Spasitelka

Zdroj Pinterest

Opět jsem se vzbudila před druhou a nemůžu usnout.

Pořád na NĚHO myslím.

Na jeho trápení, bolesti a situace, které mu hatí jeho plány a neumožňují dodržovat co slíbí.

Opět jsme se dlouho neviděli. Co je to vlastně dlouho?

Vždyť jsou to jen 4 dny.

Čtyři dny je jako věčnost, když čekáte na zprávu od NĚJ, netrpělivě vyhlížíte kousek slunce na nebi, který konečně uvidí i ON ve svém zacyklení se.

Tak urputně se snažím na něj nemyslet, že na něj vlastně myslím stále.

To jsme celé my holky.

Pořád chceme někoho zachraňovat a pomáhat mu. Myslím, že to máme v sobě všechny.

Některé to dokonce pojaly jako své druhé zaměstnání (krásně řečeno poslání) a bez reptání makají až za čáru, až do dne, než je to skolí.

Taky jsem to dělávala a svým způsobem dělám stále, když se donekonečna rozčiluji se svým pubertálním synem, nebo si píšu do noci s NÍM, abych si vyslechla další jeho smutky, trápení a strachy. Jako bych je snad mohla všechny spasit.Taková blbost!

Pokaždé, když se na tuhle hru chytím, jako štika na udici, plácám se ve větru na lanku a dochází mi dech, pokaždé si slibuji, že příště....

Dnešní příště se nekoná, protože zase nespím a přemýšlím, jak mu pomoci.

Chápete tu namyšlenost?

Copak jsem Bůh, abych mohla všechny zachránit?

Kdo mi dává právo kecat lidem do života?

Pravda, často se mě ptají o radu a pomocnou ruku přímo vyžadují, ale copak to jde, radit někomu jinému, když nejsem on?

Kde se to v nás ženách bere, že jsme schopné se rozkrájet na kusy pro někoho jiného a nevidět tu spoustu krve, kterou u toho cedíme?

Taky se pak často stává, že na pokraji sil, těsně před svým fyzickým, nebo psychickým zhroucením stihneme všem kolem vyčíst, jak si naší pomoci neváží a jací jsou sobci.

Pak je nám samozřejmě ještě hůř a ve chvíli, kdy vydechneme a nabereme sil, opětovně opakujeme kolečko spasitelky a oběti.

Může se to stát dokonce nosným studijním tématem našeho života.

Děje se to do chvíle, až se konečně rozhodneme pro změnu a uděláme ve stále se opakujících situacích něco jiného než vždy.

Možná nás v naší spasitelské činnosti dokáže zastavit fakt, že pokud někoho neustále zvedáme ze země a oprašujeme mu špinavá kolínka, pak nikdy zřejmě plně nepocítí bolest toho pádu a rozhodně nebude mít potřebu vstávat sám a o cokoliv se dál snažit, protože ví, že my vždy ochotně přiběhneme, ovážeme, ošetříme pomyslné rány a děláme, jakoby se nic nestalo.

Ten druhý je v první chvíli jistě rád, ale pak se často dostaví pocity neschopnosti se svou vlastní osobou, pochybnosti co je a není správně a nutně musí padat tak dlouho, dokud ho nenecháme prožít vše co má na vlastní kůži, ať se může rozhodnout úplně sám, na základě vlastních pocitů, které si odžije v plné parádě.

Když se neustále snažíme někoho spasit a zachránit, byť je to jisto jistě vždy z dobrého úmyslu, vlastně s dotyčným manipulujeme, protože mu ve většině případů podsouváme svá vlastní řešení na daný problém, ale už nemusí nutně rezonovat s jeho vlastními postoji a potřebami.

Tím tedy často ovlivňujeme osudy druhých lidí, aniž si to vlastně uvědomujeme.

Anoooooo, opravdu vím a mnohokrát jsem zažila, jak je těžké mlčet, stát, nic nedělat a dívat se na ty pády a nepřekračovat ten ostnatý drát, kterým je obehnán osobní prostor toho druhého,

protože jakmile tam vlezeme bez vyžádání, většinou to ve finále vždycky bolí oba.

A možná to je ten celoživotní úkol nás žen.

Být empatické, laskavé, podporující, umět obejmout, ale hlavně pustit a důvěřovat druhému, že svá zranění dokáže ošetřit sám a pak se k nám třeba vrátí s velkým úsměvem, aby nám s nadšením a znovu nalezenou sebe hodnotou vyprávěl, jak se mu to všechno povedlo a jaké pokroky udělal.

Nakonec to moje "ne spaní" aspoň k něčemu bylo.

V hlavě to mám srovnané, teď už jen aplikace.

Holky spasitelky držím nám všem palce....

Krájím se na kusy,

jako cihla sýra,

dělám dnes pokusy,

jak správně a bezbolestně říznout,

ABYCH SI ASPOŇ KOUSEK ZBYLA..

Bi

Křídla

Včera jsem se náhodou dozvěděla, že mám křídla. Zřejmě je máme všichni, ani o tom nevíme. 

Nejsou andělská. Nesou nás vzhůru k našim snům. Vynáší nás směrem nahoru, když přestáváme chápat pozemský svět, kdykoliv máme pocit, že našim slovům nikdo nerozumí a ten kulatý míč,

po kterém chodíme se začal točit jiným směrem. 

Křídla nás zvednou, když upadneme do kaluže poznání a umažeme se od bláta svého, nebo někoho jiného.Pomáhají nám, abychom uviděli svět v celém jeho rozsahu. Ne růžově, ani černě. 

Prostě barevně. Takový, jaký opravdu je. Když máš křídla, dokážeš pochopit spoustu věcí,

protože je vidíš z výšky. 

Neslouží k tomu, aby si byl výš, než ostatní..Naopak. Když se ve svém letu přiblížíš na své cestě samotnému Bohu a nahlédneš na chvíli do mraků, ticha a samoty, kde sídlí, jistě Tě vlídně přivítá a můžete si společně popovídat o lásce a o všech těch krásných věcech, které někteří lidé ještě neviděli, protože jejich křidélka jsou zatím slabá, aby k němu dolétla. 

Když máš tak silné křídla a doletíš až tam, můžeš, ba co můžeš, přímo musíš, ostatním povyprávět o všem tom krásném, vznešeném, laskavém i ušlechtilém, co mohou ve svém životě prožít a kam až se dá dolétnout.

Jak ráda jsem létala a vedla rozhovory sama se sebou v té velké výšce, která poskytovala objetí, bezpečí a veliké poznání. Nejkrásnější na tom je, že jsem neměla ani tušení o svém letu. 

Myslela jsem, že to prožívají všichni lidé stejně.

Včera jsem se pod tíhou strachu, který se kolem mě rozprostřel, nedokázala zvednout z chodníku.

Když jsem se rozhlédla kolem, kde bych našla nějaký patník, na kterém bych se odrazila, uviděla jsem pod stromem ležet dvě černá pírka.

Upadla z mých křídel a smutkem zčernala. Byla to pírka letu a bez nich se mi zřejmě létá špatně.

Pečlivě jsem je uschovala v kapesníku a uložila do kabátu blízko srdce v domnění, že jim to třeba pomůže, slyšíce srdce ťukání.

Dnes v noci jsem si je dala pod polštář a už jsou šedá, zřejmě je krásný sen trochu vybělil.

To je asi správná medicína, jak uzdravit svoje křídla. 

Stále věřit, snít a hlavně chtít vzlétnout, ať můžeš svými dobrodružnými výlety vzhůru, sebe i ostatní potěšit.....Určitě pak vypadlá pírka znova narostou.

Pak naber dech a vzhůru leť.............

Bi

Než Tě to sfoukne....

Koukala jsem do plamene svíčky zrovna ve chvíli, kdy mi za telefonovala kamarádka jedné mé klientky, aby mi oznámila, že její milá přítelkyně, v noci o samotě a ve spánku odešla do nebe....

V tichosti, bez obecenstva v té největší samotě, ve které celý život v podstatě žila, když vychovala syna jako svobodná a dřela od rána do večera, aby je uživila.

Okamžitě se mi vybavil její obličej, který si na mě při odchodu vždycky smál a její hlas za mnou volal: "Budu se na Vás moc těšit Brigitko."

Nikdy mě nepřestane fascinovat ta pomíjivost lidského bytí. Jeden den máš pocit , že jsi na vrcholu blaha a najedenou Tě osud odfoukne, zůstane po Tobě pár hadříků, krámů, se kterými si většinou blízcí neví rady a pár truchlících lidí, kteří Tě měli rádi.

A taky to může být jinak. Tím, jak se ke druhým chováme a co s nimi prožíváme, můžeme náš společný život proměnit na jeden velký otisk v tom každém spřízněném srdci, kterého se naše přítomnost dotkne. Pak všechno ostatní hmotné, co po nás zůstává, ztrácí na významu, protože poselství našeho života je naplněno. Když tohle dokážeme, nebudeme plakat na hřbitovech a párkrát za rok uklízet a vzpomínat na Krista, protože jeho poselství v nás bude žito každý den....

Krásný adventní čas v nekonečném kruhu života, který plyne, točí se a proměňuje rychlostí větru v bouři, proto ŽIJME PLNĚ A S LÁSKOU, NEŽ NÁS TEN VÍTR SFOUKNE....

Bi

Intimity mé Duše- srdce v mých dlaních

Držím Tvé srdce ve svých dlaních,

chci ho jen hřát a nepřestat.

Chci uchránit ho před vším tím,

co mu brání,

mít rád a milovat.

Sám sebe miluj,

jako drahokam,

co v světě jiný není.

Hřej svoje srdce,

ať v sobě ucítíš tok změny.

Ať můžeš začít hřát i moje dlaně.

Ať můžeš oči otevřít

a dívat se i na mě.

Vidět mě takovou,

jaká doopravdy jsem.

V záři slunce,

i ve tmě mých smutků.

Držet mě za ruku,

ať víš, že s Tebou jsem.

Bez velkých slov,

zrozená jen ze svých skutků.

Držím Tvé srdce v dlaních svých,

aby se ohřálo.

Držím ho pevně,

když ztrácím víru,

i přesto však doufám a vím,

že už jen chvilička chybí,

aby úplně roztálo.

Už cítím jeho tlukot......

Bi

Ozvěna

Zdroj Pinterest

Poslouchej ozvěnu temné noci,

jak lásku v tichu šepotá,

jak žije si svým životem

a šťastně srdcem třepotá.

Ozvěna plná vzdechů, vášně,

co občas skrýváš pod polštář,

ty krásné zvuky, když světlo zhasneš

a své tělo prostřeš jemu na oltář.

Ozvěna jeho srdce,

které tluče zrychleným tikotem až k uklidnění.

Ozvěna pomalých pohybů milujících se dvou těl,

která se rozplyne do věčnosti a nic to nepromění.

Bi

Kočka nebo myš

Zdroj Pinterest

Byl krásný slunečný den a já se zrovna smála uprostřed voňavé zahrady,
absolutně nepřipravená na to, co za chvíli uvidím a jaké drama se před mými zraky odehraje.
Když přiběhla, vůbec jsem si  nejdříve ničeho nevšimla.
Byla sněhově bílá a chtěla se mazlit.
Až když jsem ji pohladila, uviděla jsem, jak jí z tlamy koukají malé nožky.
Fuj...lovkyně sežrala myš...
To přece kočky normálně dělají.

Najednou z ničeho nic, tu domněle mrtvou myš vyplivla.
Vůbec nebyla mrtvá.
Začala zmateně pobíhat a snažila se zachránit si holý život.
Kočka si s ní začala pohrávat. Poskakovala kolem ní, tlapkou ji občas praštila, a když se přestala hýbat, opět ji popohnala k akci, protože unavená, polomrtvá a ležící jí evidentně nebavila.
Myška hledala z posledních sil cestu do bezpečí a kočka ji dostihla u každé díry, kde měla šanci na únik.
Kočka si tu hru velmi užívala. Radostně poskakovala kolem myši, okousávala jí a opět vyplivovala polomrtvou na trávu, aby s ní stále hrála tu nekonečnou hru na honěnou, u které jeden trpí a druhý se velmi baví.

Sevřel se mi žaludek.
Uviděla jsem zcela jasně a poprvé v životě, jak taková hra, končící smrtí vlastně probíhá.
Pak se stalo něco, co jsem absolutně nepředpokládala, a kdybych to neviděla na vlastní oči, nikdy neuvěřím.
Myš, absolutně unavená, ožužlaná a dezorientovaná se místo útěku naprosto odevzdaně vydala směrem ke kočce.
Jako by čekala a zároveň prosila tu poslední ránu, nebo spíše zakousnutí z milosti.
Závěr jsem už vidět nechtěla. Bylo jasné kdo vyhraje.

Udělalo se mi špatně při pomyšlení, kolikrát jsem takové hry a honičky absolvovala ve svém životě já.
Často, velmi často jsem byla myší, která odevzdaně čekala na své sežrání, tou záludnou, hravou a veselou kočkou, která si přece jen hrála.
Myška pro ni byla jen jednou jednohubkou z mnoha.
Jen hračka, kterých běhají po světe spousty.

A co když jsem někdy někomu ublížila jako kočka?
Co když ho to bolelo, jako tu myš?
Co když naši hru rozcházel dlouhé týdny, měsíce, nebo roky?

Kočka odběhla, myš ležela mrtvá v trávě a já se rozhodla skoncovat se všemi hrami ve svém životě.
Vždycky to totiž jednoho bolí.
Je jedno, jestli jsi kočka, nebo myš.....

Žij lásku

Zdroj Pinterest

Nestačí chtít jen lásku brát a mluvit o ní.
Každý by se měl pokusit se tou láskou stát a začít ji opravdu žít.
Protože jedině člověk, který se s ní sblíží, začíná chápat a hlavně prožívat všechny, její esence a vůně. Začíná rozumět tomu, že láska nemá žádné hranice ani omezení..Je nekonečná.
Neexistuje pro ni žádné NE, ani NEMŮŽU. Umí se omluvit, u pokleknout před druhým v pokoře, bez pocitů ponížení a potupy.
Láska proudí všemi a vším, když jí dovolíme vstoupit.
Nerozděluje lidi na lepší a horší. Nechává proběhnout všechny situace bez posuzování.
Láska se nezalekne žádné výzvy, protože ví, že tam  kam jednou vstoupí začínají kvést květy laskavosti, pochopení, míru a zharmonizuje i zdánlivě neslučitelné.
Je si dobře vědoma své síly a léčivé energie, proto nemusí bojovat.
Pokud se alespoň na pár chvil dokážeš stát živoucí láskou, celý Tvůj život se promění a nic už nebude jako dřív, protože Tvým jediným přáním se stane tyto blažené pocity štěstí a radosti předávat dál ve svém konání, svých hladivých slovech a objetí, které začneš rozdávat pro potěchu příchozím.
Když jsi nakažen alespoň na chvíli láskou, dobře si uvědomuješ, že lidská blízkost je jedním z největších darů života.
Pohlazení, úsměv a dobré slovo, je nenahraditelným zbožím, které nikde nekoupíš a žádnými penězi nezaplatíš.
Láska je laskavá a laskající.
Láska je kvetoucí květinou v každém srdci.
Dovol té květině kvést. Ještě dnes.

Bi

Zamotaná

Zacyklená, zamotaná v myšlenkovém uzlu,

hledám konec toho lana, které mě tak svazuje.

Srdce mlčí,

láska se šla někam projít

a intuice trucuje.

Slyším vítr, zpívat ptáky,

věty lidí slyším taky,

jen odpovědi, kdepak začít rozmotávat mám,

té se zřejmě dneska nedočkám.

Vždycky přijde, když ji nechci,

když zapomenu svůj strach venčit.

To se mi hned vynoří, konec mého škrtícího lana,

co mě opět pokoří.

Už zase u sebe ten konec mám

a motám zpět, tak dlouho, až se vyčerpám

a všechno opět bez reptání,

pokorně a vyčerpaně

tam nahoru odevzdám.

Bi

Zamyšlení o lodičce

Stála jsem na zastávce, pusu bolavou po zákroku paní zubařky a přemýšlela jsem si zachumlaná do šály nad svou knihou, kterou si moc přeji vydat, nad vším co mě baví a zajímá, nad tancováním, které tak miluji a dlouho jsem se mu nevěnovala, nebo také nad zpíváním a hraním divadla, které mě stále láká a zřejmě čeká jen na své načasování, až se projeví v plné síle, tak mocné, abych opět ucítila tvořit něco tímto směrem.
Konečně přijel autobus a já se pomalu prodírala uličkou, abych usedla na svoje oblíbené místo po levé straně u okna, kde není žádný předěl a můžu vidět všechno, co se venku děje.
Když jsem koukla spokojeně z ona, uviděla jsem na jeho okraji malý papírek.
Složenou jízdenku.
Až po chvíli jsem si všimla, že je to malá krásná papírová lodička, kterou nějaký cestující během jízdy poskládal a nechal na ozdobu.
Musela jsem vám ji vyfotit.

Mé další myšlenky se začaly ubírat směrem k tomuto krásnému miniaturnímu výtvoru, který mě udivil, rozradostnil, dokonce jsem ho i obdivovala, protože já takové titěrnosti opravdu nedokážu vytvořit a také k  samotnému tvůrci miniaturního díla.
Možná to udělal, jen aby si zkrátil dlouhou chvíli, vůbec nepřemýšlel nad tím, že taková malá blbinka může na okně někoho potěšit.
Anebo si právě přál, aby potěšila, aby zahřála a rozesmála každého, kdo si vedle ní sedne.
Možná jemu samotnému a druhým měla připomenout prázdniny, moře a tu volnost plachetnic.
Možná to byla miniaturní malířská čepice anebo taky ta večerníčkova, protože má rád pohádky.

Pro mě se malá loďka, nebo čepička, chcete li stala krásným zpestřením mých myšlenek a potvrzením, že cokoliv děláme s láskou, nadšením, radostí a často i  nezištně, bez nároku na honorář předáme jiným, obohacuje náš společný svět a nás samotné, protože tvoříme z láskou a radostí.
Děláme co milujeme a nepřemýšlíme, kolik peněz za to utržíme.
Prostě to děláme, protože to naplňuje náš život.
Každý máme něco svého.
Mnozí z nás svou oblíbenou činnost začali dělat jen pro své potěšení, pak se spektrum radosti rozšířilo na jiné a někteří svou zálibu, či tvoření, začali dělat jako své povolání,
kterým si vydělávají peníze na život.
Není to pro ně jen práce a prostředek k vydělání peněz.

Moje dnešní poučení pro mě tedy zní :
KAŽDÝ DEN UDĚLEJ NĚCO, CO VYŽIVUJE TVOU DUŠI,
NĚCO CO MILUJEŠ A CO TĚ TĚŠÍ.
Děkuji anonymnímu tvůrci. S láskou předávám dál.
Bi

Ticho

Zdroj Pinterest

V tichu se rozprostřel pocit blaha.
Světla lamp ozářily lidské příběhy světlem pravdy a bez iluzí.
Sleduji zpovzdálí, jako bych byla cizí,
své vlastní tělo a předem vím,
co bude dělat a kam se pohne dál.
Tma se stává ještě tmavší,
pouliční lampy pohasínají
a já se nořím do ticha, které nikdo, kromě mě neslyší.

Stále dokola jsem se snažila všechno kolem ovlivňovat.
Žila jsem v mylných iluzích, že mohu něco změnit a některé věci se nemusí stát.
Ale co když je to opravdu tak, že jsme jen pozorovateli ve svých životech, kteří procházíme labyrinty spletitých lidských příběhů a životů, mizících v nenávratnu.
Tam, kde se vzpíráme, vzdorujeme, nebo zůstaneme stát, vytvoříme spirálu, nebo větrný vír,
který nás opětovně přenese do toho samého výchozího bodu, abychom prošli tou situací bez naší vůle a snahy, jakkoliv ovlivňovat.
Bojíme se všeho, co neumíme mozkem pochopit a zpracovat.
Ale je to krásné a bezpečné, jako chvíle, kdy potkáš na ulici cizího člověka, zamiluješ se do něj, aniž o něm něco víš a Tvůj příběh běží sám, protože jsi šťastný.
Pak přijdou první problémy a svět se hroutí, protože žijeme v iluzích růžových barev a naivity, která zastírá pravdu, která má být jen viděna, nikoliv pošlapána, či odsouzena.
Rozdělujeme svět na dobrý a špatný.
Když někdo dělá věci jinak, je nepřijatelný, nepochopený a nemilovaný.
V tu chvíli, když se člověk dostane do ticha, skrze nemoc, bezmoc, či pomyslnou samotu, někteří z nich mohou v tom zázračném tichém prostoru uslyšet odpovědi na své dlouholeté otázky.
Po čase v tichu zjistíme, že není nač se ptát. Není nad čím přemýšlet, protože minulost je pryč a budoucnost je nachystaná.
Pak klidně spočíváme sedící sami se sebou, nebojíme se samoty, ani otázek, na které neznáme odpovědi, protože vše se rozplyne v jedno láskou naplněné TEĎ.
Velké teď, které je prostorem pro tvorbu, smích a štěstí.
Zmizí dobro a zlo. Přichází jen přijetí a pokora ke všemu co se mi v životě děje.
Protože takový život jsem si vybrala a mohu ho teď žít.

Bi

Davové šílenství

Dnes opět velmi osobně.

Včerejší situace spojená s odchodem jedné z našich hudebních legend mě opět naučila mnohé o mě samotné.

Kdykoliv se mi něco nezdá, zastavím se na místě a vlezu si dovnitř k sobě.

Včera, když jsem četla pořád dokola ty srdceryvné zprávy o odchodu božského Káji (upřímnou soustrast jeho rodině) a večer,

když mi chodily zprávy o tom, jak se má zapálit svíčka, protože on si to zaslouží,

 se mé stažení žaludku jen navyšovalo.

Svíčka hořela od prvního momentu, po mém návratu domů a ne jen pro něj, ale pro všechny, 

kteří již v poklidu odešli, nebo se chystají opustit tento svět.

Uvědomila jsem si, jak velmi lehké je zmanipulovat dav, aby přestal přemýšlet nad svými pocity a nechal se stáhnout do emocí smutku a lítosti. Ale proč vlastně?

Podle posledních zpráv z jeho rodiny byl smířený, vyrovnaný a situace v rodině klidná a spokojená, protože se to očekávalo a většina milujících mu to jistě přálo, ať už se netrápí.

Vím, že to bude znít zřejmě pro mnohé necitlivě, ale já, pokud má někdo přiměřený věk, což Mistr měl, je těžce nemocný, což Mistr byl a odejde ve spánku v kruhu rodinném, což se stalo, prohodím s radostí chvála Bohu, budiž mu nebe otevřené a absolutně v sobě neprohlubuji nějaké pocity zmaru,

či beznaděje.

Nevím, asi za to můžou prvomájové průvody, které jsem jako malá s rodiči musela absolvovat i ve větru a dešti a vlastně nevěděla proč, protože jsem nechápala tu "smutnou" oslavu, kdy děti občas pěkně mrzly, když se nepovedlo počasí a rodiče se museli rozveselovat a zahřívat nenápadným popíjením.

Nebo možná za mé nepochopení davového šílenství může fakt, že jsem jako malá kulatá holčička, musela předvádět své nedokonalé tělo v těsném úboru a cvičit sestavu na spartakiádě, kde jsem vůbec nechtěla být. Právo volby nebylo.

Dneska už se můžu rozhodnout za sebe, protože jsem "velká".

Rozumějte, když vás baví truchlit a do nekonečna poslouchat slzící písně člověka, kterého osobně neznáte, je to jen a jen vaše soukromá a osobní věc. Jen trochu v takových chvílích přemýšlejte, jaké emoce skutečně prožíváme. 

Co je vaše a opravdu se s vámi děje a co je vyvoláno uměle davem a pro mě manipulací.

Jedna svíčka řeknete si a ta s tím nadělá.

Svíčkou to začíná.....

Přeji nám všem den prožitý v radosti, naplněný vším, co do něj patří a posílám tam nahoru krásnou vonící kytku všem, kteří se nám smějí, jak jsme pošetilí, že pořádně neužíváme života, 

který je tak kratičký a nikdy nevíme, kdy nám ta pomyslná svíčka dohoří.

A víte co?

Zůstává tady stále spousta a spousta živých lidí, kterým nevěnujeme zdaleka tolik pozornosti,

jako většina včera Kájovi. Třeba by stáli za pozornost.

Bi

Nikdo mě nemá rád!?

Určitě tuhle situaci taky dobře znáš.

Každý z nás ji párkrát zažil. Někdo ji potřebuje prožívat pořád dokolečka, jako já dřív.

Je krásný slunečný den. Větřík pofukuje, ty kráčíš prázdnou ulicí, všude barevné padající listí,

slunce Tě lechtá do nosu a je Ti blaženě.

Víš, že máš pár hodin času, než musíš do práce a najednou se Ti do hlavy vloudí myšlenka,

že uděláš překvapení a svůj čas věnuješ, někomu blízkému, milovanému, někomu, kdo je Ti vzácný.

Třeba muž, dítě, nebo kamarádka, či kamarád.

S úsměvem se nadechneš a radostně začneš chrlit do telefonu svůj plán, jak společně prožít pár krásných hodin.

Na druhé straně se ozve upachtěné a upracované " Nemám dneska čas ani 5 minut."

Úsměv na rtech povadá, a tón se lehce mění, protože tohle si nečekal.

Ach Ty naše představy.

"Tak jsem Ti zase zkazil/la náladu viď?" ozve se ve sluchátku.

"Jako by mě viděl/la", říkáte si.....

Rychle ukončujete hovor, protože není čas na emoční výlevy.

Nevzdáte to. Zkusíte druhý hovor.

Dítě znuděně odmítá vámi navrhovaný pobyt v přírodě a nenalákáte ho ani na nanuk.

Najednou přistihnete sami sebe, jak se vám na chvíli nechce nic.

Jak upadáte pomalu do smutku a lítosti, ve které je velmi snadné se utopit.

Dvě odmítnutí za sebou. Nenaplněné představy. Tolik prázdných hodit.

Zůstáváte stát, volíte si novou, údernější hudbu do sluchátek, která vás pozvedne.

Rozhlídnete se kolem a najednou vidíte, že stojíte na křižovatce.

Jak symbolické!

Když stojíte, zpomalíte a chvíli se zamyslíte, možná pochopíte, že tu deziluzi, kterou právě prožíváte způsobuje otisk vašeho nespokojeného dítěte ve vás.

Ten otisk děťátka, které bylo tak často odmítané, opomíjené, nedomazlené, neuspokojené, nevyslechnuté.

Ten otisk máme všichni do jednoho. Každý jinde a jinak hluboký.

Když chvíli zůstanete stát, možná můžete uvidět i tvář toho smutného uplakaného dítěte ve vás,

které potřebuje politovat, protože si s ním právě nikdo nechce hrát!

A ono zrovna vymyslelo tu nejúžasnější hru na světě. Nikoho to ale nezajímá.

Táta je ještě v práci, kde bývá i 16 hodin denně a maminka se věnuje obědu a úplně nejmenšímu bráškovi, nebo sestřičce, kteří ještě všechno sami neumí. 

Dítě zůstává samotinké se svým nenaplněným přáním a slzami na krajíčku.

Podle toho, kolikrát tuto a jí podobnou situaci odmítnutí zažívá, tak velký a hluboký si nese v sobě otisk s jedním velkým nápisem NIKDO MĚ NEMÁ RÁD!!!

Když zůstanete na malou chvíli stát uprostřed křižovatky, pak vám jistojistě dojde, že už jste dospělí lidé, kteří mohou rozhodovat o svém životě sami.

Nikoliv malé ufňukané děti, vyžadující si pozornost a oddanost, aby byla naplněna jejich emoční potřeba a touha.

Vždy máme právo volby.

Můžeme kňourat a podpořit v sobě pocity odmítnutí a následně si tím zkazit celý krásný slunečný den.

Nebo můžeme pohladit svou malou holčičku, či kluka, vzít je za ruku k řece, potom na nanuka, cestou se stavit nasbírat pár kaštanů, potkat plno milých lidí, které si svým úsměvem k sobě přitáhnete a skvěle se s nimi povídá, a pak si dát po příchodu domů dobré kafíčko do krásného hrnku.

Když si potom v klidu a pohodě s úsměvem popíjíte svou odpolední kávu na balkonku a přemítáte nad tím, jakých jste prožili krásných pár hodin, možná vám dojde, že každý, každičký den se skládá z malých ale významných rozhodnutí, které uděláme.

Den co den otevíráme v sobě stará zranění zasunutá úplně na dně krabice s mašlí, která je zakopnutá pod postelí, nebo tleje na půdě a my jsme na ni dávno zapomněli. Nebo jsme na ni spíše zapomenout chtěli.

Je to naše minulost, která je a navždy bude, naší součástí.

Minulost, která nás dovedla pomalými kroky až do bodu, kde se nacházíme dnes.

Jen na nás záleží, jestli věnujeme pozornost svým starým bolístkám, anebo si umícháme nové mastičky pochopení, přijetí, odpuštění a radosti, kterými se každé ráno při východu slunce pomatláme od hlavy až k patě.

Já mám jasno. To byl zase úžasný den........

Bi

Příběh o stolici a lidském pochopení

Dnes opět velmi osobně. Ráda bych se ve svém článku věnovala stolici.
Jak už to u mě bývá, půjdu do hloubky a ze všech stran.

Pro všechny z vás, kteří nevědí, pracuji jako asistentka pro seniory, či osoby s handicapem a setkala jsem se v minulém týdnu se situací, které je nutno věnovat pozornost.

Málo se o tom mluví, protože kdo by se chtěl bavit o něčem tak nechutném a nevábně vonícím,

jako jsou lidské výměšky.

Tento článek jsem se rozhodla napsat po jednom úžasném školení, ze kterého jsem si odnesla opravdu hodně a nejvíce se mnou zarezonovaly věty, které ve mě zůstaly znít přibližně takto:

 " Když nevíš, jak klientovi, nebo blízké osobě pomoci, lehni si sama do postele a zkus si, jaké to je. Uvědom si co potřebuješ, když jen ležíš. Co by Ti ulevilo?"

Tímto se omlouvám paní přednášející ŠÁRCE, že jsem její slova nedokázala reprodukovat jejími slovy.

Zpět k věci.

Pár dní po přednášce, jsem se ocitla, jako záskok za nemocnou kolegyni, u milé paní, říkejme jí třeba Táňa, kterou znám již z dřívějších let.

Bohužel tentokrát jsem ji našla ležící na posteli, po nepříjemném pádu.

Paní je velmi inteligentní, hezky se s ní povídá a i ve svém vysokém věku s momentálním handicapem se stále snaží cvičit a trénovat ruce i nohy, aby byla schopna opět udělat pár kroků.

Při jedné mé návštěvě byla posmutnělá a řekla mi, že má náladu pod psa, protože už 5 dní nebyla 

"na velké".

Nevím jak vy, ale já ty pocity docela dobře znám, neboť jsem jako malá trpěla na neustálé zácpy a nafouklé břicho. Dodnes musím hlídat co sním, ideálně alespoň trochu cvičit, takže jsem její psychickou nepohodu naprosto chápala.

Začaly jsme se bavit o stravě, kterou dostává a většinou ji rodinní příslušníci, samozřejmě s dobrým úmyslem, častovali samými potravinami, které dost zatvrzují, místo povzbuzování střev.

Nutno si uvědomit, že když ležíte celý den, pohyb máte minimální, proto je dost důležité přizpůsobit i stravu, ať je lehce stravitelná, žaludek a střeva nezatěžující.To ví přece každý, řeknete si. 

Bohužel to tak není. Proto jsem se rozhodla napsat své řádky.

Ze své praxe vím, že když je člověk zdravý a hopsá kolem postele po svých, vůbec mu nedojde, 

co asi potřebuje, nebo prožívá, člověk celý den ležící.

A z toho vyplývá dost běžný jev, kdy pečující osoba z nejrůznějších důvodů podá nemocnému ležícímu toaletní mísu, stojí nad ním, nebo kolem poklízí a pomalu odměřuje čas, kdy už to bude.

To byl další problém, se kterým se mi paní Táňa svěřila.

Zkusili jste se někdy vykadit vleže, když jste na placato? 

Dokážete vykonat potřebu, když nemáte klid, soukromí a svou intimní zónu, kde jste jen sami a máte uzpůsobené podmínky?

Nevím jak vy, ale já se nejsem schopná ani vyčůrat, když je na záchodku víc kabinek, někdo je vedle a nehraje alespoň hudba.

Co má dělat ten nebožák, který si prostě na ten záchod dojít nemůže? 

Navíc se ještě často cítí se trapně a nepatřičně, že obtěžuje a zdržuje, když někdo čeká, až už to konečně bude a může zase odejít k televizi, nebo za někým jiným, protože mu utíká čas.

Když jsme s paní Táňou vše patřičně a do hloubky prodiskutovaly, rozhodly jsme se jít do akce.

Podala jsem jí toaletní mísu do postele, zvedla ji do polohy skoro sedící chvála Bohu za úžasné polohovací postele s ovládáním), abychom pomohly gravitací a aspoň trochu připomněly přirozenou polohu při této činnosti.

Přikryla jsem ji peřinou, a aby měla větší pocit soukromí, odešla jsem na přilehlou chodbičku s ujištěním, že má času kolik potřebuje, ať zavolá v případě potřeby. 

A co myslíte jak to dopadlo?

Velkou radostí, protože naše mise byla úspěšná. Jak málo někdy stačí. 

Jak často na to ve svém spěchu zapomínáme vnímat jiné a jejich potřeby.

Rozumějte nikoho nekritizuji, ani nesoudím, jen chápu, že většině lidí, kteří nejsou v pozici ležícího nedochází podstatné detaily absolutní změny života a jeho podmínek, když se najednou,

ze dne na den, ocitnete pohybově omezení a jste odkázání na pomoc druhých.

Zkuste si to prosím aspoň na chvíli představit. 

Večer až půjdete spát, popřemýšlejte si v posteli, jak by se vám změnil svět z pohledu nemohoucího, na lůžko upoutaného člověka.

Koneckonců tahle metoda vciťování se do jiných lidí, jejich potřeb a omezení, 

se dá v životě aplikovat téměř v jakékoliv situaci.

Pokud tohle dokážeme, přemýšlet občas i nad tím co prožívají minimálně nejbližší v našem okolí, pak moje stať splnila svůj účel.

Bi

Mluv

Je to normální a určitě se to děje nám všem.

Pokaždé přijde den, kdy budeme mít na věc jiný názor. Jistě se objeví věc, která nám na něm, nebo na ní může vadit, protože se dotýká nás samotných. Děje se to mezi dvěma lidmi den co den. Jistě. Každý jsme individualita a nejsme nakreslení přes kopírák, či udělaní na lince, jako roboti pásové výroby.

Kdykoliv se tohle přihodí mě, potřebuji mluvit. Nebo aspoň psát.

Je pro mě zásadní vědět, co se v tom druhém odehrává, ať je to partner rodič, přítel, nebo dítě.

Domněnky a mlčení jsou totiž zabijáci většiny jakýchkoliv vztahů.

Během těchto pár dní jsem si opět uvědomila, jak moc zásadní je komunikace pro můj život.

Kdykoliv mě to svádí ke trucování té malé Brigitky a urážení se s tím, že s ním, nebo s ní prostě mluvit nebudu:-), pěkně se to zařídí samo, abych prostě musela a nebo se okamžitě vzpamatuji sama a uvědomím si, že už jsem dospělá žena a ne malé dítě a jdu do komunikace i za cenu nepříjemných pocitů, smutku a někdy i střetu.

Samozřejmě jen tam, kde mi to stojí za to, protože některé situace už nechám odejít bez emoční odezvy. Nemají pro mě význam. Nepotřebuji hledat řešení, ani je znovu prožívat.

Lidská mysl má neskutečnou schopnost vymyslet tisíce možných příběhů, které nejsou pravdivé a začnou nám v případě emoční, nebo fyzické nepohody vyskakovat v hlavě. Věřte, že někdo jako já,

s tak bohatým vnitřním životem a fantazií, která jde občas až za hranice lidského chápání, po mých osobních prožitcích, si občas prožívá obrovské vnitřní procesy, se kterými je třeba neustále pracovat a uzemňovat se.

V tomto mi nepomáhá žádná kniha, ani meditace, či relaxace, nebo jiné zástupné činnosti.

Jediné co je pro mě neskutečným lékem s okamžitou účinností je komunikace v pravdě a upřímnosti.

Pomáhá i v případě fyzických bolestí.

Zrovna dnes ráno po probuzení mě neskutečně bolela hlava. Zacvičila jsem si ranní jógové cvičení a stále bolela. A teď, věřte nevěřte, když vám píšu tyhle osobní prožitky, bolest odchází a já se usmívám s vědomím své velké vnitřní síly, kterou máme v sobě každý, s vědomím toho, jak jsme všichni dokonale nastavení a připravení pro život, ať jsme vyšli z čehokoliv, protože máme dvě ruce, kterými můžeme pracovat, tvořit, hladit, objímat, rozdávat a pomáhat, 

máme srdce, které jsme schopni naplňovat láskou a tu následně rozdávat,

máme oči, kterými můžeme uvidět den co den tolik krásy kolem sebe, 

máme mozek s neustálým tokem myšlenek, které dokážeme používat a můžeme je i kultivovat 

a v neposlední řadě máme rty, které mohou rozdávat polibky, a kterými prochází naše slova.

Byl nám dán velký dar a tím je slovo a komunikace, tak spolu prosím mluvme.

Slovo je pro mě jako krev emočního těla. Když spolu nedokážeme hovořit, emoce uvadají, ztrácí se v záplavě smutku a nevyřčených myšlenek, které musíme vyplavovat slzami. 

Jen na nás samotných záleží, jaké máme vztahy kolem sebe, jen na nás samotných záleží,

jestli budeme svou duši zalévat slzami smutku, nebo štěstí a dojetí....

S láskou Bi

Příběh o muži, který potěšil cizí ženu

Zdroj Pinterest

Včera ráno se opět udál jeden z těch nezapomenutelných momentů v mém životě, který mi ukázal jasný směr kudy jít, ať má pouť životem neztratí na významu.

Seděla jsem jsem za stolem, před sebou hrnek s čajem a můj obličej zdobil výraz smutného klauna, urputně se snažícího udržet úsměv alespoň v očích, když rty neposlouchají.

Můj 80 letý svěřenec, budeme mu říkat třeba Jan, okamžitě poznal, že nejsem ve své kůži.

Známe se už mnoho let a prožili jsme spolu chvíli nejtěžší, což pro něj bezesporu byl odchod jeho manželky, která po těžké nemoci umřela před třemi lety.

Známe navzájem své zvyky, nálady a tudíž okamžitě pozná, když se ve mě něco děje.

Chvíli na mě hleděl a pak tiše pronesl:

 " Brigitko, co jsi dneska taká smutná? Copak se Ti stalo?"

Moje oči se střetly s jeho a já věděla, že nemá cenu lhát.

Pověděla jsem mu celý příběh o mé další svěřenkyni, můžeme ji pojmenovat třeba Maruška 92 let, která trpí v jednom nedostupném domě velkou samotou, protože z nejrůznějších důvodů nemůže vycházet ven.

Je to už pár měsíců, co se její psychický stav dost zhoršil. Často mi volává a pláče do telefonu, protože potřebuje slyšet alespoň na chvíli lidský hlas, aby se sama mezi čtyřmi stěnami nezbláznila nadobro.

Jedním z nejtěžších úkolů člověka, je pro mě v seniorském věku, kdy už fyzické tělo neslouží, nemůžeme trajdat a pobíhat světem, jak by se nám zlíbilo, zvládnout své absolutní zastavení a mnohdy naprosto sami, protože partner buď nebyl, nebo umřel a rodina nemá čas, protože práce má přednost.

Absolutně nehodnotím, ani nesoudím životy jiných lidí, tomu jsem už dávno prosta, ať si každý žije co potřebuje, ale vidět plačící opuštěnou ženu na sklonku života, by jistě otřásalo i s většími drsňáky, než jsem já.

Milý Jan mě pečlivě poslouchal, když jsem mu povídala o neutěšeném smutku paní Marušky, jejíž jméno, adresu, ani rodinnou situaci samozřejmě nezná, neboť ctíme soukromí klientů.

O to více mě pak dojalo co udělal. A v jejím případě ne poprvé.

Nechal mě vypovídat a pak s úsměvem řekl:

"Víš, co děvčátko? Podej mi plechový hrneček a já nasbírám té smutné paní černý rybíz.

Vezmi ji i nějaké jablíčka a natrhej kytku, když má tak ráda květinky."

Odkráčel na zahradu a já šla nastříhat kytku. Moc to hřálo u srdce.

Ve chvíli, kdy jsem u dřezu zase dělala svou práci, přišel s rybízem a udělal něco, čím mě opět šokoval.

"Říkala jsi, že nemůže chodit ven, tak jsem ji utrhl celou větvičku toho rybízu, ať si to může otrhat sama, jako ze stromku, kdyby byla venku."

Podal mi velký hrnek bobulí a nádhernou malou větévku.

Mé díky nebraly konce. Jen se usmíval a odkráčel se na chvíli "natáhnout".

Dívala jsem se za ním, slzy díků v očích a u srdce obrovský klid a vděčnost, že svět se nezbláznil, lidskost v nás stále je a dokáže být takovým způsobem, obyčejně a bez touhy po ocenění a pochvale projevena.

Tohle se od mých drahých svěřenců učím den co den.

Předávají mi skrze své skutky, poselství a zvyky "staré" doby, které si podle mě rozhodně zaslouží být zachovány a oživovány a dávají naději , že "obyčejná" lidská sounáležitost, laskavost a lidskost zůstane naživu, pokud ji my mladší převezmeme a povzneseme nad hmotné statky, které po odchodu našich nejmilejších a nejstarších členů rodin zůstávají, protože nic na světě, není víc, než "obyčejná" láska a čistota srdce.

Bi

Malá holka ve mě

Dnes se mi po ránu v hlavě honí vzpomínky na krásný slunečný den s mým milovaným mužem, který vyfotil tyhle slunečné fotky s měsíčkem, připomínající mi mé dětství (dudlík a ten šibalský výraz:-))

a tu malou holku ve mě.....

Tak často ke mě promlouvá a stoupá k srdci vzhůru,

ta malá holka ve mě,

která mou dospělostí musela slézt z trůnu.

V myšlenkách brodí se a chce svou pozornost,

já pozvedám ji do náruče a stavím si k ní z lásky most.

Často mi pláče v objetí a slzy nechce utřít.

Často si zpívá, tančí, dovádí a nechce chodit spát.

Když občas z mého světa zmizí, snažím se ji brzy najít,

i když tak často trucuje a rozmazlená je,

chce všechno po svém a nejlépe teď hned,

však je to tak,

že jedna bez druhé si neumíme hrát.

Bi

Za mlhou

Život, je jako průchoďák, kde se střídají všechny světla a stíny, ve kterých můžeš cítit kanálu smrad, nebo šlápoty z hlíny, co tady kolemjdoucí zanechal, aby Tě ven z té díry vylákal, aby Tě donutil uvidět, že existuje taky jiný svět, než tmavý průchod plný lidí, hluku, konfliktů a bitek.

Pořád tam zalézáš. Proč?

Občas, když vystrčíš nos, chvíli ze vzduchu radost máš a pak se zas vracíš, jak zpráskaný pes, hladový, promrzlý a bos.

Co Tě pořád nutí tohle prožívat? 

Za chvíli v tom Tvém průjezdu nebude k hnutí, měl by si třídit a vyhazovat věci a se všemi lidmi, 

co tam jsou s Tebou schovaní začít si víc povídat.

Každý ve své ulitě zalezlí vedle sebe, souseda úspěch prudí Tě a závist ta Tě žere.

Zkus zítra zase vystrčit z toho průchodu nos, najdi si cestu a pojď chodit bos, umyj se v řece, nasbírej rosu, napij se vody, pojď hledat po cestě k sobě samému schody.

Vylez z té bažiny výmluv a stesků, co smrdí sebelítostí, jak suchý záchod, co nemá ani vrchní desku.

Když koukáš ven z toho průchodu uvidíš mlhu a slunce, které se slabě, velmi neznatelně klube nahoru..

A za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, další Tvůj dnešní příběh začíná.

Další den, další šance na lásku, další naděje na to, prožít něco úžasného.  

Tak už se obuj a pojď. Té mlhy se neboj. Prostě patří k podzimu. 

Nic jiného to neznamená, než to, že se léto zahalilo do mléčné, teplé a huňaté šály......

Bi

Žvýkačka

Zdroj Pinterest

Jak žvýkačka,

co ztratila svou příchuť,

špinavá, jak guma na chodníku,

co se Ti lepí na paty.

Jak černá díra,

ve které všechno zmizí,

připadám si, když pořád přemýšlím,

proč už jsme si zase cizí.

Jak ozvěna,

co zní jen sama pro sebe,

jak sen bez konce,

který Tě přivede do nebe.

Jak bludiště,

kde východ není,

jak vypitá láhev,

po které se duše na rozmazaný inkoust změní.

Tak připadám si,

když se sama sebe ptám,

proč pořád kulhám,

z prachu se nezvedám

a často tápu kudy kam.

Bude to nejspíš černou tmou,

co mám teď uvnitř

a občas před sebou.

Bi

Kyselé ostružiny

Miluji sbírání ostružin.

Obzvláště, když slunce lechtavě leze po krku a hladí moji kůži svými teplými paprsky,

všude voní čerstvě posekaná tráva a z dálky zní kýčovitě dokonalá slepičí a hmyzí symfonie.

Tentokrát má oblíbená činnost nabyla na významu.

Některé ostružiny na slunečné straně byly opravdu zralé a začaly mi samovolně padat do rukou. Jejich sladkost mě na chvíli odvedla od mých myšlenek, které se mi prodíraly do hlavy a nutily mě přemýšlet nad tím, jak jsme my lidé kolikrát netrpěliví a chceme ovládat, manipulovat a mít věci pod kontrolou.

Chtěla jsem upéct bublaninu. Těch opravdu zralých ostružin, které samovolně spadly do mých dlaní nebylo dostatečné množství. Potřebovala jsem víc. Co na tom, že budou kyselejší, vždyť jsou pěkně zbarvené a dosladím to cukrem. Dělá se to běžně a nic na tom není. 

Jenže, i když přidám hrnek cukru navíc, ty nezralé ostružiny budou i po upečení prostě kyselé.

Jak často to v životě děláme? Chceme všechno hned. Málokdy čekáme na ten správný čas, slunce, teplo, pohodu, klid, aby situace samovolně dozrála do bodu sladkosti a přirozeného plynutí, kdy všichni zúčastnění dojdou do stejného harmonického smírčího bodu, který umožní naplnění a uskutečnění, či rozuzlení, nebo vyřešení nejrůznějších situací. 

Jsme zvyklí reagovat hned, emočně, zbrkle, bez ohledu na ostatní. 

A věřte mi, že já o tom vím jako střelkyně své. Mám srovnání. 

Často rveme kyselé ostružiny, nekoukáme vpravo vlevo a pak to všechno zasypáváme hromadami cukru, kterým jsou naše iluze, očekávání, lpění, nebo jen touha věci urychlovat a hlavně, aby dopadly podle nás.

Nezralé ostružiny házíme do hutného těsta dění, hltáme polo vychladlé bublaniny, které jsou pěkně kyselé i s přídavkem cukru a pak následně odfukujeme a nadáváme si proč jsme to vlastně jedli,

když nás z toho teď bolí břicho a bylo toho moc.

Často zůstává jen pocit těžkosti a nakyslosti. A přitom stačilo tak málo.

Jen chvíli počkat, než to dozraje, jen chvilku strpení, než to vychladne.

Uvědomění si toho, že každá ostružina (člověk, situace) potřebuje své specifické podmínky a čas proto, aby dozrála.

Trpělivost a tolerance. Vnímání toho druhého. Jeho potřeb, procesů a načasování. A také ochoty ponořit se do hloubky a chtít uvidět co se krývá pod zdánlivě vyzrálou tmavě modrou barvou, té které ostružiny.

Kdykoliv ostružina, člověk, situace, či proces dojde do bodu vyzrání, vytvoří se uvnitř plodu dostatek cukru (klidu a odevzdání, či svobody), umožňující bez zábran a strachu spadnout do dlaně. 

Teprve ve chvíli zralosti se věci dějí samovolně, v lásce a plynutí bez ovlivňování, urychlování a umělého přislazování.

Teprve ze sladkých a zralých plodů můžeme upéct bublaninu rozpadající se slastně v ústech.

Tentokrát se mi podařilo upéct přesně takovou.

S láskou Bi

Intimity mé Duše- Svlečená na Duši

Stojím tu před Tebou

a třesu se zimou.

Až na Duši svlečená,

s vědomím,

že už nemám jinou.

Nořím se do Tvých očí,

které si ke mě hledají klíč.

Nořím se do Tebe,

stojím opodál a nemůžu blíž.

Stojím a čekám,

jak chceš mě vidět a cítit,

zda láskou mě ovineš,

či budeš se štítit.

Štítit mé Duše

a všech jejích vrstev.

Zkus si je prohlédnout,

či promnout je v prstech.

Můžeš se dotknout i bolavých míst,

kde trochu zaschlé krve je.

A můžeš si být jisto jistě jist,

že vidíš mě svlečenou až na Duši.

Třesu se zimou a strachem,

z toho,co na mě povíš.

Třesu se tak moc,

až se mi srdce divoce rozbuší.

Chceš mě vnímat takovou,

jaká doopravdy jsem?

Pokud ne,

pak zavři oči a řekni:

"Chci, ať je to jenom sen."

Bi

Dovol mu to

Zdroj Pinterest

Kráčeli jsme polňačkou, povídali si, byl parný den a já nesla na rameni plátěnou tašku, ve které byla malá, skoro vypitá láhev na vodu, můj telefon, triko a šátek, které jsme postupně ze sebe v tom parnu sundávala a jeho foťák.

Většina věcí byla má a tak jsem tu tašku prostě nesla já. Přišlo mi to správné, spravedlivé, normální a vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, až do chvíle, než se milovaný Michal otočil a povídá:

"Lásko dej mi tu tašku, já to vezmu, ať to netaháš, když je tak horko."

Slyšela jsem samu sebe, jak bez přemýšlení odpovídám :

"To je dobré Miško. Není to těžké."

V tu chvíli zasáhl můj mladší, devítiletý syn Adámek a povídá:

"Tak mu to dovol mamko. Vždyť je přece silák gentleman!"

Společně jsme se zasmáli jeho úžasné vyřídilce a taška putovala k Miškovi.

Banalita řeknete si. Pro mnohé ženy samozřejmost, ne však pro všechny. Stále se to učím. Dovolovat muži být mužem a projevit mi tímto laskavým způsobem pomoci svou sílu a mužnost. 

Vlastně přirozenost.

Před pár dny jsem publikovala pár řádků o tom, proč ke svému milovanému vzhlížím.

V komentářích mě zaujal jeden, který hlásal přímo toto:

"Takoví muži nejsou. A víte proč? Transformovali se pod zdatným vedením matek úřednic. Dámy, teď je to na nás. Až my budeme ženami, oni budou mít prostor a stanou se muži s rytířskými ctnostmi.Takže DÁMY POJĎME SE STÁT ŽENAMI. (Little Pípalka)

Je to tak. Začala jsem si uvědomovat všechny ty situace, kdy jsem prostě jela jako parní stroj, protože jsem myslela, že musím všechno umět, aby mě muž nemohl ponižovat, že něco nezvládnu, že musím všechno unést, abych nikoho nedej Bože nepotřebovala, nebo neobtěžovala a pak padala únavou a vyčerpáním, protože jsem se neustále cpala tam, kde má pevně a aktivně stát muž.

Začal se to proměňovat, až když jsem si plně uvědomila své ženství, svou kvalitu, hodnotu, emoční rovinu, své cykly, které ovlivňují výkonnost. Tím vším jsem nabývala na sebe vědomí, jako matka, partnerka, dcera, kamarádka a hlavně ŽENA.

Tahle na první pohled malá, bezvýznamná příhoda mi opět připomněla moje "místo". Znova se učím v partnerství "dovolovat" muži dělat jeho "práci" a já se stavím " k plotně" a emoční podpoře. Tentokrát je to ale jiné. Necítím žádné ponížení, ani znevážení mě samotné. Je tam klid. Dělám co je mi vlastní, přirozené a já jsem spokojenější. Muž je evidentně šťastnější, protože se cítí užitečný a uznávaný. S radostí ocení nachystanou snídani, nebo uvařenou kávu.

Ubylo mi starostí. Jsme na to dva.

Téma dovolování se mi nyní prolíná do výchovy staršího syna, který právě prochází pubertou, mužských vzorů moc nemá a já občas dost tápu, jak ho přirozeně navést na cestu muže. Zřejmě to nelze, tak , jako on nemůže pochopit tu mou. ŽENA Z CHLAPCE MUŽE ZŘEJMĚ NEUDĚLÁ. 

Je to, jako bych chtěla, aby on chápal a prožívat třeba porod či menstruaci. Každý máme své a sami si tam dojdeme. Svým způsobem a ve správný čas. To je jediné vědomí, které mě trochu uklidní, když zrovna proběhne mezi mnou a "mým puberťákem" ostřejší výměna.

Všichni se stále učíme. Nikdy to nekončí.

Možná jde opravdu jen o to DOVOLIT SI TO A DOVOLIT TO DRUHÝM.

Krásný den

Bi

Temný les

Každý jsme před ním někdy stáli.

Všichni jsme koukali na jeho velikost a cítili z něj chlad. 

Temný les, suplující naše strachy, životní etapy, které zatím nedávaly smysl a byly plné neznámého, možná i bolestného, nepřehledného, nebo naopak situace, která byla zcela jasná, ale tak temná, že vyžadovala neskutečné množství osobní odvahy a sebekázně, aby člověk do ní vkročil a tím spustil další vlnu pochybností a léčebných procesů. 

Po rozhovoru s kamarádkou, která v životě momentálně řeší významné osudové situace, se mi opět vynořil jeho dlouho ukrytý obraz. Tentokrát jen ve vzpomínkách.

Představte si ten les před sebou. Nejde obejít. Je před vámi a vy víte, že musíte projít, jinak se dál nedostanete.

Svou rozlohou, temnotou a chladem, který z něj vychází nahání hrůzu.

Proč bych tam tedy šel říkáte si?

Protože jinudy cesta nevede. Určitě začnete hledat jiné cesty, jak tento monumentální, strach nahánějící prostor obejít. A možná se vám to i povede, však jen do chvíle, kdy narazíte ještě na větší hvozd, který vás naprosto pohltí.

Určitě se začnete vymlouvat, že nevidíte žádnou cestu kudy vstoupit. Před tím lesem může být strmý sráz, kolem dokola ostružiní a vám se tam prostě nechce.

Tak zůstáváte na louce. Chvíli vás to baví, protože tam nejsou žádné velké problémy a prostor kolem vás je viditelný a čitelný. Takzvaně bezpečný. 

Některým pobyt na louce vydrží celý život a nikdy je nudit nepřestane.

Jsou ale lidé, kteří chtějí vidět a prožít víc, než jeden pobyt na louce, kde to dobře znají.

Přesně tito lidé naleznou odvahu, proklestí si cestu a vstoupí do temnoty černého lesa, který skrývá spoustu tajemství a nebezpečí, na které nejsou nikterak připraveni, ani vybaveni.

První překážkou, kterou je třeba překonat, je temnota lesa. Tma vzbuzuje strach. Mnohdy zbytečný, vyvolaný jen pocitem, že nevidíme celou situaci, nevíme, co se skrývá za nejbližším stromem, strach z bolesti a ublížení, strach o svůj život, se kterým si zahráváme a hazardujeme den co den, ale jeho cenu si většinou uvědomíme až ve velmi vyhrocených extrémních situacích. 

Ve chvíli, kdy se přestaneme sebe středně zaměřovat jen na sebe a své bezpečí, jsme schopni se více uvolnit a třeba začneme vnímat, že pomyslná tma v lese není tak černá, jak se v první moment zdálo. Začneme tiše našlapovat, abychom uslyšeli tlukot vlastního srdce, které se pomaličku přestává bát, zpomaluje svůj běh a pomáhá dechu, aby se stal hlubokým a prožitým.

Když si odžijeme své všemožné strachy a představy, které jsou většinou spojené s tmou, kterou dokáže vyprodukovat jen naše mysl, začne se v lese pomalu rozednívat.

Najednou můžeme vidět spoustu pěšinek. 

Cesty se rozbíhají do všech možných zákoutí a stran.

My, posíleni svou silou, odvahou a odhodlaností zjišťujeme, že se nemusíme složitě rozhodovat, kterou pěšinou se vydáme, protože všechny cesty nabízí něco nového a pozoruhodného.

Můžeme se dokonce začít smát vlastní pošetilosti, která nám dříve bránila, naháněla hrůzu, nedovolovala být svobodnými a beze strachu a nutila nás dopředu vědět kudy kráčíme a kdy dojdeme.

Ve chvíli, kdy přestáváme lpět na východu z lesa, kdy si užíváme všechny vůně a zvuky nádherného prostředí, které se nám zdálo zprvu tak neutěšené a strašidelné, v tuto chvíli vstoupíme na překrásnou louku uprostřed stromoví, která je poseta kvítím, jako voňavým kobercem.

Uleháme znaveni do trávy a slyšíme zcela zřetelně zpěv ptáků, bzukot včel a ucítíme po sobě lézt všemožné broučky.

V této chvíli si poprvé uvědomíme velmi zásadní fakt, že les už není temný a my jím naprosto bezpečně a dokonce i radostně procházíme, aniž bychom měli louče, které by svítily na cestu.

Přesně v tuto blaženou chvíli přijdeme na to, i když se nám to může zdát neuvěřitelné a neuchopitelné, že my sami jsme tou světelnou loučí, která má schopnost a moc rozsvítit vše kolem nás, rozpustit všechny temné strachy a obavy, které nás zprvu při vstupu do lesa provázely.

Kdykoliv poprvé sami projdeme svým temným a tmavým lesem, pochopíme, že se není čeho bát a v těžkých chvílích začneme přicházet sami na jeho okraj, vyhledáme další temnou pěšinu a vstoupíme do další situace s vírou a odvahou, která rozsvítí naši neprobádanou pěšinku.

Kráčejme pomalu, buďme tiší, protože tak nejlépe uslyšíme sebe a nezapomínejme, že tím světlem našeho života jsme MY SAMI.

S láskou Bi

Kroky životem

Narodila jsem se z lásky dvou lidí.

Možná to byla náhoda, i když na náhody nevěřím.

Narodila jsem se, jako holčička, abych se učila být laskavou a milující ženou.

Už od malička jsem měla velké bříško a faldíky, které mi v dospívání dělaly opravdu veliké problémy a byly často zdrojem mých smutků a trápení.

Dnes vím, že tomu tak je, abych se naučila milovat své tělo, našla si pro ně správnou a zdravou výživu, která mu pomáhá a lahodí a také cvičení, které mi neubližuje a baví.

Své oblé tvary jsem dostala do vínku, aby mé objetí bylo měkké a chlácholivé.

Narodila jsem se mým skvělým rodičům, kteří mě velmi milují, abych se následně v dospívání setkala s odmítáním, kritikou a nepochopením.

Musela jsem si projít cestou, na které byla mnohokrát tma, často jsem zabloudila a ztratila samu sebe. Prožila jsem mnoho bolesti a utrpení, kterými jsem potřebovala projít, jako my všichni, abych si ujasnila, kým jsem, kam směřuji, a jaké jsou mé životní hodnoty a priority.

Potkávala jsem mnoho mužů, od kterých jsem se nechala ponižovat, často se mnou manipulovali, lhali mi a podváděli a já se nechala využívat citově, fyzicky i materiálně, prošla si psychickým i fyzickým terorem a to všechno proto, abych v sobě našla sebe si vědomou, silnou a laskavou ženu. Abych si ujasnila své hranice a také poznala, jaký partnerský vztah potřebuji žít.

Musela jsem si projít dvěma zásadními rozpady svých rodin, abych pochopila, jaký význam pro mě rodinné a přátelské pouto vlastně znamená.

Muselo se to stát, abych se naučila odpouštět, stala se pokornou a přijala do svého života nové formy rodinného seskupení.

Porodila jsem dva syny, které vychovávám sama, abych se naučila trpělivosti, citlivosti a soucitu, abych se alespoň částečně učila porozumět mužům a vrátit se do svých přirozených ženských rolí, jako jsou matka a hospodyně.

Vychovávám své syny sama, abych jim předala to nejlepší ze sebe a naučila sebe i je vzájemné komunikaci v lásce a citlivosti, s ohledem na naše odlišné nastavení. Také proto,a bych se vnitřně smířila s přátelila se svým vnitřním mužem.

Musela jsem si projít tvrdými a bolestnými bitvami s muži, abych pochopila, že není proč bojovat, protože muži mě neohrožují a nechtějí mi ublížit.

Na pár let jsem se stala "známou" a "viditelnou" na prknech co znamenají svět, pak ve velkém smutku odešla, protože jsem došla do bodu, kdy mě má profese přestala těšit a přinášela mi spíše trápení, než radost. Po odchodu z divadla jsem prošla mnohými "obyčejnými" profesemi, abych se naučila přestat rozdělovat lidi na lepší a horší, podle profesí, oblečení, aut a výše konta.

Poznala jsem velkou materiální nouzi, abych později dokázala vyjít s málem a ocenit každou vydělanou korunu, či darovanou věc. Abych pro sebe znovu objevila všechny ty úžasné dětské hry a činnosti, které jsem milovala jako malá a vrátila je zpět do mého života.

Potkala jsem veliké množství lidí a přátel, které jsem postupně ztrácela a já se učila pečovat o ty opravdu hluboká přátelství, která zůstávají napořád.

Byla jsem opouštěna a opouštěla, abych se naučila milovat svou samotu a stala se sama sobě nejlepší přítelkyní.

Prošla jsem si obdobím iluzí, přetvářky a lží, abych se následně naučila sebe reflexi a přestala se bát názorů ostatních, které mají pro mě cenné informace.

Naučila se přijímat kritiku a pohledy jiných lidí s tolerancí a pochopením, k jejich vlastnímu nastavení.

Začala jsem pracovat se seniory, nemocnými a sociálně slabými, abych se naučila naslouchat jejich trápením, uvědomila si, jak jsou malicherné nicotné spory a pomluvy dnešního světa, abych pochopila, že největšími dary na světě jsou zdraví, rodina a laskavé, harmonické, rodinné a přátelské vztahy.

Musela jsem si prožít mnoho úmrtí blízkých lidí i klientů, abych se přestala bát smrti a rozhodla se naplňovat každičký svůj den až po okraj, protože nikdo nevíme, jak dlouho tady ještě budeme, kdy naše svíčka dohoří a jaké zkoušky jsme si v životě ještě připravili.

Každý přicházíme na svět se svou knihou osudu, kde máme vepsány zkušenosti, kterými si musíme projít, abychom pochopili...

Abychom se stali lepšími lidmi a každý den prožili v lásce i soucitu, i když kolem nás a v nás právě probíhá bouře.

Stále kráčím, stále je na čem pracovat, čemu se přiučit a co pochopit.

Tak to mám dnes. Je to pouze mé vnímání, cítění a můj život.

Když se podívám zpět, chápu, že i nejtemnější chvíle v mém životě byly PROSPĚŠNÉ A DOBRÉ.

Co jsi se naučil Ty?

Kam jdeš?

Už víš kdo jsi?

S pokorou a úctou děkuji

Bi

V bezpečí....

Tolik let jsem na to byla sama.

Spoléhala jen na svůj úsudek a sílu, kterou jsem občas dolovala až z paty.

Když mi poprvé řekl, že už nejsem sama a můžeme všechno sdílet spolu, něco uvnitř mě se velmi vzpíralo.

Měla jsem stažený žaludek, uhýbala pohledem a kroutila se, jako žížala, aby neviděl,

co cítil a já abych nemusela s pravdou ven.

Byli jsme spolu jen chvíli a nechtěla jsem mu vykládat o tom, co se ve mě děje.

Pořád jsem si říkala, i jemu nahlas, že je to jen MOJE.

Úplně mě odzbrojil, když se na mě kouknul z té své velké výšky a řekl :

"Už na to nejsi sama. Co je Tvoje, je i moje a týká se to nás obou. Říkej mi prosím Tě všechno."

A já ho poslechla, i když jsem se moc bála.

Obávala jsem se dalšího zranění srdce, dalších lží, manipulací a podivných her, které jsem s muži většinou ve vztazích prožívala.

Začala jsem s ním pomalu mluvit o všech svých pocitech, jak si přál. O všem co prožívám uvnitř.

Po všech těch vztahových karambolech a znovu zvednutích ve vztazích s muži, jsem měla v sobě zprvu velkou nedůvěru a moje obranné mechanismy jely naplno.

Bolesti žaludku, bušení srdce a strachy lezly pomalu nahoru, výš a výš k srdci, kde se pomaličku rozpouštěly a vsakovaly, jako znovu nalezená živá voda, která hojí hluboké rány.

To, co si přál ode mě, dopřával i mě.

A tak jsme se vzájemně začali častovat a obohacovat dlouhými debatami plnými upřímnosti, pravdy, která občas píchla a otevřeností, která nás jednoho před druhým obnažovala chvílemi až na kost, nebo spíše na duši, chcete li.

Najednou jsme zjistili, že naše společné hluboké sdílení vyhledáváme, protože nám dodává důvěru jeden ve druhého, posiluje naši lásku a sounáležitost, která nic neskrývá, nezamlčuje a nelže.

V posledních týdnech jsem procházela v práci náročným procesem s jednou mou paní klientkou a oslabená psychika se začala projevovat i na fyzickém těle různými typy bolesti. Dřív bych mlčela a pokorně nesla všechno sama, dělala hrdinku a usmívala se přes bolest a nevyspaná víčka bych se snažila rozevírat dokořán, aby si nikdo o mě nedělal starosti a hlavně, aby nikdo nezahlédl, že jsem také jen obyčejná žena, které občas dochází síly a potřebuje obejmout.

Tolik let to nebylo.Zapomněla jsem. Zavřela. Nečekala, že to ještě někdy samovolně bez očekávání, chtění a lpění přijde. 
Když jsem včera seděla celá bolavá na lavičce u kostela a povídala mu do telefonu o svém dni, pocítila jsem nebývalý klid a radost. Absolutní pocit bezpečí a pochopení, když cítíte, že vás ten druhý poslouchá, je s vámi a nemusíte jemu ani sobě nic nalhávat. Ten krásný pocit uvolnění, že můžete být absolutně upřímní, takoví jací jste a nic se nestane. Naopak je to vítáno s nadšením a obdivem.

To osvobozující zjištění, že s vámi nikdo nebojuje o to, jestli je moudřejší než vy. Máte jeho plnou podporu a víru, že vše dokážete zvládnout sama.

Ten krásný pocit, že ať řeknete cokoliv, dá vám ten druhý najevo, jak moc pro něj znamenáte a jak jste milovaní a přijímáni.

Vím, vím, řeknete si, že jsme spolu jen chvíli a všechno se může změnit, až opadnou růžové opary naší zamilovanosti, ale já si myslím, že pokud od prvopočátku dokážete s partnerem žít v absolutní pravdě a upřímnosti jeden ke druhému, pak stojíte nohama pevně na zemi v realitě svého společného žití a všechny zkoušky, které přijdou zvládáte lehčeji, protože se cítíte v bezpečí.

A věřte mi, že tenhle pocit je k nezaplacení.

S láskou Bi

Vkládám i komentář milovaného Michala k danému tématu:

Michal :

Brigitka je štěstí, štěstí je když můžete ženě říci vidím, že se uvnitř tebe něco děje a zeptáte se jí co se v tobě odehrává a ona vám poví po mírném zdráhání (neměla to se mnou lehké od našeho prvního shledání, přes mé dlouhé mlčení, až po ignorování všeho co od ní ke mně přicházelo a neviděli jsme se tváří v tvář přes 2 roky) úplně vše.

A já ji můžu odpovídat dnes už bez obalu, beze všech strachů, bez náznaků manipulace, nějaké hry na její, díky všemu co prožila v životě i se mnou přirozené strachy, obavy a nejistoty. Mohu se odhalit na morek svého srdce, duše i těla.

Vysvětluji, aniž bych musel lhát z důvodů, abych ji dále nezraňoval, mohu říci i slova tak upřímná, že mohou dokonce vyvolat další nejistoty, ale vím, že jedině tak k sobě můžeme mít důvěru tak absolutní, že se opravdu nemusíme bát říkat ani ty nejniternější pocity, strachy, obavy, ale i radosti.

Jak se to stalo, že jsem se "změnil"?

Od narození jsem byl jaký jsem. Cestou životem jsem si nasbíral mnoho dětských křivd, mnoho nejistot ze sebe, mnoho strachů ze všeho kolem, naučil jsem obelhávat sebe i ostatní, abych se zavděčil, naučil jsem se utíkat před vším krásným a před vším co znamenalo zodpovědnost hlavně za sebe, strachy z toho že neobstojím.

Stalo se to, že jsem musel umřít a znovu se narodit jaký jsem, jaký jsem býval, jaký jsem chtěl být, ale již to není o připodobňování se vzorům, ideálům, bohům, mistrům, prostě jsem si dovolil být sebou tak čistým, jako když jsem se narodil (napadá mě že to nebyl lehký porod 58 cm a 5,6 kg výbavička byla k ničemu a šup nakoupit věci na roční dítě)

Brigitko děkuji ti, že i já mohu být před tebou tak nahý, jak je to jen možné, aniž bych se musel stydět za cokoliv, že nemusím hrát nikoho jiného, abych se ti zalíbil, děkuji ti, že jsi svůj sen snila dál, i když jsem vysněný obraz mne po dva a půl roku hodně osekával a poutal jej kdesi do všech těch stejných mužů co jsou kolem.

Brigitko miluji tě a již se nestydím říkat to slovo, kterému jsem se hodně ale hodně vyhýbal a možná, když jsem ho říkal tak jen pro to, že se to ode mně čekalo. A bavili jsme se o tom i spolu, že se nám daří navracet slovu MILUJI (mezi ženou a mužem) význam pro nějž bylo stvořeno. Píšu rychle a zběsile :) jak už to tak u mě bývá a prostě myslím, že jednou vám i sobě připomeneme ve společném díle co se v nás odehrávalo od počátku, jak se to stalo. Ne pro pohlazení našeho Ega, ale proto abychom na to nezapomněli, nezidealizovali si v čase a možná těm kdo se bojí pomohli vidět, že to jde NE překonat, ale žít a dovolit se nebát ničeho ani špatných zpráv. Jejda psal bych do nekonečna. Tak hezký den všem ostatním.💗

Michal