čtvrtek 15. února 2018

Pravda


Sjížděla jsem z kopce pozpátku a nefungovalo nic.
Marně jsem se snažila brzdit, marně zařazovat rychlost, abych trochu zpomalila ten náraz, nebo dokonce pád.
Seběhlo se to tak rychle, že jakákoliv moje reakce byla podmíněna pudovým chováním bez přemýšlení.
Měla jsem velký strach a křičela. Auto nabíralo rychlost a já kontrolu.V poslední vteřině jsem zatáhla prudce ruční brzdu a po smyku, který následoval se auto konečně zastavilo, pár centimetrů od srázu do potoka, který byl lemovaný kovovým zábradlím.
Celá jsem se třepala a pomalinku couvala na boční cestu, abych uhnula protijedoucímu autu.
Nakonec se to povedlo a já celá vystrašená dojela do místa určení jinou , schůdnější cestou.

Význam toho všeho jsem si uvědomila, až když jsem si po práci přišla pro auto ke hřbitovu, kde jsem ho zaparkovala. Před svým odjezdem jsem koukala na kříže s nápisy a přemýšlela nad tím, jak často kvůli své pýše a tvrdohlavosti, kvůli svým pocitům nepostradatelnosti, zapomínáme na to nejcennější co máme.Na náš život a nás samotné.

Před tím, než jsem sjela z toho kopce, měla jsem telefon s kamarádkou, pak ještě další hovor a já se ocitla v časovém shonu, takže jsem vůbec nevěnovala pozornost svému staženému žaludku, který signalizoval, že dneska ta cesta zrovna není v pořádku.
Už jednou se mi to stalo.Na tom stejném místě. Opět jsem neposlechla.
Jaká pýcha. Jaká ne pokora. Často se tak chováme ke svému životu i k sobě.

A pak, když ztrácíme kontrolu nad tím, co se nám děje křičíme ze strachu co bude dál.
Křičíme ze strachu, aby to nebolelo, aby se nic nestalo, křičíme ze strachu z neznáma a hlavně z té bezmoci, protože máme pocit, že nemůžeme nic udělat.
A ve chvíli, kdy je strach největší, pak přestaneme poslouchat hlavu a naše dokonalá Duše udělá přesně to, co v danou chvíli potřebuje. Zatáhne za ruční brzdu.
Prudce a velmi důrazně,aby bylo jasno, že tudy cesta nevede.

Kolikrát to ještě musíme absolvovat, aby nám to došlo?
Kolikrát si budeme ještě sami sobě lhát, že se vlastně nic neděje, když už pár týdnů dostáváme jasné signály, že je třeba změnit směr?
Proč stále dokola lezeme tvrdošíjně a tvrdohlavě do neschůdných kopců, jen ať si dokážeme, že na to máme, že jsme dobří a že dokážeme to co jiný ne, místo toho, abychom si našli lehčí, příjemnější a ve finále i rychlejší trasu pro zdolání naší cesty?

Tohle všechno se začne dít, když svoji vnitřní Pravdu, spolu s jejím hlasem pošleme na kávu a pak je zapomeneme vyzvednout a děláme, že vlastně neexistují.
Necháváme je čekat u stolku bez peněz, jako ty největší chudáky v zimě a nečase.
Často se totiž zapovídáme na cestě k ní, s ostatními kolemjdoucími, kteří nás zdržují.
Často přebíráme názory, které vlastně nejsou naše, jen proto, že to tak vlastně většina má a vypadá to fajn a zabalené v růžovém papíře.
Naše pravda stále sedí u stolečku daleko od nás, kávu dopitou a její hlásek už jen tiše šeptá, protože je nachlazený.

Hned po práci jsem svou milou Pravdu vyzvedla a moc jsem se jí omluvila ( mám velké štěstí, že je tak tolerantní).
Právě jsme si spolu daly koupel a pěkně dlouho a nahlas jsme si popovídaly.
Žaludek přestal bolet, už se usmívám a cítím se blaženě, protože zase na chvíli vím, kam jdu a svou milou Pravdu opět slyším mluvit jasně a zřetelně.
Děkuji za dnešní den.
Děkuji za tu brzdu, která mě zastavila, i za ty kříže na hřbitově.
Přivedly mě zpátky k Tobě Pravdo.

Krásný večer Bi



pondělí 12. února 2018

Intimity mé Duše- Miluj a hřej


Světlo a stín, 
radost a splín,
něžnost a tvrdost,
láska a hrdost.

Vše nosíš v sobě,
někdy jsi ve tmě
a pohřbený v hrobě.
Jindy zas záříš 
a předčíš i slunce jas.

Život se koulí a válí,
někdy ho držíš pevně
a jindy Tě šálí.

Hraje si s Tebou,
však pravidla znáš jen Ty.
Hlasy z venčí Tě matou
a odvádí od mety.

Meta je světlo,
meta je mír,
mír v Tobě a kolem,
jen světlo uvnitř a žádný stín.

Máš v rukou sirky,
které občas nehoří,
vzplanou zas samy,
až se Tvé srdce do lásky opět ponoří.

Uvidíš sebe,
uvidíš jiné,
jak plamínky svící, 
co hřejí stejně 
a přesto jsou jiné.

Všichni jsme světlo. 
Ve chvíli, kdy naše srdce zahoří láskou,
můžeme dávat i jiným své teplo.

Miluj a hřej.

sobota 3. února 2018

Intimity mé Duše- Držím Tě

Zdroj Pinterest

Držím Tě za ruku 
a nenechám Tě klesnout.
Držím Tě pevně,
ať ucítíš můj stisk.

Držím Tě na chvíli,
ať můžeš opět vzlétnout,
vyletět vzhůru,
až budeš si zas sebou jist.

Držím Tě s láskou a odhodláním,
nepustit Tvoji ruku,
dokud Ti něco brání.

Držím Tě pevně a jemně zároveň.
Když pustíš se,
pak už vím,
že v sobě slyšíš větu:
"už se rozvzpomeň".

Vzpomeň si na svou sílu,
svůj vnitřní hlas a svoji víru.
Víru v sebe a své kroky,
které směřují vpřed.

Vím, že když mě pustíš,
zůstaneš se mnou stále,
jen se pomalu z rytíře
přerodíš v krále.

Krále, který pevně a moudře vládne svému životu.
A tak se staň.
Držím Tě pevně.........

středa 24. ledna 2018

Intimity mé Duše- V Tobě

Zdroj Pinterest
Hluboko v krajinách Tebe,
kde často svítí slunce a občas bývá mráz,
vidíš vše pravdivě
a žádné modré z nebe.
Už dávno nic falešným Bohům 
nepokládáš na oltář.

Uvnitř Tebe se nachází plno cest,
stínů a slunných míst,
kam člověku se občas nechce vlézt a
občas si je skálopevně jist.

Jistý, že to, co právě dělá,
je opravdu to pravé,
jistý, že je zbytečné, 
když si dlouho hlavu láme.

Prostě to udělej 
a poslouchej, jak srdce bije.
Buď strachem zkamení,
nebo se rozezní, ta nejkrásnější symfonie.
Jmenuje se Láska.

Krásný den
Bi

pátek 19. ledna 2018

Stoupej vzhůru

Obrázek bez nápisu, zdroj Pinterest
Děkuji.
Děkuji , že mi voláte a píšete své příběhy. 
Děkuji, že mi tak důvěřujete a ptáte se mě na můj názor. Velmi si toho vážím.
V posledních dnech však v sobě nesu otázku, jak pomoci, jak nasměrovat a jaké slova použít, aby je uslyšelo vaše srdce.

Píšu o tom pořád dokola.
Už dávno vím, že nemůžu nikomu radit, ani mu říkat co má dělat. 
Nevidím nikomu do hlavy a hlavně do srdce. Nemám jeho boty na nohou, které šlapaly cestou necestou a hlavně úplně jinou, než byla ta moje.
Jak vám předat své vnitřní pocity, když někdy slovy nejdou vyjádřit?
Stále se o to pokouším a podle vašich reakcí zde, nebo na fcb stránkách https://www.facebook.com/srdcovacesta/, se občas ozve ozvěna, která mi dá zpětnou vazbu, ale většinou slyším stále dokola ty stejné otázky : 
"Jak si to udělala, že jsi tak šťastná?"
"Nebo to jen hraješ?"
"Je to Tvoje maska?"

Prožívám dny, kdy slunce zajde za mrak a hledám světlo v sobě stejně tak, jako vy všichni.
Jsou dny, kdy pláču do polštáře, protože je v mém srdci tolik smutku a bolesti, že to musí ven.
Ta bezmoc, která mě občas přepadá, když vidím své nemocné klienty, kteří se tak snaží ještě pár let hezky žít a naproti tomu lidé, kteří jsou zdraví, mají děti, přátele, bydlení a stále něco řeší, stále si ubližují, stále jsou více venku nežli v sobě, aby zvelebovali svou podstatu a hlavně svůj život.
Občas je pro mě velmi těžké se na to koukat a pak utíkám k sobě, do samoty a zaměřuji se na hledání.

Hledání co můžu udělat jinak, ať je můj život a životy mých dětí a nejbližších co nejhezčí.
Přirovnala bych to k neustálému zdolávání kopců přede mnou.
Když vylezu konečně na pomyslný vrchol a rozhlížím se po nádherné krajině, vždy si uvědomím, že je to jen jeden vrchol z mnoha a tím má práce na sobě a můj život nekončí.
Uvědomím si, jak vysoko jsem se tentokrát vyškrábala, abych měla ještě větších výhled a přehled o tom co se mi tam dole událo.
Vysoko na vrcholku si vždy uvědomím, jak se mi ten problém, který jsem řešila zdál velký, a když ho vidím z té výšky, stala se z něj postupem času malá tečka.
Také si vždy uvědomím, kolik času mi zabralo, než jsem ten či onen vrchol zdolala, kolik potu a sil mě to stálo, kolik nadávek a slzí.

Pak, když to zvládnu přichází blaženost. 
Také hrdost na sebe samotnou, nová síla, radost a to pomyslné štěstí, které ve mě tiše plápolá a hřeje.
Pak mi v hlavě vyskakují věty :
"Ty jsi dobrá, dala si to!".
"Co vylezeš (zvládneš) příště?"

Pochopila jsem už dávno , že své pomyslné vrcholky musím zdolávat postupně, podle obtížnosti a důležitosti. 
Pochopila jsem, že bez delšího trénování některé vrcholky zatím nejsem schopna zdolat a dál se učím.
Všechno je proces.
Stoupání, pády, někdy i pomyslné vzlety, kdy máte pocit, že už to nemůže být lepší a najednou se vám zlomí křídlo a vy zase ležíte pod nějakým kopcem.
Chvíli skuhráte, pláčete, lížete si rány, vymlouváte se na počasí, slunce, vítr, ptáky, kteří vám zkřížili cestu a pak?

Pak nastává ta chvíle, kdy se uklidníte a začnete se rozhlížet, který kopec, vrcholek, nebo horu zdoláte.
Pokud najdete odvahu a vykročíte, i když nevíte kam jdete, ani jak moc ten výstup bude náročný, pak jste se právě vydali na cestu za svým vlastním osobním štěstím.
Každému trvá jinak dlouho, než se odhodlá. 
Někdo se třeba utáboří nadlouho pod vrcholem a bude na něj zbožně vzhlížet.
Nic není špatně.
Jsme jedineční a každý to dělá po svém.

Já se jdu rozhlédnout po krajině, který vrchol chci zdolat a vy, pokud to tak ucítíte, tak se klidně přidejte. 
Aspoň nám na té naší náročné cestě bude veseleji.

S láskou Bi

úterý 9. ledna 2018

Ruce

Obrázek bez nápisu zdroj Pinterest
Když jsme byli batolata, tak nás naši milí rodiče houpali na rukou a objímali. 
Poté nás svýma rukama podporovali při chůzi a pomáhali při prvních krůčcích.

Když jsme byli malé děti, tak nám ve školce říkali:
 "držte se za ruce,ať jdeme pěkně pohromadě", 
nebo: "chyťte za ruku kamaráda, se kterým půjdete pěkně spolu".

Rodiče nás chytali za ruku před přechodem, ať nevlítneme pod auto.
Pak jsme se statečně, odvážně a trochu vzdorovitě začali těch jejich rukou pouštět, protože jsme už přece velcí, abychom následně hledali pomocné ruce od příchozích, našich přátel, milenců a partnerů.

I my teď držíme za ruce své děti a také své rodiče, nebo prarodiče a vracíme jim pomoc a bezpečí, které do nás kdysi vložili oni.
Krásný koloběh života ve společnosti našich rukou.
Naše ruce. Takový dar.

KAŽDÝ DEN S NIMI NĚCO LASKAVÉHO VYTVOŘ, 
KAŽDÝ DEN NĚKOHO POHLAĎ, 
KAŽDÝ DEN SVÝMA RUKAMA MŮŽEŠ POSKYTNOUT DRUHÉMU OPORU,
ALE NIKDY NEZAPOMEŇ, 
ŽE TU NEJLEPŠÍ POMOC PRO SEBE NAJDEŠ NA KONCI SVÉ RUKY.

KDYKOLIV MÁŠ POCIT, ŽE SI SÁM POMOCI NEDOKÁŽEŠ, TAK SI O POMOC ŘEKNI, PROTOŽE URČITĚ EXISTUJE SPOUSTA RUKOU, KTERÉ TĚ RÁDY NA CHVÍLI POZVEDNOU A POVEDOU, NEŽ OPĚT SÁM V PLNÉ SÍLE VYKROČÍŠ VPŘED.

Krásný den v lásce
Bi

Ps: Taky se tak rádi s někým držíte za ruku a dotýkáte jako já?

sobota 6. ledna 2018

Jednoho dne




Jednoho dne se zastavíš, podíváš se do oblak a všechno se vyjasní.
Jednoho dne, přestaneš číst motivační citáty a stohy knih, které Tě učí jak máš žít, protože najdeš vlastní cestu.
Pochopíš, že Ty jsi ten zdroj, který nejlépe ví, jak má žít svůj život.
Jen ty znáš své životní poslání.

Jednoho dne a věřím, že to bude velmi brzy, přestaneš sledovat zprávy, protože pochopíš, že všechny věci, jak dobré, tak zlé, se dějí z nějakého důvodu, který my někdy nemůžeme rozumem pochopit a jejichž význam uvidíme až v širších souvislostech.
Pochopíš, že nemůžeš ochránit celý svět, všechny děti, ženy, ani muže před nebezpečím a utrpením.
Přijmeš i to, že i kdyby si přispíval na všechny sbírky světa, tak nezachráníš celou planetu.
Začneš obdarovávat cizí neznámé lidi úsměvem, objetím či vlídným slovem bez nároku na odměnu, bez jakýchkoliv očekávání,bez toho,aby si čekal, že Ti poděkují, či Tvůj čin budou opětovat.
Prostě jen proto, že to chceš udělat.

Jednoho dne přestaneš řešit konání jiných lidí, protože pochopíš, že zatím jsou na cestě a každý stojíte na jiném chodníku.
Přestaneš hodnotit a soudit, protože víš, že každý máme svůj čas, své možnosti a nastavení , či limity, které nás zdržují či omezují.
Pochopíš, že každý má ze sebou svůj osobní příběh, který ho přivedl tam, kde se nachází dnes.

Jednoho dne pochopíš, že jsi součástí všech a podle toho začneš s ostatními jednat, protože už se miluješ.
Miluješ se natolik, že přestáváš ubližovat sobě a tím i ostatním.
Jednoho dne přestaneš vzpomínat na bolestivé vzpomínky a začnou se Ti vynořovat ty krásné chvilky, které Tě obohatily a někam posunuly.
Jednoho dne, všem odpustíš, protože dobře víš, že zloba a nenávist oslabují a způsobují nemoc.

Až se jednoho dne probudíš s blaženým pocitem, že už po ničem netoužíš, protože Tvůj život je naplněn po okraj vším, co si jen člověk může přát, pak to je právě ten den, kdy si opět pochopil, že ani hmotné statky, ani láska jiných lidí, nebo jejich pozornost, nemohou ovlivnit to, jakou čistotu, klid a lásku cítíš uvnitř.
Ten pocit je tak blažený, že nejde vůbec popsat slovy.

Jednoho dne ho určitě ucítíš a začneš se s láskou, velmi radostně a nahlas smát.
Staneš se láskou.
Jednoho dne se navrátíš domů.
Domů SÁM K SOBĚ.
MOŽNÁ DNES?

S láskou Bi