehké je zmanipulovat dav, aby přestal přemýšlet nad svými pocity a nechal se stáhnout do emocí smutku a lítosti. Ale proč vlastně?

Podle posledních zpráv z jeho rodiny byl smířený, vyrovnaný a situace v rodině klidná a spokojená, protože se to očekávalo a většina milujících mu to jistě přálo, ať už se netrápí.

Vím, že to bude znít zřejmě pro mnohé necitlivě, ale já, pokud má někdo přiměřený věk, což Mistr měl, je těžce nemocný, což Mistr byl a odejde ve spánku v kruhu rodinném, což se stalo, prohodím s radostí chvála Bohu, budiž mu nebe otevřené a absolutně v sobě neprohlubuji nějaké pocity zmaru,

či beznaděje.

Nevím, asi za to můžou prvomájové průvody, které jsem jako malá s rodiči musela absolvovat i ve větru a dešti a vlastně nevěděla proč, protože jsem nechápala tu "smutnou" oslavu, kdy děti občas pěkně mrzly, když se nepovedlo počasí a rodiče se museli rozveselovat a zahřívat nenápadným popíjením.

Nebo možná za mé nepochopení davového šílenství může fakt, že jsem jako malá kulatá holčička, musela předvádět své nedokonalé tělo v těsném úboru a cvičit sestavu na spartakiádě, kde jsem vůbec nechtěla být. Právo volby nebylo.

Dneska už se můžu rozhodnout za sebe, protože jsem "velká".

Rozumějte, když vás baví truchlit a do nekonečna poslouchat slzící písně člověka, kterého osobně neznáte, je to jen a jen vaše soukromá a osobní věc. Jen trochu v takových chvílích přemýšlejte, jaké emoce skutečně prožíváme. 

Co je vaše a opravdu se s vámi děje a co je vyvoláno uměle davem a pro mě manipulací.

Jedna svíčka řeknete si a ta s tím nadělá.

Svíčkou to začíná.....

Přeji nám všem den prožitý v radosti, naplněný vším, co do něj patří a posílám tam nahoru krásnou vonící kytku všem, kteří se nám smějí, jak jsme pošetilí, že pořádně neužíváme života, 

který je tak kratičký a nikdy nevíme, kdy nám ta pomyslná svíčka dohoří.

A víte co?

Zůstává tady stále spousta a spousta živých lidí, kterým nevěnujeme zdaleka tolik pozornosti,

jako většina včera Kájovi. Třeba by stáli za pozornost.

Bi

Nikdo mě nemá rád!?

Určitě tuhle situaci taky dobře znáš.

Každý z nás ji párkrát zažil. Někdo ji potřebuje prožívat pořád dokolečka, jako já dřív.

Je krásný slunečný den. Větřík pofukuje, ty kráčíš prázdnou ulicí, všude barevné padající listí,

slunce Tě lechtá do nosu a je Ti blaženě.

Víš, že máš pár hodin času, než musíš do práce a najednou se Ti do hlavy vloudí myšlenka,

že uděláš překvapení a svůj čas věnuješ, někomu blízkému, milovanému, někomu, kdo je Ti vzácný.

Třeba muž, dítě, nebo kamarádka, či kamarád.

S úsměvem se nadechneš a radostně začneš chrlit do telefonu svůj plán, jak společně prožít pár krásných hodin.

Na druhé straně se ozve upachtěné a upracované " Nemám dneska čas ani 5 minut."

Úsměv na rtech povadá, a tón se lehce mění, protože tohle si nečekal.

Ach Ty naše představy.

"Tak jsem Ti zase zkazil/la náladu viď?" ozve se ve sluchátku.

"Jako by mě viděl/la", říkáte si.....

Rychle ukončujete hovor, protože není čas na emoční výlevy.

Nevzdáte to. Zkusíte druhý hovor.

Dítě znuděně odmítá vámi navrhovaný pobyt v přírodě a nenalákáte ho ani na nanuk.

Najednou přistihnete sami sebe, jak se vám na chvíli nechce nic.

Jak upadáte pomalu do smutku a lítosti, ve které je velmi snadné se utopit.

Dvě odmítnutí za sebou. Nenaplněné představy. Tolik prázdných hodit.

Zůstáváte stát, volíte si novou, údernější hudbu do sluchátek, která vás pozvedne.

Rozhlídnete se kolem a najednou vidíte, že stojíte na křižovatce.

Jak symbolické!

Když stojíte, zpomalíte a chvíli se zamyslíte, možná pochopíte, že tu deziluzi, kterou právě prožíváte způsobuje otisk vašeho nespokojeného dítěte ve vás.

Ten otisk děťátka, které bylo tak často odmítané, opomíjené, nedomazlené, neuspokojené, nevyslechnuté.

Ten otisk máme všichni do jednoho. Každý jinde a jinak hluboký.

Když chvíli zůstanete stát, možná můžete uvidět i tvář toho smutného uplakaného dítěte ve vás,

které potřebuje politovat, protože si s ním právě nikdo nechce hrát!

A ono zrovna vymyslelo tu nejúžasnější hru na světě. Nikoho to ale nezajímá.

Táta je ještě v práci, kde bývá i 16 hodin denně a maminka se věnuje obědu a úplně nejmenšímu bráškovi, nebo sestřičce, kteří ještě všechno sami neumí. 

Dítě zůstává samotinké se svým nenaplněným přáním a slzami na krajíčku.

Podle toho, kolikrát tuto a jí podobnou situaci odmítnutí zažívá, tak velký a hluboký si nese v sobě otisk s jedním velkým nápisem NIKDO MĚ NEMÁ RÁD!!!

Když zůstanete na malou chvíli stát uprostřed křižovatky, pak vám jistojistě dojde, že už jste dospělí lidé, kteří mohou rozhodovat o svém životě sami.

Nikoliv malé ufňukané děti, vyžadující si pozornost a oddanost, aby byla naplněna jejich emoční potřeba a touha.

Vždy máme právo volby.

Můžeme kňourat a podpořit v sobě pocity odmítnutí a následně si tím zkazit celý krásný slunečný den.

Nebo můžeme pohladit svou malou holčičku, či kluka, vzít je za ruku k řece, potom na nanuka, cestou se stavit nasbírat pár kaštanů, potkat plno milých lidí, které si svým úsměvem k sobě přitáhnete a skvěle se s nimi povídá, a pak si dát po příchodu domů dobré kafíčko do krásného hrnku.

Když si potom v klidu a pohodě s úsměvem popíjíte svou odpolední kávu na balkonku a přemítáte nad tím, jakých jste prožili krásných pár hodin, možná vám dojde, že každý, každičký den se skládá z malých ale významných rozhodnutí, které uděláme.

Den co den otevíráme v sobě stará zranění zasunutá úplně na dně krabice s mašlí, která je zakopnutá pod postelí, nebo tleje na půdě a my jsme na ni dávno zapomněli. Nebo jsme na ni spíše zapomenout chtěli.

Je to naše minulost, která je a navždy bude, naší součástí.

Minulost, která nás dovedla pomalými kroky až do bodu, kde se nacházíme dnes.

Jen na nás záleží, jestli věnujeme pozornost svým starým bolístkám, anebo si umícháme nové mastičky pochopení, přijetí, odpuštění a radosti, kterými se každé ráno při východu slunce pomatláme od hlavy až k patě.

Já mám jasno. To byl zase úžasný den........

Bi

Příběh o stolici a lidském pochopení

Dnes opět velmi osobně. Ráda bych se ve svém článku věnovala stolici.
Jak už to u mě bývá, půjdu do hloubky a ze všech stran.

Pro všechny z vás, kteří nevědí, pracuji jako asistentka pro seniory, či osoby s handicapem a setkala jsem se v minulém týdnu se situací, které je nutno věnovat pozornost.

Málo se o tom mluví, protože kdo by se chtěl bavit o něčem tak nechutném a nevábně vonícím,

jako jsou lidské výměšky.

Tento článek jsem se rozhodla napsat po jednom úžasném školení, ze kterého jsem si odnesla opravdu hodně a nejvíce se mnou zarezonovaly věty, které ve mě zůstaly znít přibližně takto:

 " Když nevíš, jak klientovi, nebo blízké osobě pomoci, lehni si sama do postele a zkus si, jaké to je. Uvědom si co potřebuješ, když jen ležíš. Co by Ti ulevilo?"

Tímto se omlouvám paní přednášející ŠÁRCE, že jsem její slova nedokázala reprodukovat jejími slovy.

Zpět k věci.

Pár dní po přednášce, jsem se ocitla, jako záskok za nemocnou kolegyni, u milé paní, říkejme jí třeba Táňa, kterou znám již z dřívějších let.

Bohužel tentokrát jsem ji našla ležící na posteli, po nepříjemném pádu.

Paní je velmi inteligentní, hezky se s ní povídá a i ve svém vysokém věku s momentálním handicapem se stále snaží cvičit a trénovat ruce i nohy, aby byla schopna opět udělat pár kroků.

Při jedné mé návštěvě byla posmutnělá a řekla mi, že má náladu pod psa, protože už 5 dní nebyla 

"na velké".

Nevím jak vy, ale já ty pocity docela dobře znám, neboť jsem jako malá trpěla na neustálé zácpy a nafouklé břicho. Dodnes musím hlídat co sním, ideálně alespoň trochu cvičit, takže jsem její psychickou nepohodu naprosto chápala.

Začaly jsme se bavit o stravě, kterou dostává a většinou ji rodinní příslušníci, samozřejmě s dobrým úmyslem, častovali samými potravinami, které dost zatvrzují, místo povzbuzování střev.

Nutno si uvědomit, že když ležíte celý den, pohyb máte minimální, proto je dost důležité přizpůsobit i stravu, ať je lehce stravitelná, žaludek a střeva nezatěžující.To ví přece každý, řeknete si. 

Bohužel to tak není. Proto jsem se rozhodla napsat své řádky.

Ze své praxe vím, že když je člověk zdravý a hopsá kolem postele po svých, vůbec mu nedojde, 

co asi potřebuje, nebo prožívá, člověk celý den ležící.

A z toho vyplývá dost běžný jev, kdy pečující osoba z nejrůznějších důvodů podá nemocnému ležícímu toaletní mísu, stojí nad ním, nebo kolem poklízí a pomalu odměřuje čas, kdy už to bude.

To byl další problém, se kterým se mi paní Táňa svěřila.

Zkusili jste se někdy vykadit vleže, když jste na placato? 

Dokážete vykonat potřebu, když nemáte klid, soukromí a svou intimní zónu, kde jste jen sami a máte uzpůsobené podmínky?

Nevím jak vy, ale já se nejsem schopná ani vyčůrat, když je na záchodku víc kabinek, někdo je vedle a nehraje alespoň hudba.

Co má dělat ten nebožák, který si prostě na ten záchod dojít nemůže? 

Navíc se ještě často cítí se trapně a nepatřičně, že obtěžuje a zdržuje, když někdo čeká, až už to konečně bude a může zase odejít k televizi, nebo za někým jiným, protože mu utíká čas.

Když jsme s paní Táňou vše patřičně a do hloubky prodiskutovaly, rozhodly jsme se jít do akce.

Podala jsem jí toaletní mísu do postele, zvedla ji do polohy skoro sedící chvála Bohu za úžasné polohovací postele s ovládáním), abychom pomohly gravitací a aspoň trochu připomněly přirozenou polohu při této činnosti.

Přikryla jsem ji peřinou, a aby měla větší pocit soukromí, odešla jsem na přilehlou chodbičku s ujištěním, že má času kolik potřebuje, ať zavolá v případě potřeby. 

A co myslíte jak to dopadlo?

Velkou radostí, protože naše mise byla úspěšná. Jak málo někdy stačí. 

Jak často na to ve svém spěchu zapomínáme vnímat jiné a jejich potřeby.

Rozumějte nikoho nekritizuji, ani nesoudím, jen chápu, že většině lidí, kteří nejsou v pozici ležícího nedochází podstatné detaily absolutní změny života a jeho podmínek, když se najednou,

ze dne na den, ocitnete pohybově omezení a jste odkázání na pomoc druhých.

Zkuste si to prosím aspoň na chvíli představit. 

Večer až půjdete spát, popřemýšlejte si v posteli, jak by se vám změnil svět z pohledu nemohoucího, na lůžko upoutaného člověka.

Koneckonců tahle metoda vciťování se do jiných lidí, jejich potřeb a omezení, 

se dá v životě aplikovat téměř v jakékoliv situaci.

Pokud tohle dokážeme, přemýšlet občas i nad tím co prožívají minimálně nejbližší v našem okolí, pak moje stať splnila svůj účel.

Bi

Mluv

Je to normální a určitě se to děje nám všem.

Pokaždé přijde den, kdy budeme mít na věc jiný názor. Jistě se objeví věc, která nám na něm, nebo na ní může vadit, protože se dotýká nás samotných. Děje se to mezi dvěma lidmi den co den. Jistě. Každý jsme individualita a nejsme nakreslení přes kopírák, či udělaní na lince, jako roboti pásové výroby.

Kdykoliv se tohle přihodí mě, potřebuji mluvit. Nebo aspoň psát.

Je pro mě zásadní vědět, co se v tom druhém odehrává, ať je to partner rodič, přítel, nebo dítě.

Domněnky a mlčení jsou totiž zabijáci většiny jakýchkoliv vztahů.

Během těchto pár dní jsem si opět uvědomila, jak moc zásadní je komunikace pro můj život.

Kdykoliv mě to svádí ke trucování té malé Brigitky a urážení se s tím, že s ním, nebo s ní prostě mluvit nebudu:-), pěkně se to zařídí samo, abych prostě musela a nebo se okamžitě vzpamatuji sama a uvědomím si, že už jsem dospělá žena a ne malé dítě a jdu do komunikace i za cenu nepříjemných pocitů, smutku a někdy i střetu.

Samozřejmě jen tam, kde mi to stojí za to, protože některé situace už nechám odejít bez emoční odezvy. Nemají pro mě význam. Nepotřebuji hledat řešení, ani je znovu prožívat.

Lidská mysl má neskutečnou schopnost vymyslet tisíce možných příběhů, které nejsou pravdivé a začnou nám v případě emoční, nebo fyzické nepohody vyskakovat v hlavě. Věřte, že někdo jako já,

s tak bohatým vnitřním životem a fantazií, která jde občas až za hranice lidského chápání, po mých osobních prožitcích, si občas prožívá obrovské vnitřní procesy, se kterými je třeba neustále pracovat a uzemňovat se.

V tomto mi nepomáhá žádná kniha, ani meditace, či relaxace, nebo jiné zástupné činnosti.

Jediné co je pro mě neskutečným lékem s okamžitou účinností je komunikace v pravdě a upřímnosti.

Pomáhá i v případě fyzických bolestí.

Zrovna dnes ráno po probuzení mě neskutečně bolela hlava. Zacvičila jsem si ranní jógové cvičení a stále bolela. A teď, věřte nevěřte, když vám píšu tyhle osobní prožitky, bolest odchází a já se usmívám s vědomím své velké vnitřní síly, kterou máme v sobě každý, s vědomím toho, jak jsme všichni dokonale nastavení a připravení pro život, ať jsme vyšli z čehokoliv, protože máme dvě ruce, kterými můžeme pracovat, tvořit, hladit, objímat, rozdávat a pomáhat, 

máme srdce, které jsme schopni naplňovat láskou a tu následně rozdávat,

máme oči, kterými můžeme uvidět den co den tolik krásy kolem sebe, 

máme mozek s neustálým tokem myšlenek, které dokážeme používat a můžeme je i kultivovat 

a v neposlední řadě máme rty, které mohou rozdávat polibky, a kterými prochází naše slova.

Byl nám dán velký dar a tím je slovo a komunikace, tak spolu prosím mluvme.

Slovo je pro mě jako krev emočního těla. Když spolu nedokážeme hovořit, emoce uvadají, ztrácí se v záplavě smutku a nevyřčených myšlenek, které musíme vyplavovat slzami. 

Jen na nás samotných záleží, jaké máme vztahy kolem sebe, jen na nás samotných záleží,

jestli budeme svou duši zalévat slzami smutku, nebo štěstí a dojetí....

S láskou Bi